Další pokračování se mně nepíše snadno. Postupuji metodou „průzkumu bojem“, takže předem neznám výsledek. Nejen, že nemám téma zpracováno na papíře, ale ani uzavřeno v hlavě. Mám jen připraveny některé zdroje z nichž budu čerpat s jistotou, že se v pravý čas objeví další a téma se bude rozrůstat podle zajímavosti. Často se stává, že člověk narazí na stoku, do níž při průzkumu historických faktů nečekaně zabředne. Ono se řekne: „převrat v režii CIA“ – a je to odbyto. Jenomže při setkání s fakty, smrtí, mučením, a podvody, tváří v tvář aktérům dějů minulosti, skutečným lidským bytostem promlouvajícím z videozáznamů nebo dokumentů doby se člověku může začít dělat velmi nevolno od žaludku. Mrazí nejen z výpovědí obětí, ale snad ještě více z výpovědí jejich mučitelů a vrahů. Ze všeho nejvíce však z napomádovaných tváří ve světle reflektorů, veřejně prezentovaných hybatelů dějin.
Údaje jsem čerpal z otevřených zdrojů, jak jinak. S jedinou výjimkou. Osoby mně blízké, která strávila v Íránu mnoho let, jsem se zeptal, zda Íránce spojuje víra v Alláha nebo něco jiného a nebo jde o rozdrobený stát apod. Spíše mně zajímala nějaká stručná charakteristika, kterou je možné říci. Odpověď zněla bez váhání: „všichni nenávidí USA“. Asi za to co provedly v roce 1953, že sesadily legitimního premiéra, ovládly šáha Mohammada Rezu Pahlavího jako svou loutku a koneckonců jiní naopak za to, jak nechaly padnout těžce nemocného šáha po 25 letech vlády. I z tohoto důvodu se nějaká proamerická vláda jeví pro Írán jako iluze. Kdyby tehdejší aktéři viděli dál než na špičky svých nosů, mohl dnes být Írán demokracií s přátelskými vztahy s USA i Velkou Británií. Podobně se mohly vyvíjet vnitropolitické poměry v okolních zemích. Takto všem potenciálním vůdcům regionu a světa bylo dáno v roce 1953 na srozuměnou: Spojené státy, Izrael, Velká Británie – celé to Bílé impérium si nepřeje demokracii, ale autoritářské státy vládnoucí pomocí násilí, teroru a korupce. Bílá říše chce řídit své vazaly prostřednictví loutek vládnoucích ve feudálním stylu. Je to jednodušší, pohodlnější a přehlednější. Podíváme-li se na politickou mapu Blízkého východu, vidíme tyto výsledky. „Bílá neokoloniální říše“ nechce obchodovat s Ruskem, protože potřebuje své vazaly a podřízené a nikoliv nezávislé státy. Pravidla těžby určuje „Bílé postkoloniální impérium“ a nikoliv nějaký svobodný lídr nebo snad dokonce lid té které země. Obchoduje se prostřednictvím měny „Bílého impéria“, dolaru. Komu se to nelíbí, dopadne jako Maduro, Kaddáfí, Saddám Husajn, Mosaddek, Chameneí a desítky dalších lídrů zemí světa. A miliony, desítky milionů vazalů, kteří chtěli být svobodnými.
Mosaddek: začátek příběhu
Jméno Mosaddek se v našem příběhu zatím objevovalo jako politická značka. Jako někdo, kdo přišel s programem. Jako někdo, kdo se stal premiérem. Jenže žádný takový člověk nevzniká ze dne na den a nepadá z nebe.
Mohammad Mossadegh se narodil v roce 1882 v Teheránu. Do rodiny, která měla ke státu blízko.
Jeho otec Mirza Hedayatollah Ashtiani byl vysokým úředníkem působícím ve finanční správě královské dynastie Kádžárovců (persky دودمان قاجار, Dūdmân-e Qādžār) kteří vládli Persii v letech 1794–1925 Posledním kádžárovským šáhem byl v letech 1909–1925 Ahmad Šáh, kterého sesadil ambiciózní kozácký velitel Muhammad Rezá, který se poté sám stal šáhem a založil vlastní dynastii „Pahlaví“.
Matkou Mosaddeka byla íránská princezna z dynastie Kádžárovců, přezdívaná Najm ol-Saltaneh. Byla zakladatelkou první moderní teheránské nemocnice Najmieh.
Mohammad Mosaddek prožil dětství a dospívání v prostředí, kde se politika neprobírala v novinách, ale u stolu. A velmi brzy se ukázalo, jakou cestou půjde. Právo. Ve svých zhruba dvaceti letech odchází do Evropy. Ne jako dobrodruh. Ale jako člověk, který si jde osvojit jazyk moderního státu. Studuje nejprve na Pařížské Sorboně, později ve Švýcarsku. Tam dokončí studia a získá doktorát práv na „Université de Neuchâtel“. V té době se vrací do Íránu a je mu něco přes třicet.
Vrací se do země, která má již ústavu — ale ne vždy je dodržována. Začíná pracovat ve státní správě. Ne jako revolucionář. Ale jako úředník. Postupně zastává různé funkce ve finanční a regionální správě, později zastává i ministerské posty jako ministr financí a zahraničí. Poslancem Majlisu, íránského parlamentu je od roku 1909. Současně zůstává tím, čím byl od začátku.
Statkářem. Vlastní půdu, má příjmy, není závislý na politice, aby přežil. To je důležité. Protože ho to činí nezávislým. Jeho osobní život není okázalý. Má rodinu, žije střídavě v Teheránu a na svých statcích. Není mužem kaváren ani tribun. Spíš člověk, který se drží v pozadí — a když mluví, tak věcně. Nepůsobí jako někdo, kdo by měl vést dav. A už vůbec jako někdo, kdo by měl rozbíjet systém, jehož jádro tvoří od narození. Spíš jako někdo, kdo věří, že systém má fungovat. Základy byly položeny, ale samozřejmě nesnesou dnešní pohled na to co je demokratické a spravedlivé. Ženy v té době hlasovací právo neměly (stojí za připomenutí, že ve Švýcarsku získaly volební právo ženy až v roce 1971). Ve volbách byl patrný vliv kmenových struktur, státní správy a místních notáblů — vlivných osobností, které dokázaly usměrnit hlasování ve svém regionu.
Írán na začátku 20. století hledá rovnováhu mezi ústavou, mocí panovníka a tlakem zahraničních sil
Mosaddek se na různých úrovních postupně dostává do situací, kdy vidí, že tato rovnováha nefunguje.
Ne dramaticky. Spíš pomalu. V jednotlivých rozhodnutích. V jednotlivých ústupcích. A někde tady začíná jeho proměna. Ne ze dne na den. Ne jedním gestem. Ale zkušeností. Zkušeností člověka, který systém nejprve poznal zevnitř. A teprve potom se rozhodl, že některé věci už dál akceptovat nebude. Mosaddek se nestal tím, kým byl, navzdory systému. Stal se jím právě proto, že ten systém znal. Ne zvenčí. Ale zevnitř. Znal jeho pravidla, jeho slabiny i jeho tiché kompromisy. Viděl, jak se zákony ohýbají, jak se rozhodnutí posouvají mimo instituce, jak se moc přesouvá tam, kde není vidět. Nešlo o jeden okamžik, kdy by se „rozhodl změnit svět“. Spíš o dlouhou řadu drobných zjištění, která se postupně skládala v jeden nepříjemný závěr:
že stát, ve kterém žije,
neřídí sám sebe.
A právě v této chvíli se z právníka stává politik s programem. Programem, který se na první pohled zdá banální. Ve skutečnosti je nepředstavitelně výbušný. Protože říká jediné:
že to, co leží pod zemí, má patřit tomu, kdo na té zemi žije.
Íránská ropa patří Íránu. Írán patří Íráncům.
Díky za další článek na téma Írán.
Jiří