Závěr: Křesťanský pacifista v americkém impériu (2. část)

Ted Grimsrud— 21. listopadu 2025

Zjistil jsem, že správně chápaný křesťanský pacifismus je pro mě mimořádně užitečným rámcem, který mi pomáhá porozumět světu, v němž žiji. V této sérii 24 blogových příspěvků jsem vysvětlil, jak jsem dospěl k přijetí pacifismu a co pro mě znamená. Ukázal jsem také, jak můj pacifismus formuje otázky, které si kladu, i kritiku, kterou vznáším vůči americkému impériu. V tomto závěrečném příspěvku se zamýšlím nad tím, jak žít v impériu a jak postupovat dál ve světle pacifistického přesvědčení.

Přehodnotit moc

Křesťanský pacifismus vychází ze dvou základních přesvědčení: (1) Jsme povoláni vzdorovat zlu ve světě a usilovat o jeho překonání (přičemž „zlo“ můžeme nejjednodušeji chápat jako to, co poškozuje život). (2) Proti zlu musíme bojovat tak, abychom sami další zlo nepáchali. Praktikování pacifismu nám pomáhá obě tato přesvědčení spojovat. Protože jsme odhodláni překonávat zlo, stavíme se americkému impériu, které je zdrojem tolika zel v našem světě. Protože jsme zároveň odhodláni další zlo nepáchat, hledáme při promýšlení své strategie i při vlastním jednání důsledně nenásilné prostředky. Jedním z hlavních způsobů, jimiž lidé zlo rozmnožují, je totiž odpor proti bezpráví prostřednictvím násilí a donucování.

Americké impérium nelze v dohledné době realisticky proměnit. Pokud se o jeho proměnu budeme snažit za každou cenu, můžeme podlehnout pokušení hledat morální zkratky, které nás samotné změní natolik, že nakonec budeme ke zlu páchanému impériem přispívat. Násilný odpor používá zlé prostředky k dosažení možná dobrých cílů a může celé úsilí proměnit v něco, co zlo dále rozmnožuje. Na druhé straně se mnoho lidí pokouší impérium reformovat způsobem, který až příliš často vede ke kompromisům s impériem v zásadních otázkách, aniž by se skutečně něco podstatného změnilo.

Musíme si tedy uvědomit problematickou povahu konvenční politiky řízené shora. Použijme termín „konstantinismus“ pro politiku, která se snaží ovládnout dějiny a zajistit, aby se ubíraly správným směrem, a přitom využívá moc uplatňovanou shora, založenou na donucování a nadvládě. Přijetí takových metod zaručuje, že naše úsilí bude zlo rozmnožovat, nikoli překonávat.

Pacifismus chápe moc jinak. Uznává, že nemáme všechno pod kontrolou a že jedinou cestou k překonání zla je vždy jednat v souladu s láskou. Jedním z velkých poznatků Gándhího a Kinga bylo pochopení, že cíle a prostředky musejí být ve vzájemném souladu. Skutečného uzdravení dosáhneme pouze tehdy, budeme-li jednat způsobem, který uzdravuje. Násilné a donucovací prostředky nemohou vést k uzdravení.

Taková filozofie přijímá relativní bezmocnost svého přístupu – pokud ovšem „moc“ chápeme v jejím obvyklém významu. Chceme-li překonat zlo, musíme si uvědomit, že uspějeme pouze tehdy, budeme-li přinášet uzdravení způsobem, který další zlo nepůsobí. Ve světě mocenské politiky může takový závazek znamenat, že budeme muset jednat mimo obvyklé politické struktury.

Pacifismus není nerealistickou utopickou fantazií o ideálním světě. Nabízí způsob, jak vidět svět, v němž skutečně žijeme. Uvědomuje si, že zdánlivě neřešitelné krize našeho světa jsou výsledkem dlouhých let fungování systémů, které dávají přednost násilným a vykořisťovatelským přístupům k lidskému soužití.

Chceme-li tyto krize vyřešit, naše současná volba je jednoduchá. Z pragmatického hlediska se musíme za všech okolností rozhodnout pro dobro a proti zlu. Jinak jsme odsouzeni k záhubě. I když nevidíme žádnou realistickou cestu k proměně impéria, musíme přesto jednat způsobem, který odpovídá uzdravení, jež potřebujeme. Musíme tak jednat bez ohledu na to, jak „nerealistické“ a předem odsouzené k neúspěchu se naše činy mohou zdát.

Prvním nezbytným krokem je jednoduše rozpoznat povahu amerického impéria jako síly, která ve světě působí zlo, a rozhodnout se, že mu přestaneme projevovat svou loajalitu. Žádná podpora jeho válečnictví, žádný souhlas s jeho ekonomickým systémem a tak dále.

Láska je cesta

Křesťanský pacifismus se zabývá více prostředky a naším současným životem než cíli a budoucími výsledky. Svůj život směřujeme k vytváření udržitelného způsobu života a veřejných politik ve prospěch budoucích generací. Zároveň si však uvědomujeme, jak omezená je naše schopnost ovlivňovat výsledky svého jednání. Zůstáváme věrni pokojnným prostředkům a odmítáme připustit, aby dobré cíle ospravedlňovaly nespravedlivé prostředky.

Naděje, kterou nám dává láska, je nadějí v nezpochybnitelnou hodnotu našeho lidství, nadějí, že láska probouzí lásku, a nadějí, že pravdu nelze porazit. Pacifistické smýšlení věří v uzdravení stvoření. Tato víra však nevychází ze záruky nějakého určitého výsledku na konci dějin. „Konec“ chápe spíše jako smysl a účel než jako definitivní završení. Naším posláním je láska, a právě proto můžeme důvěřovat, že láska přináší uzdravení.

Význam naděje nespočívá v očekávání rychlé proměny impéria prostřednictvím politického úsilí nebo důmyslných politických programů. Spočívá v přesvědčení o nezpochybnitelné hodnotě a plodnosti každého projevu péče, svědectví, solidarity a nápravy.

Doufáme, že takové činy budou mít konkrétní a transformační politické účinky. Snažíme se jednat s co největším porozuměním situaci. Uvědomujeme si však, že to nejlepší, co můžeme udělat, je zůstat věrni vizi Tóry a evangelia, podle níž má život svou nezpochybnitelnou hodnotu a smysl, a to i tehdy, když se zdánlivě nic nemění.

Přesvědčení, že na lásce záleží nejvíce, je konečným základem naděje. Pacifismus, který odmítá považovat účinnost za nejdůležitější kritérium jednání, nemusí přinášet krátkodobé výsledky, které se na první pohled jeví jako nejpragmatičtější nebo nejrealističtější.

Pacifisté by však měli trvat na tom, že jejich politika může být z dlouhodobého hlediska ve skutečnosti tou nejpragmatičtější. Například hledání vzájemně přijatelných řešení konfliktů vede k trvalému míru způsobem, který porážka protivníka nemůže zaručit. Válčení v západním světě vedlo od jedné války ke druhé, protože příčiny konfliktů zůstávaly nevyřešené. Poražení hledají nové možnosti, jak se pomstít a porazit vítěze, a konflikt tak pokračuje.

Pacifismus uznává, že jedinou cestou ke skutečnému míru je vážit si každého člověka a přijmout všechny jako plnohodnotné členy lidského společenství. Jakýkoli jiný přístup nevyhnutelně povede ke vzniku dalších konfliktů.

Pacifismus však také uznává, že lidé jsou společenské bytosti s přirozenou tendencí vytvářet mezi sebou vztahy. Naši naději nezakládáme ani tak na očekávání, že se lidé radikálně změní, naučí se překonávat svou agresivní přirozenost a konečně spolu začnou vycházet. Věříme spíše tomu, že máme přirozený sklon ke vzájemnému sdružování, přestože jsme byli mocně formováni společností, která nás vede ke konfliktům.

Právě díky této naší přirozenosti můžeme s nadějí pracovat na osvojování dovedností a hledání cest ke smíření. Každý čin restorativní spravedlnosti uprostřed konfliktů, byť sebemenší, má svou hodnotu a je zdrojem naděje.

Vytvářet prostor pro lidskost

Nadvláda válečnictví a mýtu o vykupitelském násilí se v našem světě zdá být neodolatelná. Proud, který žene Spojené státy k sebezničení, se zdá být příliš silný. Dokud však skutečně nedospějeme k propasti, lidé, kteří doufají v celistvost života na Zemi, se budou vždy snažit – a musejí se snažit – tento proud alespoň zpomalit natolik, aby jej bylo možné odklonit.

Vidím však jen málo náznaků, že se skutečně podaří změnit směr tohoto mohutného proudu, který nás žene do propasti. To je naše paradoxní, téměř nesnesitelná situace: Musíme odvrátit naši kulturu od smrtícího konce, k němuž směřujeme. Ve skutečnosti však máme jen velmi malou naději, že se nám to podaří.

Za osm desetiletí, která uplynula od konce nejničivější války v dějinách lidstva, nedokázaly národy světa využít možnosti k dosažení míru, které se nabízely v roce 1945. Mnohé občanské iniciativy však ukázaly nové možnosti. Ve Spojených státech zůstává obzvláště poučným a inspirativním příkladem hnutí za občanská práva z padesátých a šedesátých let. V několika zbývajících odstavcích bych se však chtěl krátce zmínit o jiném příkladu.

Zásadní inspiraci nám nabízí hnutí ve střední Evropě, které v sedmdesátých a osmdesátých letech vzdorovalo sovětské nadvládě. Aktivisté si uvědomovali, že rozsáhlé reformy prosazované shora se zdají být nemožné. Násilný odpor proti systémovému násilí komunistických režimů měl ve skutečnosti tendenci pouze posilovat stát, který třímal meč. Stát má vždy více zbraní a násilný odpor jej podněcuje k ještě tvrdším represím.

Přemýšliví odpůrci režimu si proto uvědomili, že smířit se se systémem je nesnesitelné, zatímco svrhnout jej násilným odporem je nemožné. Své naděje tedy formulovali mimořádně skromně. Hovořili jednoduše o vytváření prostoru, v němž lze být člověkem.

Tím vědomě odmítali obraz skutečnosti, který jim předkládal Systém. Zároveň však nevěnovali svou energii rozsáhlým reformám ani násilnému svržení režimu přímou revolucí. Soustředili se na vytváření relativně malých prostorů, v nichž mohli budovat společenství, svobodně tvořit a trpělivě narušovat obraz skutečnosti, jímž byla zaplněna oficiální média. Jinými slovy, mohli se stávat skutečnými lidmi.

Jak se ukázalo, o těchto drobných projevech odporu a vytváření alternativní kultury dnes víme proto, že se časově shodovaly s rozsáhlou krizí legitimity na vrcholu sovětského impéria. Systém se zhroutil a došlo k zásadním změnám.

Bohužel se také ukázalo, že tyto změny nezašly dostatečně daleko, aby umožnily skutečné sebeurčení a odzbrojení. Například militarizace západních aliancí pod vedením Spojených států prostřednictvím NATO pohltila několik zemí bývalého sovětského bloku. Tito noví členové NATO se stali skvělými odbytišti vojenské techniky a výrazně podpořili katastrofální zástupnou válku NATO proti Rusku na Ukrajině.

Přesto zůstává důraz na vytváření prostoru pro lidskost poučný a inspirativní. Jestliže se v současném prostředí naší země, ovládaném válečnictvím, zdá být proměna společnosti směrem k míru prostřednictvím změn prosazovaných shora nemožná, možnosti vytvářet menší prostory, v nichž lze žít lidsky a pokojně, stále existují. A nikdy nevíme, jaký dopad může mít rozvíjení takových prostorů na celkový vývoj.

Měli bychom si také povšimnout, že způsoby vytváření prostoru pro lidskost, které uplatňovalo středoevropské hnutí za svobodu, nebyly odděleny od vědomí celospolečenských problémů a otázek sociální politiky.

Aktivisté nepotřebovali „místo u mocenského stolu“, aby mohli zahájit své transformační aktivity. Byli však připraveni a ochotni zapojit se do širšího politického dění, jakmile se k tomu naskytla příležitost. A v některých případech, když se sovětská nadvláda začala hroutit, se do něj skutečně zapojili způsobem, který zůstal alespoň do určité míry věrný jejich základním přesvědčením.

Pro dnešní pacifisty žijící v americkém impériu naše způsoby vytváření míru, naše praktiky odporu ani budování alternativ nezávisí na tom, zda získáme „místo u stolu“. Chceme-li být dlouhodobě účinní, pravděpodobně se musíme vědomě vyhýbat rozsáhlým kompromisům, jimiž bychom si získali přízeň politických a korporátních elit.

Pacifisté ovšem musejí přemýšlet také o tom, jak účinně působit v co nejširším měřítku, aniž by přitom opustili svá základní přesvědčení.

Jsem přesvědčen, že tím nejdůležitějším přesvědčením, které stojí nade všemi ostatními, je vědomí, že každý život je vzácný.

Největším selháním amerického impéria již od jeho samotného počátku byly praktiky, které toto přesvědčení popírají. Největší cenou za četné války impéria a další projevy jeho nadvlády byla ztráta vědomí lidské solidarity – vědomí, že jsme všichni vzácnými bytostmi, s nimiž je třeba zacházet s úctou a péčí.

V přímém důsledku druhé světové války, války, která změnila všechno, Spojené státy během uplynulých osmdesáti let výrazně urychlily proces znehodnocování lidského života. Vytvořily a nasadily zbraně nepředstavitelného hromadného ničení. Usilovaly o nadvládu nad celým světem za cenu milionů a milionů mrtvých, které si vyžádaly jejich války – každá z nich vedená za nespravedlivými cíli a nespravedlivými prostředky.

Neochvějné přesvědčení o vzácnosti každého života nám poskytuje mocný interpretační klíč k pochopení amerického impéria a jeho národněbezpečnostního státu i k tomu, abychom na něj dokázali reagovat s jasným úsudkem, pevným přesvědčením a odhodláním.