Nabízí se jednoduchá odpověď. A ve své stručnosti je pravdivá: Izrael směřuje ke svému zániku. Můžeme se přít, zda je to dobře, nebo špatně, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat. Především je třeba dodat, že nejde o přání. Nemám z této prognózy žádnou radost. Nejde o radost z cizího pádu, ale o pokus pojmenovat směr, kterým se země vydala.
Odmyslíme-li si dílčí události — kdo kde zaútočil, kdo co obsadil, kdo koho zabil a kdo co prohlásil — a pohlédneme-li na Izrael s odstupem, jeho budoucnost se jeví pochmurně. Proč? Protože současný Izrael kráčí proti toku času.
Izrael není ohrožen pouze jedním premiérem, jednou vládou nebo jednou vojenskou operací. Netanjahu není příčina, ale projev. I kdyby zítra odešel, základní vzorec zůstane. Tím vzorcem je spojení moderního nacionalismu s nábožensko-dějinnou představou výlučnosti. Sionismus z tohoto spojení vytvořil stát, který sám sebe chápe nejen jako běžný stát mezi státy, ale jako stát s mimořádným nárokem na půdu, bezpečnost, výjimku a historické ospravedlnění.
To neznamená, že každý Žid schvaluje bombardování Gazy, okupaci Palestiny nebo ponižování Arabů. Takové tvrzení by bylo nespravedlivé i nepravdivé. Znamená to však, že politický Izrael stojí na hlubším civilizačním vzorci, který nelze odstranit pouhou výměnou vlády. Mnozí mohou nemít rádi Netanjahua, mohou se stydět za jeho hrubost, mohou odmítat jeho styl — ale přesto dál hájí stát, jehož základní nárok je založen na výlučnosti. A právě tato výlučnost je kamenem, o který Izrael dříve nebo později zakopne.
Izrael dnes připomíná hráče v kasinu, který vyhrával tak dlouho, až uvěřil, že pravidla neplatí pro něj. Vyhrál války, získal území, získal podporu velmocí, získal mediální imunitu a získal pocit, že každá jeho rána je sebeobranou a každá mrtvola na druhé straně je historickou nutností. Jenže kasino má jednu nevýhodu: nakonec si vždycky přijde pro výhru zpátky.
Struktura společnosti
Každá společnost potřebuje pouto. Něco, co jednotlivce přesahuje a co mu říká, proč má nést oběti nejen za sebe a svou rodinu, ale i za lidi, které osobně nezná. Nejstarším poutem je rodina. Širším poutem je kmen. Ještě širším poutem je národ. A nad nimi stojí velké duchovní a politické ideje: náboženství, říše, revoluce, demokracie, občanství, lidská důstojnost.
Dějiny lze číst také jako zápas těchto pout. Rodina podlehne kmeni, kmen podlehne národu, národ často podlehne univerzální ideji, která dokáže oslovit i cizince. Křesťanství nebylo silné proto, že bylo náboženstvím jednoho pokrevního společenství, ale právě proto, že mohlo říci: není už Žid ani Řek, otrok ani svobodný, muž ani žena, všichni jsme jedno. Ani islám nebyl silný proto, že by zůstal náboženstvím jednoho arabského rodu, ale proto, že se obrátil k lidem různých jazyků, ras a národů.
Moderní občanský stát stojí na podobném principu. Neptá se, kdo byla tvoje matka, z jakého kmene pocházíš a jakou krev máš v žilách. Ptá se, zda jsi občan, zda respektuješ zákon a zda se podílíš na společném politickém životě. Není to dokonalý model. Demokracie umí být pokrytecká, koloniální, násilná i zbabělá. Ale její ideál je univerzální: člověk nemá mít politickou váhu podle původu, nýbrž podle svého lidství a občanství.
A právě zde se dostáváme k Izraeli. Izrael vznikl v době moderních států, ale jeho vnitřní logika je archaická. Je to stát, který se sice navenek ohání demokracií, volbami, parlamentem a soudy, ale jeho nejhlubší legitimita neleží v občanském principu. Leží v představě návratu vyvoleného lidu do země, kterou mu měly dějiny, Bůh nebo utrpení přiznat jako zvláštní nárok. Izrael tak spojuje moderní armádu, tajné služby, atomový deštník, mediální diplomacii a technologickou moc s archaickým principem kmene.
Právě tato směs je výbušná. Kmen s prakem je nebezpečný jen v údolí. Kmen s letectvem, satelity, jadernými zbraněmi a bezpodmínečnou podporou velmocí je nebezpečný pro celý region. A jestliže tento kmen zároveň věří, že je obětí dějin, výjimkou z běžných pravidel a nositelem zvláštního nároku, pak se z obrany snadno stává expanze, z paměti utrpení omluva násilí a z bezpečnosti nekonečná okupace.
Judaismus, křesťanství a otázka výlučnosti
Zde je třeba vstoupit na tenký led. Ne proto, že by se o něm nemělo mluvit, ale proto, že se o něm musí mluvit přesně. Judaismus je náboženství smlouvy mezi Bohem a konkrétním lidem. Není to náboženství pouze soukromé víry jednotlivce, ale náboženství paměti, rodu, zákona, země a vyvolení. Tato skutečnost sama o sobě nemusí vést k násilí. Po staletí mohla naopak vést k obdivuhodné soudržnosti pronásledovaných komunit, které přežily mezi cizími národy často jen díky vědomí vlastní odlišnosti.
Jenže totéž, co může být v diaspoře zdrojem přežití, se ve státní moci může změnit v ideologii nadřazenosti. Když je výlučnost bezmocná, chrání. Když dostane tanky, drony a letectvo, začne určovat, kdo smí žít za zdí a kdo před zdí, kdo má plná práva a kdo čeká na checkpointu, kdo je civilista a kdo je „lidský štít“.
Křesťanství vzniká právě jako překročení této hranice. Ježíš není zakladatelem nového kmene, ale hlasem, který relativizuje chrám, rodokmen i rituální čistotu. Království Boží není území na mapě ani etnický katastr. Je mezi lidmi a v lidech. Je tam, kde se člověk sklání k raněnému, i když je to Palestinec, Žid, Rus nebo Peršan. Je tam, kde se odpouští nepříteli. Je tam, kde se dítě, vdova, cizinec a chudý nestávají překážkou státní bezpečnosti, ale měřítkem spravedlnosti.
Proto křesťan, který dnes bezpodmínečně hájí izraelský stát v jeho násilí, stojí před vážným rozporem. Může samozřejmě chápat historické utrpení Židů. Může odmítat antisemitismus. Může uznávat právo lidí žít v bezpečí. Ale nemůže donekonečna zaměňovat biblický Izrael za moderní stát s bombardéry F-35, osadnickými milicemi a věznicemi pro Palestince. Starý zákon není bianco šek pro moderní etnický stát. A Nový zákon už vůbec ne.
Netanjahu není příčina
Je pohodlné svést všechno na Netanjahua. Je cynický, bezohledný, posedlý mocí a ochotný zapálit region, jen aby si prodloužil vlastní politický život. Jenže právě proto je příliš snadné udělat z něj hlavního viníka. Netanjahu je spíše maska než nemoc. Nemoc je hlubší.
Kdyby zítra odešel, zůstane otázka Gazy. Zůstane otázka okupace. Zůstane otázka osad. Zůstane otázka Palestinců bez rovných práv. Zůstane otázka státu, který chce být zároveň židovský i demokratický, ale v okamžiku skutečné volby dává přednost prvnímu před druhým. Zůstane společnost, která se naučila nevidět mrtvé děti, pokud leží na nesprávné straně hranice. Zůstanou média, která o utrpení druhých mluví jen tehdy, když se vejde do povoleného rámce sebeobrany.
A zůstane také světové židovstvo, jehož velká část sice nemusí milovat izraelskou vládu, ale přesto nedokáže Izrael opustit jako základní symbol vlastní historické jistoty. To je lidsky pochopitelné. Po holokaustu, pogromech a staletích pronásledování je pochopitelné, že se Židé nechtěli znovu spoléhat na dobrou vůli cizích států. Jenže pochopit neznamená ospravedlnit. Utrpení nedává nikomu právo vyrábět utrpení druhých. Paměť oběti se nesmí stát licencí k beztrestnosti.
Proč je s Izraelem amen
Dříve nebo později se zájmy Izraele a zájmy okolního světa rozejdou. Nějaký čas lze uplácet elity, kupovat mlčení, vyvolávat pocit viny, používat paměť holokaustu jako štít proti každé kritice a tvrdit, že každá bomba je sebeobrana. Nějaký čas lze přesvědčovat západní veřejnost, že Palestinci jsou buď teroristé, nebo komparz v cizí tragédii. Nějaký čas lze předstírat, že Gaza není hřbitov, ale vojenský problém.
Ale takový čas není nekonečný.
Každé impérium, každý režim a každý privilegovaný stát žije do jisté míry z důvěry, že jeho výjimka bude uznávána i zítra. Izrael si zvykl, že jeho výjimka platí. Že mezinárodní právo je pro jiné. Že okupace je bezpečnost. Že osady jsou realita. Že mrtví civilisté jsou tragédie, ale nikoliv zločin. Že svět nakonec vždycky uhne, protože se bojí slov, nálepek a vlastní minulosti.
Jenže výjimka, která trvá příliš dlouho, přestává být výjimkou a stává se provokací. A provokace jednoho dne vyvolá odpověď. Nemusí přijít zítra. Nemusí přijít v podobě jedné velké bitvy. Může přijít pomalu: ztrátou sympatií, ztrátou legitimity, izolací, demografickým tlakem, únavou spojenců, vzpourou těch, kteří už nemají co ztratit. Ale přijde.
Izrael dnes hraje Ponziho schéma historické viny. Stále znovu si půjčuje z minulého utrpení, aby zaplatil dnešní násilí. Jenže i tato měna jednou ztratí hodnotu. A potom se ukáže, že stát, který měl být útočištěm před katastrofou, se sám stal mechanismem, který novou katastrofu přivolává.
Co bude s lidmi, kteří v Izraeli žijí?
Zbývá nepříjemná, ale nezbytná otázka: co bude s lidmi, kteří dnes v Izraeli žijí? Co bude s izraelskými Židy, kteří se narodili do státu, jehož základní omyl sami nezaložili, ale v němž žijí, pracují, vychovávají děti a mají své mrtvé, své strachy i své vzpomínky?
Odpověď by neměla zavánět „nutnou“ pomstou. Pokud má mít kritika Izraele jakýkoliv morální smysl, nesmí skončit jen převrácením rolí. Nesmí znamenat, že místo jednoho vyhánění přijde jiné vyhánění, místo jedné nadřazenosti jiná nadřazenost a místo jedné historické křivdy nová historická křivda. To by nebyla spravedlnost. To by bylo pouze pokračování stejného prokletí s opačným znaménkem.
Budoucnost Palestiny — ať už se k ní dospěje jakkoliv pozdě a bolestně — nemůže stát na náboženské nebo pokrevní výlučnosti. Má-li vůbec nějaká budoucnost existovat, musí být občanská. Jeden stát, nebo nějaká forma společného politického uspořádání, v němž nebude rozhodující, zda je člověk Žid, Arab, muslim, křesťan, drúz, ateista nebo kdokoliv jiný, ale zda je občanem se stejnými právy a stejnou lidskou důstojností.
Je možné, že mnozí izraelští Židé v takovém státě nebudou chtít žít. Je možné, že představa ztráty privilegovaného postavení pro ně bude nepřijatelná. Je možné, že část z nich odejde — do Evropy, do Ameriky, do Ruska, kamkoliv, kde budou hledat bezpečí. A pokud k tomu dojde, pak je na nás, abychom se nechovali tak, jak se Evropa v minulosti často chovala k Židům. Uprchlíky z řad izraelských Židů je třeba přijmout jako lidi, ne jako nositele kolektivní viny.
Židé žili v českých zemích po staletí. Byli součástí našich měst, našich dějin, naší kultury i našich vin. Nemáme žádný důvod přát si jejich utrpení. Máme ale právo — a po Gaze už i přímo povinnost — odmítnout ideologii státu, který z vlastního historického utrpení vytvořil trvalý nárok na výjimku.
Tento text tedy není výzvou k nenávisti. Je výzvou k probuzení. Izrael dnes stojí jako hráč v kasinu, který ještě pořád počítá výhry a zvyšuje sázky, zatímco kola hazardu melou jistě a neomylně. Varovat takového hráče je nevděčné. Vysmívá se, protože má kapsy plné žetonů. Přátelé mu tleskají. Číšníci dolévají. Hudba hraje.
Nemám z této prognózy radost. Opravdu ne. Ale právě proto ji považuji za nutné vyslovit. Ne proto, aby se katastrofa přivolala, ale proto, že možná ještě existuje nepatrná šance, že ji někdo uslyší dřív, než dojde svého naplnění.
Přidejte odpověď