Tuto trilogii samozřejmě nepíši proto, že bych chtěl obohatit historiografii o nějaký nový pohled na 1. světovou válku, ale pro připomenutí k aktuální politické situaci ve světě. Zdá se mně, že dějiny lidstva i člověka se točí ve spirále a slouží jako úkol k lepšímu zvládnutí problému než při minulé otáčce. Historické události nám tedy mohou sloužit i jako poučení „kudy cesta nevede“. V tomto případě si nevybíráme mezi vítězstvím a porážkou v klasickém slova smyslu, ale mezi životem a smrtí, životem v pokoji a životem v destrukci. Smrt a destrukce se totiž netýká jen tzv. poražených států či národů. V případě světové války se týká všech obyvatel světa. Měli bychom si všichni uvědomit, že se pohybujeme od destrukce k ještě větší destrukci. Nezměníme-li svou odpověď na otázky doby, je výsledek předem jasný. A bohužel, vše nasvědčuje tomu, že kráčíme ve stejných šlépějích jako naši předkové. Zdá se, že jsme se nic nenaučili a nic nepochopili.
Jak praví výrok často připisovaný Albertu Einsteinovi:
„Šílenství je dělat stále totéž a očekávat jiné výsledky.“
Vítězové válek a jejich oběti
V prvním díle jsme sledovali svět, který se na válku připravoval. Rostoucí armády, rostoucí vojenské rozpočty, zbrojní průmysl a politici, kteří veřejnost ujišťovali, že právě další dělo, další bitevní loď a další odvedený ročník zajistí mír.
Ve druhém díle jsme sledovali, jak se z člověka stává nepřítel. Němec se změnil v Huna, Srb ve škůdce, Rus v barbara a Francouz v dědičného nepřítele. Nenávist splnila svůj úkol. Člověk, kterého bychom za jiných okolností pozdravili, se změnil v kategorii, kterou bylo dovoleno zabít.
Zbývá položit nejjednodušší otázku:
Kdo na válce vydělal a kdo ji zaplatil?
Nejde přitom jen o peníze. Někdo válku přečkal s větší továrnou, větším majetkem, silnějším postavením a novými státními zakázkami. Jiný se vrátil bez nohy, bez rukou nebo bez rozumu. Další se nevrátil vůbec. Jeho rodině zůstala fotografie, úřední oznámení a někdy ani to ne.
Na jedné misce vah neleží „národ“. Leží na ní konkrétní vlastníci, bankéři, dodavatelé a držitelé akcií.
Na druhé misce neleží „dějiny“. Leží na ní konkrétní mrtví a zmrzačení.
Kolik lidí vlastně vyhrálo?
Na tuto otázku neexistuje přesná statistika. Státy evidovaly zabité vojáky, raněné, zajatce, výrobu granátů a veřejný dluh. Neevidovaly však, kolik jednotlivců se díky válce stalo bohatšími.
Samozřejmě se nebudeme zabývat otázkou, zda vyhrála Francie, Británie, USA apod. Význam těchto zemí je dán výhradně lidmi, kteří v nich žijí. Bez lidí není žádná Francie, žádná Británie a žádné USA. Protože těžko můžeme označit za vítěze ty mladé francouzské chlapce pohřbené v hrobech s bílými kříži nad hlavou, ne? Podobně je nesmyslné tvrdit, že prohrálo Německo, Rusko nebo Rakousko – Uhersko. Taková rozdělení jen plují po povrchu věcí. Život některých lidí a podniků v těchto státech rozhodně prohru nepřipomínal. Zabývejme se proto lidmi, respektive skupinami lidí, které na válce vydělaly, a těmi, které na ní prodělaly
Rozlišme skupiny jinak. Toto dělení je samozřejmě také jen skořápkou, podobně jako dělení na vítězné a poražené státy. Do války byly tak či onak zapojeny stovky milionů lidí. Na frontě i v zázemí. Nastiňujeme tedy jen jiný úhel pohledu. Ve skutečnosti je realita mnohem barvitější a dramatičtější – stejně jako množství osudů stamilionů lidských bytostí zatažených do konfliktu, který vůbec nepotřebovali, ať už si to tehdy uvědomovali více či méně. Někteří historici připomínají bonmotem, že šlo vlastně jen o rodinnou hádku.
Podoba britského krále Jiřího V. a ruského cara Mikuláše II. není náhodná
Optal jsem se AI a odpověď zněla takto:
„Rodinná hádka pro několik milionů účastníků
O první světové válce se někdy s černým humorem říká, že šlo o rodinnou hádku evropských panovníků, do níž byli nedobrovolně zataženi obyvatelé téměř celého světa.
Není to vysvětlení příčin války. Ty spočívaly v mocenském soupeření, nacionalismu, koloniálních zájmech, zbrojení a systému spojenectví. Genealogický pohled je však přesto pikantní.
Britský král Jiří V. a německý císař Vilém II. byli bratranci prvního stupně. Jejich rodiče – britský král Eduard VII. a německá císařovna Viktorie – byli sourozenci a děti královny Viktorie.
Jiří V. byl zároveň bratrancem prvního stupně ruského cara Mikuláše II. Jejich matky Alexandra a Dagmar byly dcerami dánského krále Kristiána IX. Oba panovníci si byli tak podobní, že na společných fotografiích působí téměř jako bratři.
Vilém II. a Mikuláš II. byli vzdálenější pokrevní příbuzní – obvykle se uvádějí jako bratranci třetího stupně. Současně byl Mikuláš ženatý s Alexandrou, další vnučkou královny Viktorie a Vilémovou sestřenicí. Evropské dynastie tedy vytvořily síť, v níž byl téměř každý s někým příbuzný sňatkem nebo krví.
Rodinná důvěrnost přežívala dokonce i v posledních dnech před válkou. Vilém a Mikuláš si v červencové krizi roku 1914 posílali osobní telegramy podepisované domáckými jmény „Willy“ a „Nicky“. Prosili se navzájem, aby zabránili katastrofě, zatímco jejich vlády, generální štáby a mobilizační plány už Evropu tlačily opačným směrem. Německo vyhlásilo Rusku válku 1. srpna 1914.
Rodinné vazby sahaly i dále. Řecký král Konstantin I. byl ženatý s Vilémovou sestrou Žofií Pruskou, což přispívalo k podezření, že řecký král sympatizuje s Německem. Rumunská královna Marie byla rovněž vnučkou královny Viktorie, a tedy sestřenicí Jiřího V. i Viléma II. Rumunsko přesto vstoupilo do války proti Německu a Rakousku-Uhersku. Příbuzenství tedy neznamenalo politickou jednotu; někdy naopak rozdělovalo i samotné královské rodiny.
Rakousko-uherský císař František Josef do nejužšího viktoriánského rodinného kruhu nepatřil. Právě jeho monarchie však po atentátu na Františka Ferdinanda zahájila válku proti Srbsku, která postupně postavila příbuzné panovníky proti sobě.
Bonmot o rodinné hádce je proto současně pravdivý i zavádějící.
Panovníci se znali, navštěvovali se, účastnili se společných svateb a pohřbů a oslovovali se rodinnými přezdívkami. Neměli však moc jednoduše zrušit strategické zájmy říší, nacionalismus, závody ve zbrojení ani rozhodnutí generálních štábů. Britský král byl navíc na rozdíl od německého císaře a ruského cara ústavním panovníkem s omezenou možností ovlivňovat vládu.
Byla to tedy zvláštní rodinná hádka:
příbuzní si posílali telegramy – a jejich poddaní si posílali dělostřelecké granáty.„
Skupiny beneficientů a poražených
Jednu skupinu tvořili vlastníci a velcí akcionáři zbrojních, chemických, ocelářských, lodních a těžařských společností. To byla početně velmi malá skupina – řádově tisíce až desetitisíce skutečných vlastníků významných podílů.
Další skupinu tvořily banky, prostředníci, obchodníci a vedení podniků, kteří vydělávali na půjčkách, emisích dluhopisů, dovozu, přepravě a státních zakázkách.
Třetí skupinu představovaly miliony dělníků, kteří získali práci nebo vyšší mzdu. To však neznamená, že se stali skutečnými vítězi války. Vyšší výdělek často pohltila inflace a nedostatek potravin. Dělník navíc nevlastnil továrnu, která po válce zůstala rozšířená, modernizovaná a zaplacená z válečných objednávek.
Podstatné tedy není tvrzení, že „na válce vydělali všichni průmyslníci“ nebo že každý dělník ve zbrojovce byl válečným štváčem.
Podstatný je nepoměr:
Zisky a majetek se soustředily u relativně malého počtu vlastníků. Smrt, dluh, hlad a invalidita se rozdělily mezi miliony lidí.
Porazte Huny pomocí Liberty Bonds – kupte si dluhopisy svobody
Továrna na smrt je pořád továrna
Spojené státy vstoupily do války až v dubnu 1917. Americké podniky však zásobovaly státy Dohody už od roku 1914.
Mezi roky 1914 a 1917 vzrostla americká průmyslová výroba přibližně o 32 procent a hrubý národní produkt téměř o pětinu. Válčící Evropa potřebovala ocel, měď, výbušniny, obilí, vozidla, lodě a úvěry. Americký průmysl je dodával.
Výmluvným příkladem je Bethlehem Steel. Do konce války firma vyrobila pro Británii a Francii mimo jiné přibližně 1,1 miliardy liber oceli pro dělostřelecké granáty a více než 20 milionů kusů dělostřelecké munice. Odborná studie o americkém ocelářství uvádí, že Bethlehem a některé další společnosti během války dosahovaly průměrné návratnosti investovaného kapitálu kolem 24 procent po zdanění.
Podobně rostl chemický koncern DuPont. Jeho tržby z prachu a výbušnin se podle dobových podnikových údajů zvýšily z přibližně 25 milionů dolarů roku 1914 na 319 milionů v roce 1918. Nejde o čistý zisk, ale o více než dvanáctinásobný růst obratu v jediné výrobní oblasti.
Americký Kongres už za války otevřeně hovořil o miliardách dolarů válečných zisků ocelářských, prachárenských a dalších společností. Pozdější senátní vyšetřování, známé jako Nyeův výbor, vyslechlo přes dvě stě svědků včetně představitelů banky J. P. Morgan a rodiny DuPontů. Výbor sice nenašel pevný důkaz jednoduchého spiknutí, v němž by výrobci zbraní sami „zařídili“ vstup Spojených států do války, ale odhalil vysoké zisky, střety zájmů a problematické vazby mezi státem, bankami a zbrojním průmyslem.
Válku nevyvolal jeden bankéř nebo několik majitelů továren. Stačí konstatovat něco doložitelného a současně děsivého:
Jakmile válka začala, vznikla silná skupina lidí, pro které její pokračování znamenalo další zakázky, další výrobu a další zisky.
Několik vítězů války
| Odvětví | Co válka přinesla | Co podniku zůstalo |
|---|---|---|
| Výbušniny a chemie | Obrovské objednávky prachu, trhavin a chemikálií | Rozšířené závody, kapitál, výzkum |
| Ocelářství | Děla, pancíře, kolejnice, lodě a granáty | Nové hutě, stroje a odbytiště |
| Bankovnictví | Úvěry vládám, prodej dluhopisů a měnové operace | Úroky, poplatky a politický vliv |
| Loděnice a doprava | Nedostatek lodního prostoru a vojenská přeprava | Nová plavidla a infrastruktura |
| Těžba | Prudká poptávka po uhlí, železe, mědi a ropě | Rozšířené doly a vyšší ceny |
Vojákovi po válce zůstalo vlastní tělo. Když měl štěstí, celé. Továrníkovi zůstala továrna.
Druhá miska vah: devět milionů mrtvých vojáků
Následující skupina je bezkonkurenčně nejpočetnější a patří jednoznačně mezi poražené i když přesný počet obětí první světové války se liší podle metodiky. Rozumný střední odhad představuje přibližně devět milionů mrtvých příslušníků ozbrojených sil a kolem šesti milionů civilních mrtvých. Další desítky milionů lidí byly raněny, onemocněly, byly vyhnány z domovů nebo přišly o živitele.
Jen několik příkladů vojenských ztrát:
| Stát nebo říše | Přibližný počet vojenských mrtvých |
| Německo | 2 000 000 |
| Francie | 1 700 000 |
| Ruská říše | 1 700 000 |
| Rakousko-Uhersko | 1 500 000 |
| Britské impérium | 1 000 000 |
| Itálie | přibližně 460 000 |
Jde o zaokrouhlená čísla; různé statistiky započítávají rozdílně zemřelé na následky zranění, nemocí a v zajetí.
Samotná čísla však zakrývají skutečný rozměr katastrofy. V Německu zahynulo přibližně 13 procent mužů narozených mezi lety 1880 a 1899. Ne třináct procent vojáků jedné jednotky nebo účastníků jedné bitvy. Přibližně třináct procent celé generace mladých mužů.
Francie mobilizovala asi osm milionů mužů a přibližně 1,4 milionu z nich zemřelo.
Rakousko-uherské ztráty se dotýkaly i našich předků. Češi, Moravané, Slováci, Maďaři, Rakušané, Poláci, Rusíni, Chorvati, Srbové, Rumuni a další obyvatelé monarchie byli nahnáni do armády, jejíž válku většina z nich nevyhlásila a jejíž cíle neurčovala. Oni nehlasovali o ultimátu Srbsku.
Oni pouze dostali povolávací rozkaz.
Zajetí: válka pokračovala za ostnatým drátem
V průběhu první světové války bylo zajato nebo internováno téměř deset milionů vojáků a civilistů. Odhady samotných válečných zajatců se nejčastěji pohybují mezi osmi a devíti miliony.
Válečné zajetí nebylo jen čekáním na uzavření míru. Zajatci umírali na následky zranění, podvýživu, tuberkulózu, skvrnitý tyfus, chřipku, vyčerpání, bití a nucenou práci. U rumunských zajatců držených v Německu dosáhla úmrtnost podle odborného přehledu přibližně 29 procent.
V Rusku bylo drženo přibližně 2,4 milionu válečných zajatců, velká část z nich v rozsáhlých táborech a pracovních oddílech na Sibiři a v dalších vzdálených oblastech.
V rakousko-uherských táborech umíraly tisíce zajatců na nemoci, hlad, vyčerpání a nedostatek základních potřeb. Od roku 1916 dopadaly zásobovací problémy monarchie i na vězně, kteří stáli na samém konci potravinového řetězce.
Vedle vojáků byli internováni také civilisté považovaní za politicky nespolehlivé, příslušníci „nepřátelských“ národností a obyvatelé obsazených území. Ze Srbska, Černé Hory a Rumunska byli lidé deportováni do sítí rakousko-uherských, bulharských a německých táborů.
Je vhodné být přesný: tyto tábory ještě nebyly nacistickým systémem průmyslového vyhlazování. Slovo „koncentrační tábor“ však nevzniklo až s Hitlerem a princip soustředění civilního obyvatelstva za ostnatý drát byl znám už z koloniálních válek. První světová válka tento způsob zacházení s lidmi rozšířila, znormalizovala a administrativně zdokonalila. Člověk už nebyl vězněn za konkrétní skutek.
Stačilo, že patřil do nesprávné skupiny. Národnostní, občanské, náboženské, etnické nebo politické.
Koncentrační a internační tábory
| Období | Stát, který systém zřídil | Místo a příklady | Koho soustřeďoval | Charakter systému |
|---|---|---|---|---|
| 1868–1878, zejména 1896–1898 | Španělsko | Kuba; obyvatelé venkova soustředění do opevněných měst v rámci politiky reconcentración | Kubánské venkovské obyvatelstvo podezřelé z podpory povstalců | Jeden z prvních moderních předobrazů koncentračních táborů. Generál Valeriano Weyler roku 1896 nařídil přesun venkovanů do vymezených prostor; hlad a epidemie způsobily masovou úmrtnost. |
| 1899–1902 | Spojené státy | Filipíny, zejména provincie Batangas a další oblasti bojů | Filipínští civilisté z oblastí působení povstalců | Americká armáda vypalovala vesnice a uplatňovala politiku civilní „rekoncentrace“, aby oddělila partyzány od obyvatelstva. Úmrtí zvyšovaly epidemie cholery a malárie i nedostatek potravin. |
| 1900–1902 | Britské impérium | Jižní Afrika; síť táborů v Transvaalu, Oranžském svobodném státě, Kapsku a Natalu, například Bloemfontein | Především búrské ženy a děti, ale také desetitisíce černých Afričanů | Britové ničili farmy a soustřeďovali civilní obyvatelstvo za ostnatý drát, aby připravili búrské oddíly o zázemí. V táborech zemřely desetitisíce lidí, především děti, na nemoci a podvýživu. |
| 1904–1908 | Německé císařství | Německá jihozápadní Afrika, zejména Žraločí ostrov – Shark Island, dále Swakopmund a Lüderitz | Hererové a Namové | Tábory navazovaly na německou genocidní válku proti Hererům a Namům. Vězni byli vystaveni nucené práci, hladu, nemocem a velmi vysoké úmrtnosti. |
| 1914–1918 | Británie | Knockaloe na ostrově Man, Alexandra Palace a další britské tábory | Němečtí a rakousko-uherští civilisté žijící v Británii, označení za „nepřátelské cizince“ | Británie za první světové války internovala přes 32 000 německých a rakousko-uherských civilistů. Knockaloe se stal hlavním civilním internačním centrem. |
| 1914–1918 | Německo | Ruhleben u Berlína, Holzminden a další místa | Především britští civilisté, kteří se při vypuknutí války nacházeli v Německu | Ruhleben vznikl na bývalém dostihovém závodišti a za války jím prošlo asi 5 500 britských civilistů. Podmínky nebyly srovnatelné s vyhlazovacími tábory, ale lidé byli vězněni převážně kvůli státní příslušnosti. |
| 1914–1918 | Rakousko-Uhersko | Thalerhof ve Štýrsku, Katzenau, Wagna, Arad, Neszider, Gyöngyös a další | Rusínští a polští „rusofilové“, Italové, Srbové a další skupiny podezřelé z neloajality | V Thalerhofu byli civilisté vězněni kvůli skutečné či domnělé politické a národní orientaci. Tábor trpěl přeplněním, podvýživou a epidemiemi; uvádí se tam mimořádně vysoká úmrtnost při epidemii tyfu. |
| 1914–1918 | Francie | Síť civilních internačních táborů na francouzském území | Němci, Rakušané, Maďaři, Turci, Bulhaři, ale i Češi, Poláci, Arméni a Alsasané podezřelí ze sympatií k nepříteli | Francie za války internovala v různých obdobích přibližně 60 000 civilistů. O internaci často rozhodovala národnost nebo podezření z politické nespolehlivosti. |
| 1914–1918 | Rakousko-Uhersko, Německo a Bulharsko | Tábory v monarchii, Německu a Bulharsku po okupaci Srbska, Černé Hory a Rumunska | Deportovaní civilisté z okupovaných zemí | Civilní obyvatelstvo bylo deportováno do rozsáhlé sítě táborů společně s válečnými zajatci. |
Koncentrační tábor tedy nevymyslelo nacistické Německo a nebyl ani zvláštností jediného národa. Jeho moderní dějiny vedou od španělské „rekoncentrace“ na Kubě přes americké Filipíny, britskou jižní Afriku a německé kolonie až k rozsáhlým internačním systémům první světové války.
Britové, Němci, Francouzi, Rakušané, Američané i další mocnosti postupně přijali zásadu, že člověka lze zbavit svobody nikoli za to, co prokazatelně udělal, ale proto, že patří k nesprávné národnosti, žije na nesprávném místě nebo by snad mohl podporovat nepřítele.
Nacisté tento princip nevynalezli. Převzali jej, radikalizovali a spojili s rasovou ideologií, otrockou prací a průmyslovým vyhlazováním. Právě proto není historie starších táborů okrajovou poznámkou. Ukazuje, jak se jednou přijatá výjimka může během několika desetiletí změnit v normu a poté v továrnu na smrt.
Civilisté neumírali jen pod palbou
Přibližně šest milionů civilních úmrtí nelze chápat jen jako lidi zasažené granátem nebo zastřelené při okupaci.
Civilisté umírali na:
- hlad a podvýživu,
- epidemie,
- deportace a vyčerpání,
- nedostatek léčiv a paliva,
- blokády a rozpad zásobování,
- násilí okupačních armád,
- genocidní pronásledování.
V samotném Rakousku-Uhersku se nepřímé civilní ztráty způsobené hladem, zimou a epidemiemi odhadují asi na 460 000 lidí. Španělská chřipka pak na území monarchie přidala přibližně dalších 250 000 obětí, ačkoli samozřejmě nebyla pouze produktem války; válka však vytvořila ideální podmínky pro její šíření – přesuny milionů vojáků, přeplněné tábory, podvýživu a rozvrácené zdravotnictví.
V Srbsku roznesly ustupující a postupující armády skvrnitý tyfus mezi vojáky i civilní obyvatelstvo. Válka zde nebyla jen střelbou. Byla současně epidemií.
V Osmanské říši podle odhadů zemřeli na nemoci dva vojáci na každého vojáka, který zahynul v boji nebo na následky zranění.
Ani zde tedy válka nezabíjela pouze zbraní.
Zabíjela také tím, že vzala lidem jídlo, lékaře, střechu, hygienu a možnost odejít.
Účet první světové války
| Postižení | Přibližný rozsah |
| Mobilizovaní vojáci | kolem 65–70 milionů |
| Mrtví příslušníci ozbrojených sil | přibližně 9 milionů |
| Civilní mrtví související s válkou | přibližně 6 milionů |
| Ranění vojáci | více než 20 milionů |
| Zajatí a internovaní vojáci a civilisté | téměř 10 milionů |
| Uprchlíci a vysídlení | miliony lidí |
| Výsledek | další války, revoluce a nové územní spory |
Čísla jsou zaokrouhlená a u jednotlivých kategorií se mohou překrývat. Nejsou účetnictvím, v němž by bylo možné každého člověka zařadit pouze do jednoho řádku.
Jsou spíše minimální představou o rozsahu katastrofy.
A co válka vyřešila?
Měla válka alespoň smysluplný politický výsledek?
Rakousko-Uhersko se rozpadlo. Zanikla německá, ruská, rakousko-uherská a osmanská říše. Vznikly nové státy a některé národy získaly vlastní politické uspořádání.
To jsou reálné změny. Pro Čechy a Slováky vznik samostatného státu rozhodně nebyl zanedbatelným výsledkem.
Jenže válka nevyřešila základní spor o moc, území, zdroje a bezpečnost. Pouze jej přeskupila.
Nově nakreslené hranice ponechaly miliony lidí v postavení národnostních menšin. Některé státy získaly právo na sebeurčení, jiné národy nikoli. Vznikla nová Polská republika, Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale současně byly vytvořeny nové spory o Slezsko, Sudety, Maďarsko, Sedmihradsko, Balkán, Ukrajinu, Kavkaz a Blízký východ.
Versailleská smlouva byla podepsána 28. června 1919 a její součástí se stala Společnost národů, jejímž cílem bylo podporovat mezinárodní spolupráci a zachovat mír. Spojené státy se však nakonec členem organizace nestaly a nový bezpečnostní systém postrádal moc i jednotu potřebnou k prosazování vlastních rozhodnutí.
Velká válka měla být „válkou, která ukončí války“.
Místo toho vytvořila:
- miliony zmrzačených a traumatizovaných mužů,
- zadlužené státy,
- zchudlé obyvatelstvo,
- revoluce,
- nenávist poražených,
- přesvědčení vítězů, že násilí se vyplácí,
- zdokonalený průmysl hromadného zabíjení.
Především však změnila hranici představitelného.
Před rokem 1914 se zdálo nepředstavitelné poslat miliony lidí proti kulometům a dělům. Po roce 1918 už lidstvo vědělo, že to možné je.
Státy se naučily mobilizovat celé společnosti. Naučily se řídit výrobu, cenzurovat informace, přidělovat potraviny, deportovat obyvatelstvo, internovat celé skupiny, organizovat propagandu a proměnit továrnu na lokomotivy, barviva nebo traktory v továrnu na granáty, bojový plyn a tanky.
První světová válka tedy nebyla pouze předchůdkyní války druhé.
Byla její školou.
Válka, která válku neukončila
Druhou světovou válku zde rozebírat nebudeme. Zasloužila by si vlastní sérii.
Pro tuto chvíli stačí připomenout, že ani ona války neukončila. Po roce 1945 se svět rozdělil do mocenských bloků. Následovaly války v Koreji a Vietnamu, krize kolem Kuby, převraty, koloniální konflikty, zástupné války a závody v jaderném zbrojení.
Od roku 1945 téměř neuplynul jediný den, kdy by se někde na Zemi neválčilo.
Každá válka je přitom veřejnosti představována jako výjimečná. Jako poslední nutná válka. Jako zásah, po němž už bude bezpečněji.
Tak to bylo roku 1914.
Tak to bylo roku 1939.
Tak je to vysvětlováno i dnes.
Albert Einsteinovi se připisuje výrok, že neví, jakými zbraněmi bude vedena třetí světová válka, ale čtvrtá se bude vést klacky a kameny. Přesné autorství a podoba výroku nejsou zcela jisté, jeho smysl je však jasný.
Další světová válka by nemusela vytvořit nové hranice a nové vítěze.
Mohla by pouze zničit svět, o jehož hranice se bojuje.
Válka přesunula obrovské veřejné prostředky k omezenému počtu dodavatelů. Někteří dosáhli mimořádných zisků, jiní se po válce dostali do problémů, ale největším koncernům často zůstaly rozšířené závody, technologie a postavení, zatímco společnosti zůstaly dluhy, invalidé a mrtví.
malý výběr:
| Podnik | Co se za války změnilo | Co mu po válce zůstalo | Výhrada |
|---|---|---|---|
| Krupp, Německo | Počet zaměstnanců vzrostl přibližně z 79–80 tisíc v roce 1914 na 145 tisíc roku 1917 a asi 158–170 tisíc na konci války. Výrobní areál se přibližně zdvojnásobil. Závody byly téměř úplně převedeny na děla, munici, ponorky a další vojenskou výrobu. | Rozšířené hutě, strojírny, loděnice, zkušenosti s velkosériovou zbrojní výrobou a mimořádně silné postavení v německém průmyslu. | Porážka Německa, omezení Versailleskou smlouvou, ztráta části vojenského odbytu a poválečný hospodářský chaos znamenaly také vážné problémy. Válečný růst tedy nebyl totéž co bezstarostný meziválečný zisk. |
| Škodovy závody, Plzeň | Za války dodaly monarchii obrovské množství zbraní a munice. V roce 1917 pracovaly jen v Plzni asi 35 tisíc lidí a značné prostředky šly do nových výrobních kapacit. | Jeden z největších a technicky nejvyspělejších strojírenských komplexů v Evropě, schopný po válce přejít také na lokomotivy, turbíny, dopravní prostředky a další civilní výrobu. | Rozpad Rakouska-Uherska znamenal ztrátu hlavního státu a trhu. Podnik musel projít obtížnou konverzí a reorganizací. Nelze tedy pouze konstatovat, že „na válce vydělal“. |
| Vítkovické železárny | Již před válkou patřily k předním evropským hutním podnikům; během války byla výroba výrazně orientována na munici a vojenský materiál. | Hutní, důlní a strojírenský komplex, který válka ještě více připoutala k těžkému průmyslu a státním zakázkám. | |
| Schneider-Creusot, Francie | Patřil spolu s Kruppem, Škodou, Vickersem a Armstrongem k několika firmám, které ovládaly technologicky nejnáročnější výrobu těžkého dělostřelectva. Francouzská válečná ekonomika jeho produkci rozsáhle financovala, plánovala a rozšiřovala. | Rozšířené zbrojní kapacity, zahraniční obchodní síť, technologie těžkého dělostřelectva a značný vliv na francouzský i mezinárodní zbrojní obchod. | |
| Vickers, Británie | Poslední zveřejněný předválečný či raně válečný účet uváděl za rok 1914 zisk asi 1,019 milionu liber. Dobové zprávy předpokládaly vyšší výsledky v letech 1915–1916, ale stát následně zisky reguloval a silně zdaňoval. | Rozšířené loděnice, dělostřelecké, muniční a strojírenské kapacity a silné postavení mezi hlavními britskými vojenskými dodavateli. | Britský stát zavedl kontrolu výroby i daň z mimořádných zisků. Část nominálních zisků tedy podnikům nezůstala. |
| Armstrong Whitworth, Británie | Patřil mezi nejvýznamnější britské dodavatele děl, lodí, pancířů a munice. Historikové jej výslovně řadí mezi firmy, pro něž byla válka významnou obchodní příležitostí. | Rozšířené loděnice a těžké strojírenství, výrobní kapacita a know-how využitelné i po válce. | Také zde zisky omezovala státní regulace, povinnosti vůči ministerstvu munice a mimořádné zdanění. |
| DuPont, USA | Tržby z prachu a výbušnin vzrostly přibližně z 25 milionů dolarů v roce 1914 na 319 milionů dolarů v roce 1918. | Kapitál, nové továrny, výzkum, chemické technologie a možnost poválečné expanze do civilní chemie. | Jde o tržby, nikoli čistý zisk. Přesto je dvanáctinásobný růst velmi názorný. |
| Bethlehem Steel, USA | Dodávala obrovské množství oceli, granátů a dělostřeleckého materiálu. Některé studie uvádějí během války návratnost kapitálu kolem 24 % po zdanění. | Modernizované hutě, nové provozy, kapitál a silnější postavení v americkém průmyslu. | Americké firmy byly v jiné situaci než podniky poražených evropských mocností: jejich území nebylo válkou zničeno a USA vyšly z války jako věřitelská velmoc. |
Největší zbrojovky skutečně během války dramaticky rostly, ale ani zde není obraz úplně černobílý. Krupp zvýšil počet zaměstnanců z přibližně osmdesáti tisíc na více než sto padesát tisíc a jeho výrobní areál se za války rozrostl přibližně na dvojnásobek. Škodovy závody vyrobily během první světové války tisíce dělostřeleckých zbraní – děl, houfnic a moždířů – a vedle nich obrovské množství munice a roku 1917 zaměstnávaly v Plzni kolem pětatřiceti tisíc lidí. Vickers, Armstrong, Schneider-Creusot a Vítkovice rovněž rozšířily vojenskou výrobu a získaly závody, stroje i zkušenosti, které po válce nezmizely.
To však neznamená, že každá zakázka skončila jako čistý zisk v kapse majitele. Státy stanovovaly ceny, regulovaly výrobu, zaváděly daně z mimořádných zisků a často platily znehodnocenou měnou nebo vůbec. Po porážce Německa a Rakouska-Uherska přišly podniky o trhy, pohledávky i dosavadní státní zázemí. Také Baťa během války znásobil počet zaměstnanců i obrat, ale po rozpadu monarchie zůstala část jeho vojenských dodávek nezaplacena a firma se vážným potížím nevyhnula.
Válka tedy nevytváří jednoduchý svět, v němž každý podnikatel vydělá. Mnoho firem zničí, jiné ponechá s nedobytnými pohledávkami a další závislé na odbytu, který skončí společně s válkou. Přesto však velkým zbrojním a hutním koncernům často zůstalo něco, co vojákovi nezůstalo nikdy: rozšířený závod, nové stroje, vyškolená pracovní síla, technologické znalosti a místo u stolu, kde stát rozhodoval o dalších zakázkách.
plusy a mínusy
| + Na jedné straně | – Na druhé straně |
| Rozšířené továrny | Zničená města a vesnice |
| Válečné objednávky | Veřejné dluhy |
| Rostoucí obraty | Inflace a hlad |
| Úroky a provize | Invalidé a vdovy |
| Nové trhy | Miliony mrtvých |
| Silnější zbrojní průmysl | Slabší a násilnější společnost |
| Několik tisíc skutečných vítězů | Desítky milionů lidí nesoucích následky |
Až příště někdo řekne, že válka je nutná, neměli bychom se ptát pouze, kdo je nepřítel.
Měli bychom se zeptat:
Kdo půjde do zákopu?
Kdo dostane zakázku?
Kdo zaplatí dluh?
A kdo bude po válce vlastnit větší továrnu než před ní?
Nenávist je mobilizace před vraždou.
A za vraždou následuje faktura.
Nejvyšší část faktury však zpravidla nezaplatí ten, kdo na válce vydělal.
Přidejte odpověď