Jak se křesťanství přizpůsobilo impériu

Ted Grimsrud — 21. října 2025

Navzdory veškeré její rozmanitosti můžeme v Bibli rozeznat určité společné politické směřování. Bůh povolal k životu společenství, které má poznat Boží lásku a tuto lásku ztělesňovat tak, aby se stalo požehnáním pro všechny čeledi země. Tóra pro toto požehnání vytváří společenský rámec zahrnující vzájemnou pomoc, přijímání zranitelných, spravedlnost pro všechny členy společenství, odmítnutí společenského rozvrstvení a vědomí, že Božímu požehnání lze odporovat a že bude odňato, pokud se společenství odvrátí od základního učení Tóry. Ježíš tento rámec založený na Tóře následně potvrzuje a posiluje.

Co se tedy stalo s křesťanstvím? Křesťanství, s nímž jsem se setkával počátkem sedmdesátých let, se biblickým ideálům příliš nepodobalo. Křesťané měli mnohem větší sklon s impériem spolupracovat než se mu stavět na odpor. Jak se stalo, že se křesťanství přizpůsobilo impériu?

Máme přinejmenším dva důvody takové přizpůsobení odmítnout. Zaprvé nám to může usnadnit znovuobjevení pravd biblického příběhu. Zadruhé nám to může pomoci hledat cesty, jak se vymanit z nekritického nacionalismu a amerického válečnictví. Potřebujeme si uvědomit problematický vztah křesťanství a impéria, chceme-li nalézt novou cestu k uzdravení.

Zápasy s Římem

První křesťané do určité míry Ježíšovu cestu skutečně ztělesňovali, nikdy to však neměli snadné. Obraz, který nám předkládá sedm poselství sborům v Malé Asii ve 2. a 3. kapitole Zjevení, lze vztáhnout na několik prvních generací křesťanského hnutí. Ve Zjevení nacházíme několik církevních obcí, které se pevně držely Ježíšova učení a příkladu a čelily kvůli tomu pronásledování. Bývaly malé a chudé. Jiné dosáhly většího blahobytu a pohodlí — zároveň však příliš snadno splývaly s okolní kulturou. Hrozilo jim, že ztratí své spojení s Ježíšem a jeho poselstvím.

Bible nám nevypráví o nějakém zlatém věku, kdy by Boží společenství dělalo všechno správně. Vypráví o neustálém zápase, který křesťanství charakterizuje dodnes. Ti, kdo skutečně ztělesňují poselství Tóry a Ježíše, budou vždy v určitém napětí se svou okolní kulturou a budou zároveň vystaveni pokušení toto poselství přizpůsobit.

První křesťané pocházeli především z okrajových vrstev společnosti. Postupem času však jejich společenství přitahovala stále více lidí s vyšším společenským postavením a jejich odpor vůči impériu slábl. Pronásledování křesťanů přesto pokračovalo, protože imperiální elity zjistily, že označení této okrajové náboženské menšiny za obětního beránka jim pomáhá upevňovat moc. Koncem třetího století však již mnoho lidí uvnitř církví hledalo cestu k většímu smíření s impériem.

Toto postupné přizpůsobování nakonec vedlo ke sblížení stále organizovanější křesťanské církve s impériem. Došlo k němu v souvislosti s krizí imperiálního vedení. Generál jménem Konstantin stanul v čele jedné z frakcí usilujících o císařský trůn. Rozhodl se přijmout křesťanství a získat tím podporu skupiny, která tvořila přibližně pět procent obyvatel impéria. Zvítězil. Vzápětí vydal roku 313 Milánský edikt, kterým ukončil pronásledování křesťanů a otevřel jim cestu k tomu, aby se stali plnoprávnou součástí imperiální společnosti.

Během následujících sta let se křesťanské církve přesunuly z okraje římské společnosti přímo do jejího středu. Před Konstantinem křesťané nesměli vstupovat do armády. Koncem čtvrtého století už naopak mohli být vojáky pouze křesťané. Nemáme žádné záznamy o velkých diskusích, které by tuto zásadní změnu vztahu mezi křesťany a impériem doprovázely. Jako by se prostě stala.

Křesťané se postupně cítili v impériu stále více doma. Tato změna měla obrovský vliv na způsob, jakým četli Bibli. Přestali v ní rozeznávat její zřetelně protiimperiální, protiválečné a proti sociální nespravedlnosti zaměřené poselství. Bible byla stále více spiritualizována a stále méně chápána politicky.

Zásadní teologické proměny

Konstantin se domníval, že rozdíly mezi jednotlivými křesťanskými skupinami podkopávají jednotu impéria. Svolal proto představitele církví, aby formulovali závazné články víry a prosadili mezi církvemi jednotu. Nicejský koncil roku 325 zahájil novou, dogmatickou éru křesťanství.

Křesťanství se stále více centralizovalo a institucionalizovalo a úzce se propojovalo s představiteli impéria. Teologie se stávala formálnější, abstraktnější a více orientovanou na správnou víru. Ježíšovo poselství se ocitlo na okraji. Teologická dokonalost Boha získala přednost před osvobozováním otroků a svrháváním králů. Víra v Ježíše se soustředila na jeho preexistenci, božství a bezhříšný život namísto jeho poselství.

V křesťanství orientovaném na dogmata začala věrnost víře znamenat především přijetí správných článků víry, nikoli život osvobozený od nespravedlnosti. Vyznání víry samozřejmě výslovně nevyzývala k přizpůsobení se impériu. Když však opomíjela Ježíšovo poselství, poskytovala křesťanům jen malou ochranu před tím, aby se impériu přizpůsobili.

Další významný krok ve vývoji křesťanské tradice jako součásti politického prostředí západního světa nastal koncem 11. století. Několik evropských států úzce propojených s církví tehdy zahájilo dlouhou sérii vojenských tažení, jejichž cílem bylo ukončit muslimskou vládu nad Jeruzalémem a okolím.

Tyto „křížové výpravy“ po sobě zanechaly dědictví křesťanského válečnictví a otrávily vztahy evropského křesťanství jak s muslimským světem, tak s pravoslavným křesťanstvím ve východní Evropě a západní Asii.

Složité dědictví protestantské reformace

Náboženské a politické napětí vyvrcholilo v 16. století a bezprostředním spouštěčem se stal Martin Luther. Jeho protest z roku 1517 otevřel stavidla rozsáhlým změnám a rozdělil Evropu na katolické státy a státy, které se přiklonily k protestantismu.

V jedné zásadní věci se však protestantismus od katolicismu nelišil. Obě strany trvaly na tom, že v každém jednotlivém království může existovat pouze jedna církev, přímo financovaná a řízená státem. Katolické ani protestantské elity si nedokázaly představit, že by v jediném státě mohly vedle sebe existovat různé křesťanské tradice. Katolíci i protestanti přijali válečné násilí jako prostředek k nastolení a udržení náboženské svrchovanosti v evropských královstvích.

Křesťané tak pokračovali v tradici nekritického nacionalismu, jejíž kořeny sahaly až k Augustinovi ve čtvrtém století. Tento vlivný biskup tvrdil, že řadoví křesťané nenesou odpovědnost za posuzování morální oprávněnosti válek, v nichž dostanou rozkaz bojovat. To je úkol politických vládců. Úkolem obyčejného člověka je své vůdce jednoduše poslouchat.

Tato poslušnost vůči politickým vládcům vedla k tomu, že křesťané vedli války proti jiným křesťanům o vládu nad evropskými královstvími. Zdá se, jako by téměř nikoho nenapadlo, že věrnost křesťanské víře by měla stát výše než věrnost politickým vládcům.

Ani mnohem větší důraz protestantské teologie na Bibli nevedl k všeobecnému obratu k tomu, co stojí v jejím středu — k Ježíšovu učení. Protestanti nadále podporovali válečnický stát.

Na okraji reformace však vzniklo malé hnutí, které válku odmítlo a rozešlo se také s uspořádáním státní církve. Tito anabaptisté se kvůli zpochybnění spojení státu a církve okamžitě stali terčem tvrdých útoků a pronásledování. Tisíce jich byly zabity státní mocí, a to s podporou katolíků i protestantů.

Hnutí však přežilo a jeho vliv v otázkách odluky církve od státu, křtu věřících, přímého přístupu laiků k Bibli a odmítání účasti ve válce v následujících staletích rostl.

Křesťanská kolonizační mise

Jeden z nejvýraznějších projevů přizpůsobení křesťanství impériu můžeme vidět v aktivním šíření křesťanství po celém světě. Někdy zcela otevřeně, jindy spíše jako vedlejší důsledek své činnosti napomáhali křesťanští misionáři politickému i kulturnímu imperialismu západních národních států.

Ještě významnější roli sehráli osadničtí kolonisté, kteří po celém světě zakládali trvalé kolonie, mimo jiné na atlantickém pobřeží Severní Ameriky. Od samého počátku mělo toto osidlování silnou náboženskou motivaci a neslo v sobě základní rys impéria: nadvládu a kontrolu nad „těmi druhými“, nad lidmi, kteří nebyli považováni za součást vlastního společenství.

Podmanění původních obyvatel Severní Ameriky a dovoz zotročených lidí z Afriky určily imperiální charakter tohoto nového politického „experimentu“ — a to za výrazné podpory křesťanství.

Americká představa Manifest Destiny, tedy víra, že Spojené státy mají od Boha poslání rozšiřovat své hranice, poháněla expanzi napříč Severní Amerikou a později i za její hranice. Spolu s americkým impériem se šířilo i křesťanství.

Když byla roku 1890 severoamerická hranice dobyta, obrátili zastánci expanze svou energii mimo kontinentální území Spojených států. Válka mezi USA a Španělskem na konci 19. století přinesla Spojeným státům otevřeně koloniální državy, mezi nimi Filipíny.

Filipíny se staly místem americké vojenské intervence, jejímž cílem bylo nastolit americkou nadvládu. V jejím důsledku zahynuly desetitisíce Filipínců. Stala se první z dlouhé řady imperialistických válek, které Spojené státy vedly během 20. století.

Totální války v „křesťanské“ Evropě

„Křesťanská“ Evropa ve 20. století explodovala ve dvou ničivých konfliktech. Národy s křesťanskými státními církvemi válčily proti jiným národům s křesťanskými státními církvemi.

První světová válka v letech 1914–1918 zachvátila většinu Evropy a přenesla se i daleko za její hranice. Skončila teprve ve chvíli, kdy hlavní soupeři vyčerpali své zdroje. Evropští křesťané se téměř bez výjimky shromáždili pod vlajkami vlastních států a odešli do války.

Církve nebyly schopny kriticky posoudit rozhodnutí svých států válčit ani využít své mezinárodní vazby k prosazování mírového řešení konfliktu.

Když se po první Velké válce usadil prach, ozvalo se hlasité volání po míru a mnozí přísahali, že už nikdy nebudou bojovat. Vznikla Společnost národů, která měla vytvořit mezinárodní systém zabraňující dalším válkám. Většina států světa podepsala Briandův–Kelloggův pakt, který válku formálně postavil mimo zákon.

Ani jedno z těchto opatření však nedokázalo zabránit dalšímu růstu válečnictví. Když napětí a pokračující zbrojení na konci třicátých let dosáhly bodu zlomu, vypukla ještě větší, ničivější a tentokrát skutečně celosvětová válka.

Popel druhé světové války znamenal konec dosavadního uspořádání vztahu mezi křesťanstvím a impériem. Evangelium snad nikdy nepůsobilo ve vztahu k lidským záležitostem bezvýznamněji než tváří v tvář desítkám milionů mrtvých Evropanů, z nichž drtivou většinu tvořili civilisté.

V „křesťanské“ Evropě přišlo v orgii násilí o život šest milionů Židů.

Jakou roli sehrála křesťanská víra v této ničivé katastrofě? Mezi elitami, které nasměrovaly své národy k totální válce, i mezi řadovými lidmi, kteří svým vůdcům poslušně vystavili morální bianco šek, bylo mnoho křesťanů. Jejich víra jim neposkytla prostředky, jimiž by se dokázali bránit volání do války a jejím ničivým důsledkům.

Historik James Sheehan vydal v roce 2009 knihu, která dnes působí až neuvěřitelně optimisticky: Where Have All the Soldiers Gone? — Kam zmizeli všichni vojáci? Tvrdil v ní, že ničivé evropské války vedly k rozsáhlému odzbrojení a k nástupu postmilitaristické éry.

Osudově však zůstalo NATO, vojenská aliance vedená Spojenými státy, zachováno a neúnavně hledalo nové důvody pro svou další existenci. Jeho zrušení by připravilo příliš mnoho mocných korporací o příjmy.

NATO zahájilo konflikty mimo své vlastní území, které měly útočný, nikoli obranný charakter — například v Jugoslávii, Afghánistánu a Libyi. Poté vyprovokovalo rozsáhlou válku mezi Ukrajinou a Ruskem, jejímž důsledkem bylo, že dříve neutrální Švédsko a Finsko vstoupily do vojenské aliance.

Tato válka přiměla všechny členské státy výrazně zvýšit vojenské výdaje a znovu začít považovat vedení válek za přijatelnou možnost.

Zdá se, že vojáci se vrátili.

Amerika a udržování pokřesťanštěného nacionalismu s bianco šekem

Americké válečnictví má od roku 1945 velmi špinavou bilanci. Americké války po druhé světové válce ukazují, že tento způsob politiky nedokáže splnit ani své vlastní sliby.

Pozoruhodné však je, že drtivá většina křesťanů ve Spojených státech nadále podporuje pokračující rozšiřování vojenské moci své země.

Tomuto jevu se musíme věnovat, chceme-li se skutečně vypořádat s výzvou, kterou představuje křesťanský pacifismus v americkém impériu. Při těchto úvahách budeme vycházet z biblického příběhu, který jsem shrnul v předchozích kapitolách, a použijeme jej jako interpretační rámec.

Jedním z důležitých kroků při hledání odpovědi na tuto výzvu bude jednoduše se podívat na americké impérium bez klapek na očích.