Ted Grimsrud—listopad, 2025
Moji životní cestu amerického občana lze charakterizovat jako radikální obrat. Z mladého muže připraveného chopit se zbraně a sloužit přáním představitelů svého národa jsem se stal zastáncem neústupného odporu vůči těmto přáním. K tomuto obratu došlo poměrně rychle v polovině sedmdesátých let, kdy jsem se současně intenzivně zabýval pacifistickým výkladem Ježíšova poselství a kritickým pohledem na americké impérium ve světle americké války ve Vietnamu.
Upřímná touha následovat Ježíše mi pomohla opustit nekritický nacionalismus, v němž jsem vyrůstal. Ježíšovo poselství mě připravilo na to, abych dokázal rozpoznat nemorálnost jednání své země, která se na konci války ve Vietnamu projevila způsobem, jaký jsem dosud nezažil. Načasování bylo důležité. Právě ve chvíli, kdy jsem se poprvé setkal s pacifistickým Ježíšem, oslabila válka ve Vietnamu moc teologie nekritického nacionalismu, kterou jsem si od dětství osvojil.
V předchozích pokračováních tohoto seriálu jsem sledoval, jak jsem v letech od roku 1976 postupně prohluboval jak biblické základy své teologie míru, tak kritický výklad dějin amerického impéria. Na tyto dějiny se dívám očima křesťanského pacifisty. Tento pohled mi umožnil klást otázky, které by mě v době, kdy jsem ještě vyznával nekritický nacionalismus svého mládí, nikdy nenapadly. Jak jsem postupně poznával, že americkou politiku vždy utvářela dynamika imperialismu, začal jsem vidět nekonečnou řadu rozhodnutí směřujících k nadvládě a vykořisťování, která určovala charakter mé země – charakter poznamenaný násilím, nadvládou a vykořisťováním. Tato rozhodnutí přivedla naši zemi na cestu k sebezničení, která se dnes zdá být nezvratná.
V těchto závěrečných úvahách se zamýšlím nad tím, jak mohou přesvědčení křesťanského pacifisty přispět k úkolu morálně odpovědného jednání uvnitř našeho impéria. Tento úkol beru s nejvyšší vážností, ale zároveň si uvědomuji relativní bezmocnost křesťanského pacifisty. Nemáme za sebou mohutné zástupy stoupenců, které bychom mohli mobilizovat k proměně společnosti. A moc, kterou chceme uplatňovat, je mocí služby, blízkosti druhým, soucitu a lásky. Je to tedy zvláštní druh moci – moc bezmocných.
Křesťanský pacifismus
Pojmem „pacifismus“ označuji především soubor přesvědčení, která člověka vedou k odmítání války. Když jsem se stal pacifistou, znamenalo to pro mě především přesvědčení, že nikdy nemohu podporovat válku. Jak se však pacifismus postupně stával ústředním bodem mé morální orientace, uvědomoval jsem si, že jeho význam je mnohem širší než pouhé odmítnutí účasti ve válce. Dnes chápu pacifismus především jako přesvědčení, že na lásce záleží více než na čemkoli jiném. Žádná loajalita, ideologie, instituce ani ideál nemohou mít přednost před odpovědností považovat každého člověka, s nímž se ve svém životě setkávám, za vzácnou bytost. Toto přesvědčení o lásce čerpám od Ježíše, který učil, že největším přikázáním je milovat.
Věřím, že Ježíš zdůrazňoval ústřední význam lásky proto, aby vyjádřil samotné jádro Tóry. Tóra není pouhým seznamem pravidel. Vyjadřuje živé jádro způsobu života, k němuž Bůh povolal lid zaslíbení, aby světu zviditelnil Boží vůli s lidstvem. Bůh osvobodil zotročené Hebrejce z egyptského impéria, aby poznali jeho osvobozující lásku a svým životem o ní vydávali svědectví celému světu. Ústředním prvkem života podle Tóry bylo zachovávání šabatu – dne odpočinku a uzdravení, který představoval protiklad života v impériu. Společenství, které se řídí Tórou, bude vždy pamatovat na Boží osvobozující lásku, jež věnuje zvláštní pozornost zranitelným a utlačovaným lidem a posuzuje zdraví celého společenství podle toho, jak se daří jeho nejvíce znevýhodněným členům.
Chápeme-li Bibli ve světle Ježíše, Tóry a proroků, stává se jako celek knihou o politice lásky. Jedním z jejích klíčových poslání je nabídnout nám politickou citlivost, podle níž můžeme posuzovat politiku kteréhokoli státu, v němž žijeme. Jak jsme viděli v předchozích pokračováních věnovaných biblické politice, k základním prvkům této citlivosti patří hluboká nedůvěra vůči všem národním státům, odmítání nekritického nacionalismu a odmítání podpory války.
Budou-li věřící skutečně stavět biblickou politiku do středu svého života, ocitnou se většinou mimo centra moci. Budou si udržovat kritický odstup od zájmů národních států. Zároveň je však přikázání lásky k bližnímu zavazuje usilovat o pokoj města, v němž žijí (Jeremiáš 29). Budou neúnavně usilovat o překonávání zla, avšak pouze takovými prostředky, které k existujícímu zlu nepřidávají další.
Aktivní nenásilí Móhandáse Gándhího a Martina Luthera Kinga mladšího ukazuje, že odhodlání vzdorovat zlu, aniž bychom sami působili další zlo, pomáhá aktivistům objevovat cesty k uzdravení společnosti, které mohou být účinnější než zásahy založené na násilí.
Pacifismus si nemůže nárokovat, že je vždy nejúčinnější formou odporu proti nespravedlnosti. Pomáhá nám však rozpoznávat svébytné cesty ke změně a proměně společnosti. Právě tyto cesty mohou lidé, kteří považují násilí za nezbytnou součást odporu proti nespravedlnosti, přehlížet, nebo je dokonce vůbec nedokážou vidět. Pacifismus nám rovněž pomáhá pochopit hodnotu soucitu a osobní přítomnosti v reálném světě a zdůrazňuje význam služby jako strategie společenského jednání.
Americké impérium
Vyrůstal jsem jako občan země, kterou jsem považoval za laskavé americké impérium. Tato Amerika byla baštou demokracie, která ztělesňovala slavná slova: „Dejte mi své unavené, své chudé, své zástupy toužící svobodně dýchat.“ Vedli jsme pouze nezbytné a spravedlivé války ve jménu dobra – a vždy jsme v nich vítězili. Oba moji rodiče dobrovolně sloužili jako američtí vojáci během druhé světové války. Naše rodina nedávala vlastenectví nijak okázale najevo, ale byli jsme hrdými Američany.
Předpokládal jsem, že také já budu sloužit v armádě své země a v případě potřeby půjdu i do války. Přestože mě dobrovolný vstup do armády příliš nelákal, byl jsem připraven a ochoten nastoupit, pokud bych dostal povolávací rozkaz. V době, kdy zuřila válka ve Vietnamu, byla tato možnost velmi reálná.
Až do svého nástupu na vysokou školu v roce 1972 jsem si téměř vůbec nepřipouštěl, že by tato válka mohla být v rozporu s mými představami o Americe a jejích válkách. Na střední škole mě bavily hodiny dějepisu a sledoval jsem zprávy. Americké záměry ve Vietnamu byly podle mého přesvědčení stejně čestné jako ve všech předchozích válkách. Nepociťoval jsem žádný rozpor mezi svými morálními hodnotami a možností, že se sám zúčastním války, kterou moje země právě vedla.
Můj postoj k americkému impériu se během vysokoškolských studií postupně měnil. Zpočátku všechno, co jsem se dozvídal, jen potvrzovalo vlastenectví, které jsem si přinesl z domova. Teprve na konci druhého ročníku jsem začal některé věci vidět jinak.
Setkal jsem se totiž s několika veterány vietnamské války, kteří mi pomohli otevřít oči. Jeden z nich mi vyprávěl zejména o utrpení, nespravedlnosti, krajním násilí a zničených lidských životech. Ani tak válku nekritizoval, jako mi spíše umožnil nahlédnout její bolest a traumata. Díky těmto setkáním jsem začal věnovat větší pozornost skutečnému průběhu války a poprvé jsem byl ochoten připustit, že americké impérium možná není tak laskavé, jak jsem si dosud myslel.
A potom mi najednou začal z ramenou sklouzávat batoh plný bezvýhradného nacionalismu, který jsem se na nich dosud – aniž bych si to uvědomoval – usilovně snažil udržet. Brzy spadl úplně.
Když jsem přijal pacifistické přesvědčení a začal se snažit lépe pochopit, proč je válka tak zásadně špatná, stále více jsem si uvědomoval kritické argumenty proti válce ve Vietnamu. Současně s tím, jak jsem začínal lépe rozumět Bibli a dalším prvkům teologie míru, jsem začínal lépe chápat také dějiny našeho impéria.
Dějiny Spojených států se při pohledu z pacifistické perspektivy stávají příběhem dobývání, nadvlády, chamtivosti, expanze a stále hlubšího sebeklamu.
Dnes čelíme mnoha krizím: rozvrácené demokracii, militarismu, který se vymkl kontrole, ekologickým krizím, policii, která se nikomu nezodpovídá, prohlubujícím se ekonomickým rozdílům a nadvládě bělochů. Tyto problémy se nejeví ani tak jako nedávné odchylky od jinak zdravého vývoje národa, ale spíše jako vrozené vlastnosti společnosti, která je od samého počátku zásadně nespravedlivá. Současné krize jsou vyústěním dlouhého a postupného úpadku. Jedy, které byly do základů naší společnosti zabudovány genocidou původních obyvatel Ameriky a zotročením násilně zavlečených Afričanů, nakonec otrávily celý politický organismus.
Laskavé impérium, v něž jsem věřil, mělo dobrou pověst, která nebyla zcela nezasloužená. Hospodářské příležitosti, náboženská svoboda, tvořivé prolínání hudby a kuchyní různých kultur amerického tavicího kotlíku a mnohé další přednosti skutečně existují.
Tato dobrá pověst však zároveň živila bezvýhradný nacionalismus, který mně – stejně jako většině ostatních – bránil vidět skutečnou povahu našeho impéria. Teprve když jsem se hlouběji seznámil s jeho temnou stránkou a zároveň přijal evangelium pokoje jako východisko, z něhož na impérium nahlížím, dospěl jsem ke zcela odlišnému postoji.
Křesťanský pacifismus uvnitř impéria?
Zdá se, že evangelium pokoje vyzývá lidi ke dvěma úkolům, které se často mohou dostávat do vzájemného napětí.
Prvním úkolem je milovat: pracovat na uzdravení světa a být požehnáním všem rodinám země. Druhým úkolem je kritizovat: vyslovovat rozhodné NE! mocnostem, pokud utlačují a vykořisťují.
Pacifismus znamená aktivně se zapojovat do života společnosti a jednat tak, abychom pomáhali lidem žít plnohodnotný život. To vyžaduje přímou účast na skutečném životě skutečných lidí. Podle základních pacifistických přesvědčení však musí být tato účast, přestože často nabývá podoby odporu, vždy vedena láskou a musí zůstat nenásilná. A nikdy nesmí propadnout přílišné loajalitě vůči padlým, donucovacím a často modlářským lidským institucím, jakými jsou národní státy, velké korporace a politické strany.
Evangelium obsahuje ve vztahu k impériím, modlářským společnostem a dalším společenským strukturám, které soupeří s Bohem o nejvyšší lidskou oddanost, výzvu: „Vyjděte z ní.“
Zároveň však obsahuje stejně jasné poselství: „Usilujte o pokoj města, v němž žijete.“
Výzva „vyjděte z ní“ podle všeho znamená především morální oddělení od praktik a hodnot nespravedlnosti a nadvlády, které charakterizují lidské státy a kultury. Nejde ani tak o doslovnou výzvu, abychom se oddělili od společnosti a žili v izolovaných, soběstačných enklávách.
Spojit přítomnost ve „městě“ s úlohou těch, kdo přinášejí pokoj a uzdravení, vyžaduje různé strategie. Při střetu s rozvráceností společnosti a jejím ideologickým útlakem potřebujeme solidaritu společenství. Pacifisté potřebují úzké vztahy s dalšími lidmi, kteří sdílejí jejich přesvědčení. Jen tak si mohou zachovat jasnou mysl a kritické vědomí nezbytné k tomu, aby odolali tlaku na opuštění svých základních hodnot.
Studijní skupiny, bohoslužebná společenství, veřejné protesty, společné projekty služby druhým, organizování místních komunit, alternativní podniky – například potravinová družstva, farmářské trhy či družstevní záložny – a mnoho dalších forem společného života nám budou poskytovat nezbytné vedení a oporu.
Uvnitř impéria jsme vystaveni neustálému tlaku, abychom přijali příběh o jeho dobrotě a o tom, že si zaslouží naši oddanost. Bezvýhradný nacionalismus poskytuje oporu militarismu, nespravedlivému ekonomickému systému, praktikám policejní kontroly, trestní justici založené na odplatě i údajnému „božskému právu“ bohatých určovat politiku státu.
Žít ve Spojených státech znamená být obklopen populární kulturou, která nesčetnými způsoby upevňuje modlářské americké hodnoty a činí odpor proti nim mimořádně obtížným.
Ti, kdo se chtějí od těchto hodnot odpoutat a žít podle morální vize evangelia, na tom musí soustavně pracovat. Potřebují kritickou mediální gramotnost, která jim pomůže rozpoznat, jak dokonce i „objektivní“ zpravodajství korporátních médií posiluje agendu impéria.
Potřebují pochopit násilí, které je americkému společenskému systému vlastní a které jej utvářelo od samého počátku. Musí být schopni rozpoznávat a kriticky posuzovat nejrůznější předpoklady odporující lidské důstojnosti, které jsou v naší kultuře všudypřítomné. Patří k nim podřízenost lidem u moci, přesvědčení o nezbytnosti trestat každé provinění, nejrůznější způsoby, jimiž společnost činí z nebělochů, chudších lidí, neheterosexuálních osob a žen „ty druhé“, i pasivita tváří v tvář nadvládě korporací a ničení životního prostředí.
Výzva žít v impériu, ale nepatřit impériu, být uzdravující přítomností a zároveň vzdorovat systémovému zlu, vyžaduje pozitivní představu o tom, jaký může lidský život být.
Musíme rozumět důvodům svého pacifismu, rozvíjet je a vědomě se k nim hlásit. Abychom dokázali vytrvat v úsilí o svět, po kterém toužíme, musíme vědět, proč právě o takový svět usilujeme.
Přidejte odpověď