V předchozím dílu jsem narazil na nepříjemnou otázku. Jestliže mají být letadla v posledních sekundách vedena rychlostmi hluboko nad běžným provozním režimem a přesto s mimořádnou přesností zasáhnout cíl, kdo je vlastně řídí? Nabízejí se tři základní odpovědi. První je oficiální: únosci. Druhá říká: letadla byla skutečná, ale byla vedena jinak – dálkově, automaticky nebo nějakou kombinací obou způsobů. Třetí je nejradikálnější: letadla v kritické scéně fyzicky vůbec nebyla a veřejnosti byl předložen televizní obraz útoku. Každá z těchto verzí něco vysvětluje. A každá něco stojí.
První možnost: únosci za řízením
Oficiální verzi už známe. Má tu výhodu, že na papíře nepotřebuje žádnou skrytou technologii, žádné tajné komunikační systémy ani další letadla. Stačí čtyři muži, kteří se dostanou do kopkitů, převezmou řízení a navedou stroje na cíle.
Jenže právě předchozí díly včetně toho věnovaného letadlům (15. Letadla nad limitem ) ukázaly cenu této jednoduchosti. U New Yorku máme mimořádně vysokou rychlost v malé výšce a velmi přesný zásah. U Pentagonu kombinaci rozsáhlého sestupného manévru, závěrečného letu prakticky u terénu a zásahu nízké budovy. K tomu připočtěme rozdíl mezi pilotním průkazem a skutečnou provozní zkušeností na typu 757/767 a u Haniho Hanjoura dokonce doložené pochybnosti instruktorů o jeho praktických schopnostech.
Tato varianta je tedy nejjednodušší jako příběh. Její problém začíná ve chvíli, kdy ji vezmu vážně jako skutečný let.
Druhá možnost: skutečné letadlo, ale jiné řízení
Alternativní výklad říká: únosci v kokpitu jsou zbytečná komplikace. Letadlo mohlo být řízeno dálkově, automaticky, prostřednictvím autopilota nebo nějakým speciálně upraveným systémem. Technologicky to není fantazie. Velká dopravní letadla se dálkově řídit dala dávno před rokem 2001.
NASA to předvedla už v roce 1984
Nejčistší historický příklad nabízí společný program NASA a FAA Controlled Impact Demonstration. V roce 1984 byl čtyřmotorový Boeing 720 upraven tak, aby mohl být dálkově řízen bez posádky. NASA vyvinula techniky dálkového pilotování a výzkumný pilot Fitzhugh Fulton letoun řídil ze země.
Nešlo o krátký laboratorní trik. Před závěrečným pokusem proběhlo čtrnáct zkušebních letů se safety pilots na palubě. Během nich byl Boeing dálkově řízen celkem 16 hodin a 22 minut, uskutečnil deset dálkových vzletů, devětašedesát řízených přiblížení a třináct dálkových přistání. Závěrečný let 1. prosince 1984 byl celý bez posádky.
Tím je technologická možnost dálkového řízení velkého dopravního letadla pro naše účely vyřešena. Nemá smysl tvrdit, že by taková věc byla v roce 2001 nemožná.
A teď přijde zajímavější část
Závěrečný experiment NASA měl velmi přesný plán. Boeing měl dosednout bez podvozku na speciálně připravenou dráhu, s křídly vodorovně a přesně na středové čáře. Osm ocelových sloupků mělo rozříznout křídla v předem zamýšlených místech tak, aby se získala požadovaná data o požáru a přežití konstrukce.
Jenže realita se v posledních sekundách rozhodla nespolupracovat. Letoun byl při sestupu mírně vpravo od plánované trasy. Pilot se jej pokoušel vrátit na osu. Levé křídlo však kleslo, dotklo se země ještě před připravenými sloupky a Boeing se stočil zhruba o 45 stupňů. Jeden z ocelových prvků následně zasáhl pravý vnitřní motor, vznikl masivní únik paliva a požár a experiment proběhl jinak, než byl naplánován.
NASA měla za sebou více než čtyři roky příprav, desítky opakovaných přiblížení, zkušeného výzkumného pilota, prázdné jezero v Edwardsově základně a cíl, který se nikam nehýbal. Přesto se přesná geometrie posledních sekund nepodařila.
To není argument proti dálkovému řízení. Je to argument proti představě, že dálkově řízený velký Boeing automaticky řeší problém přesného zásahu. Více ZDE
Dálkové řízení řeší pilota. Neřeší letadlo.
Právě tady se podle mě tato hypotéza začne komplikovat. Pokud použiji skutečný Boeing, zbavil jsem se sice problému amatérského únosce, ale ponechal jsem si téměř všechny ostatní problémy skutečného letadla.
Musím mít fyzický stroj. Musí vzlétnout. Musí proletět prostorem, v němž jej mohou vidět lidé i radary. Musí spolehlivě fungovat až do poslední sekundy. Musí přesně trefit budovu. Po nárazu musí vytvořit trosky, jejichž původ lze vysvětlit. A pokud jde o skutečné linkové letadlo, musím navíc vyřešit cestující, posádku, jejich nástup, záznamy, telefonáty, biologické stopy a pozdější identifikaci ostatků.
Jestli místo linkového stroje použiji speciálně upravený nebo vojenský náhradní letoun, část problémů s cestujícími zmizí, ale vzniknou jiné. Musím vysvětlit jeho původ, trasu, vzhled a hlavně jeho fyzické zbytky. Pořád je to skutečný několikatunový objekt, který se po nárazu nebude řídit scénářem, ale fyzikou.
Co když mine?
To je podle mě největší operační problém celé hypotézy dálkově řízených letadel. Jestli jsou budovy předem připraveny na vnitřní destrukci, pak je skutečný náraz zvenčí paradoxně jeden z nejméně kontrolovatelných prvků celé operace.
Motor může selhat. Řídicí systém může mít odchylku. Dálkové spojení může být rušeno nebo přerušeno. Letadlo může zareagovat jinak, než ukazovala simulace. Vítr, turbulence nebo poslední korekce mohou změnit místo zásahu. A jestli stroj mine věž o sto metrů, nejde o kosmetickou chybu. Celý příběh se rozpadne v přímém přenosu.
Co potom? Odpálit připravenou věž, přestože letadlo proletělo vedle? Nechat ji stát a riskovat, že se později najde to, co bylo uvnitř připraveno? Poslat další stroj? Tohle není detail. Je to jediná chyba, která může zničit celou operaci.
NASA potřebovala pro svůj Controlled Impact Demonstration přesný závěrečný profil a po letech příprav jej v posledních sekundách nedostala. Představa, že někdo svěřil úspěch mnohem citlivější operace skutečnému letadlu letícímu do šedesátimetrového cíle v centru New Yorku, proto vyžaduje vlastní vysvětlení.
A Pentagon je ještě horší
U Pentagonu je tento problém ještě výraznější. WTC je vysoký mrakodrap. Pentagon je nízká stavba. Podle oficiální rekonstrukce má Boeing po rozsáhlém sestupném obratu přejít do závěrečného letu prakticky u terénu a zasáhnout fasádu. Stačí malá chyba ve výšce nebo sklonu a stroj se zaboří do země před cílem nebo jej přeletí.
Pokud je hlavním cílem operace vytvořit obraz útoku na Pentagon, je skutečný dálkově řízený Boeing překvapivě riskantní způsob, jak takový obraz vyrobit.
Skutečné letadlo přináší skutečné trosky
Je tu ještě jedna nepříjemnost. Skutečné letadlo neprodukuje jen ohnivou kouli. Produkuje motory, podvozek, části křídel, ocasní plochy, tisíce součástek, výrobní a servisní identifikaci a nepředvídatelné rozložení trosek.
To je z pohledu plánovače další vrstva zbytečných stop. Čím více fyzických objektů do operace vložím, tím více věcí musím následně kontrolovat a vysvětlovat.
Navíc skutečná mechanika nárazu není režisér. Křídlo se může roztrhnout jinak, motor může odletět směrem, který se nikomu nehodí, část trupu může zůstat vně budovy a trosky mohou skončit na místech, kde je uvidí desítky svědků. Reálná fyzika je nepříjemná právě tím, že neposlouchá hollywoodský scénář.
Třetí možnost: televizní Boeing
Pokud fyzické letadlo z modelu odstraním, většina uvedených operačních problémů náhle zmizí. Nemusím nic trefit. Nemusím riskovat poruchu motoru ani spojení. Nemusím synchronizovat skutečný stroj s událostmi připravenými uvnitř budovy. Nemusím řešit, kam odletí motor nebo kus křídla. Nemusím řešit, že fyzický náraz proběhne jinak, než scénář očekává.
A především mám úplnou kontrolu nad časem. Jestliže je připravena obrazová vrstva a zároveň událost v budově, lze oba prvky načasovat. Objekt na obrazovce zmizí ve fasádě a téměř současně přijde exploze a ohnivá koule. Žádný pilot nemůže minout, protože žádný pilot v tomto okamžiku nic netrefuje.
To samozřejmě přesouvá problém jinam: k televizní produkci, koordinaci vysílání, svědkům, radarům, telefonátům a všem dalším stopám, které by musely být součástí širší legendy. Ale z čistě operačního hlediska odpadá největší náhodný prvek celé akce – skutečný Boeing letící na skutečný cíl.
Proč tedy nevidíme realistickou destrukci letadla?
Tady se vrací Ace Baker a obrazová stránka celé hypotézy. Pokud by se letadlo mělo při nárazu chovat realisticky, nestačilo by pouze vložit pohybující se siluetu. V okamžiku kontaktu by bylo třeba řešit deformaci přídě, postupné lámání křídel, rotaci fragmentů, motory, kouř, stíny, změny perspektivy a vztah všech těchto prvků ke kameře i pozadí.
V roce 2001 bylo relativně jednoduché vložit pohybující se objekt a zakrýt jeho konec ohnivou koulí; podstatně obtížnější by bylo v reálném čase generovat desítky fyzikálně přesvědčivých, různě rotujících fragmentů, které musejí správně reagovat na perspektivu, světlo, pohyb kamery a následně zůstat konzistentní na dalších záběrech.
Právě proto může být hladké zmizení celého objektu a okamžité překrytí ohnivou koulí pro případný obrazový podvod technicky výhodnější než pokus o realistickou havárii. Není to důkaz, že to tak bylo. Je to odpověď na otázku, proč by případný trik vypadal právě takto.
Čtvrtá možnost, která vlastně není čtvrtá
Lze samozřejmě vymyslet i mezivarianty. Skutečný vojenský dron. Náhradní Boeing. Letadlo řízené autopilotem do určitého bodu a dálkově pouze v závěru. Část radarového příběhu vytvořená skutečným objektem a část administrativně. Každá taková kombinace může vyřešit jeden problém, ale zpravidla přidá dva další.
Proto pro mě není klíčová otázka, zda lze technicky sestavit variantu se skutečným dálkově řízeným letadlem. Lze. NASA ji v jednodušší podobě předvedla už sedmnáct let před 11. zářím. Otázka zní, proč by ji plánovač vůbec volil, pokud potřebuje především jistý, přesně načasovaný a mediálně přesvědčivý výsledek.
Hollywood není argument. Je to prostředí.
Spolupráce amerických zpravodajských institucí s filmovým a televizním průmyslem není žádnou novinkou vzniklou po 11. září. CIA vytvořila formální místo Entertainment Industry Liaison (Styčný pracovník pro filmový a televizní průmysl) už v roce 1996, prvním se stal dlouholetý operativní důstojník Chase Brandon. V době útoků tedy tento most mezi Langley a Hollywoodem fungoval už pět let. Sama CIA ve svých historických materiálech připomíná vazby zpravodajské komunity na filmový průmysl už od dob svého předchůdce – OSS.
To samozřejmě nedokazuje žádnou účast Hollywoodu na 11. září. Ukazuje to pouze, že představa styku mezi státní bezpečnostní institucí a profesionální obrazovou výrobou není sama o sobě exotická. V naší pracovní hypotéze je proto legitimní ptát se, zda by obrazová část podobné operace mohla být připravena lidmi, kteří profesionálně rozumějí televiznímu obrazu.
Occamova břitva – jednoduchost vítězí
Teď položme obě alternativy vedle sebe.
Varianta se skutečným dálkově řízeným letadlem potřebuje skutečný stroj, jeho úpravu, bezpečný vzlet, spolehlivé řízení, přesný let, přesný zásah, správnou synchronizaci s událostmi v budově a následnou kontrolu trosek, identity stroje a případně cestujících.
Varianta televizního letadla potřebuje přesvědčivý obraz, připravenou událost v budově a systém, který veřejnosti předloží odpovídající radarový, administrativní a mediální příběh.
Ano, druhá varianta je rozsáhlejší konspirací v oblasti informací a médií. Jenže jestli už naše pracovní hypotéza předpokládá předem připravenou destrukci WTC a koordinované vytvoření veřejného příběhu, pak fyzický Boeing není zjednodušením. Je to další drahý a nebezpečný prvek, který může selhat.
Nejlevnější havárie je ta, při které nemusím havarovat se skutečným Boeingem, ale pouze s tím digitálním.
Která verze dává větší smysl?
Oficiální verze říká: skutečné Boeingy, skuteční únosci, mimořádné rychlosti, mimořádná přesnost.
Varianta dálkového řízení říká: skutečné Boeingy, ale pilota v kokpitu nahradíme technikou. Tím vyřešíme jednu slabinu a ponecháme si všechny problémy fyzického stroje – včetně možnosti, že mine.
Naše pracovní verze říká: pokud je cílem především vytvořit veřejně přesvědčivý obraz zásahu, zatímco destrukce budovy je připravena jiným mechanismem, je nejjednodušší odstranit z operace právě ten prvek, který je nejdražší, nejméně předvídatelný a nejhůře kontrolovatelný.
Boeing.
Tím není případ uzavřen. Jen jsme porovnali tři způsoby, jak vysvětlit tentýž obraz. Soudcem zůstává čtenář.
Prameny
1. NASA – Controlled Impact Demonstration
Oficiální souhrn společného experimentu NASA a FAA s dálkově řízeným Boeingem 720. Dokument uvádí 14 přípravných letů, 16 hodin a 22 minut dálkového řízení, 10 dálkových vzletů, 69 přiblížení a 13 dálkových přistání. Popisuje také závěrečný bezpilotní let 1. prosince 1984 a odchylku letounu od plánované dráhy při nárazu.
NASA – Controlled Impact Demonstration, fact sheet PDF
2. NASA Technical Reports Server – Impact Data from a Transport Aircraft During a Controlled Impact Demonstration
Technická zpráva NASA k samotnému nárazu. Plánován byl symetrický kontakt, ve skutečnosti byl letoun při prvním kontaktu vybočen a nakloněn přibližně o 13 stupňů a jako první zasáhlo zem levé křídlo.
NASA NTRS – technická zpráva k experimentu CID
3. CIA – Office of Public Affairs / Entertainment Industry Liaison
CIA sama uvádí, že její Entertainment Industry Liaison spolupracuje s filmovými a televizními tvůrci, odpovídá na jejich otázky, zajišťuje rozhovory v centrále CIA, poskytuje obrazové materiály a v některých případech koordinuje natáčení.
CIA – Office of Public Affairs, Entertainment Inquiries
4. Tricia Jenkins – The CIA in Hollywood: How the Agency Shapes Film and Television
Studie vztahu CIA a filmového průmyslu. Formální Entertainment Industry Liaison program CIA vznikl v polovině 90. let; Chase Brandon působil jako první liaison od roku 1996. Mezi projekty spolupracující s CIA před nebo kolem roku 2001 patřily například Enemy of the State, In the Company of Spies, The Agency, Alias a 24.
University of Texas Press – The CIA in Hollywood
Přílohy
Příloha 16A – NASA: Boeing 720 Controlled Impact Demonstration – fotografie
Galerie NASA zachycující zkušební přiblížení, první kontakt levého křídla se zemí a následný požár letounu.
NASA – B-720 Controlled Impact Demonstration, fotogalerie
Příloha 16B – Controlled Impact Demonstration – filmový záznam
Kompletní historický filmový materiál k experimentu NASA/FAA. Záznam je veden jako dílo americké federální vlády a public domain. Pro vlastní server lze stáhnout originální soubor nebo některou z menších verzí.
Controlled Impact Demonstration – video, Wikimedia Commons
Příloha 16C – CIA a Hollywood před 11. zářím
Dobový článek Los Angeles Times z 29. září 2001 popisuje Chase Brandona jako prvního oficiálního styčného pracovníka CIA pro Hollywood a spolupráci agentury s televizní a filmovou produkcí.
Přidejte odpověď