Osudové spojenectví: USA a Izrael

Ted Grimsrud—November 14, 2025

edle různých pilířů amerického národněbezpečnostního státu, které vznikly ve 40. letech 20. století – například výstavby Pentagonu, zahájení programu jaderných zbraní či založení CIA a Národní bezpečnostní rady –, představuje další klíčový prvek amerického impéria, jehož počátky sahají do 40. let, úzké spojenectví Spojených států s Izraelem.

„Zvláštní vztah“ USA s Izraelem se stal nejvýraznějším projevem amerického impéria v 21. století. Žádná jiná země nepodporovala americkou zahraniční politiku tak důsledně jako Izrael. Neschopnost Izraele vyřešit přetrvávající konflikty s obyvateli Palestiny, s nimiž toto území sdílí po celou dobu své existence, měla obrovské důsledky pro Spojené státy i jejich morální postavení ve světě.

Spojené státy přitom sehrály při vzniku Izraele a v jeho raných dějinách pouze vedlejší úlohu. Teprve po šestidenní válce v roce 1967 se toto spojenectví stalo úzkým a téměř bezpodmínečným.

Vznik sionismu

Sionistické hnutí vzniklo v 19. století ve východní Evropě. První sionisté si představovali území starověkého Izraele jako židovskou domovinu. Na počátku 20. století ovládala Palestinu Osmanská říše. Evropští sionisté se začali do Palestiny stěhovat a doufali, že nad tímto územím nakonec získají politickou kontrolu.

Arabské obyvatelstvo zpočátku sionistické osady převážně tolerovalo. Jakmile však začalo být zřejmé, že noví osadníci neusilují o harmonické soužití, nýbrž chtějí původní obyvatele vytlačit, nevyhnutelně následovalo napětí.

Evropští sionisté hledali velmoc, s níž by se mohli spojit. Nakonec se jí stala Británie. Sionistické věci pomáhala přítomnost křesťanských sionistů v britských mocenských kruzích. Britové chtěli získat opěrný bod v západní Asii poblíž nově vybudovaného Suezského průplavu.

Balfourova deklarace z roku 1917 určila britskou politiku na následující desetiletí. Potvrdila britskou podporu vytvoření „židovské národní domoviny“ v Palestině. Deklarace se sice zmiňovala o respektování práv původního arabského obyvatelstva, avšak pouze v obecné rovině, bez jakékoli podpory vzniku palestinského státu. Palestinci v ní dokonce zůstali bezejmenní.

Po první světové válce získala Británie přímou kontrolu nad územími v této oblasti, především v naději, že posílí svou kontrolu nad nově vznikajícími ropnými nalezišti. Nově založená Společnost národů svěřila Británii mandát ke správě Palestiny a uložila jí připravit toto území na samosprávu.

Palestinští Arabové si stále více uvědomovali, že sionistické osady ohrožují jejich zájmy. Nedařilo se jim však politicky sjednotit. Britští správci navíc podporovali napětí mezi jednotlivými palestinskými frakcemi.

Rodící se velký konflikt

Napětí mezi sionisty a Palestinci vyvrcholilo v roce 1936 rozsáhlým palestinským povstáním proti britské nadvládě. Povstání mělo pro Palestince katastrofální následky. Britové je brutálně potlačili za podpory sionistických milicí. Tisíce lidí zahynuly a mnoho dalších skončilo ve vězení nebo ve vyhnanství.

Po povstání v letech 1936–1937 si Británie uvědomila hloubku konfliktu mezi sionisty a Palestinci. Po letech přehlížení Palestinců se pokusila zohlednit zájmy obou stran, avšak dosáhla jen nepatrného pokroku. Sionisté chtěli výhradně židovský stát, bez sdílení moci s palestinskými Araby. Arabové byli naproti tomu krajně nejednotní a jejich politické cíle se značně lišily.

Druhá světová válka odvedla pozornost Británie od Palestiny. Sionisté se mezitím dál organizovali a připravovali na příležitost založit vlastní stát. Po skončení války Britové oznámili, že po vypršení mandátu v roce 1947 již nebudou Palestinu spravovat.

Sionisté následně vyhlásili nezávislost Izraele. To vedlo k válce s řadou arabských států. Izrael tuto válku rychle vyhrál, zatímco Spojené státy, Británie a nově vzniklá Organizace spojených národů zůstaly stranou.

Arabsko-izraelská válka začala počátkem roku 1948. Schopnost OSN účinně zasáhnout závisela na silné podpoře Spojených států. Sionistická lobby v USA mezitím výrazně posílila a účinně tlačila na amerického prezidenta Harryho Trumana, aby vznik Izraele uznal.

Truman tak učinil neochotně. Osobně totiž podporoval vznik dvounárodnostního palestinského státu. Domníval se však, že odpor vůči sionistům by demokraty ve volebním roce přišel politicky příliš draho.

Zvláštní vztah

Truman čelil dvěma skupinám amerických zastánců odlišných přístupů. První tvořili sionisté, kteří prosazovali zájmy Izraele. Druhá skupina, méně nakloněná Izraeli, se soustředila kolem amerického ministerstva zahraničí.

Její představitelé se obávali, že pokud si Spojené státy znepřátelí arabské země v regionu, ty se snáze přikloní k Sovětskému svazu, což by ohrozilo americký přístup k ropě. USA se proto snažily současně podporovat Izrael a spolupracovat se státy produkujícími ropu.

Během suezské krize v roce 1956 napadly Francie a Británie s podporou Izraele Egypt poté, co Egypt znárodnil Suezský průplav. Američané se proti této akci postavili a přinutili Francii a Británii ke stažení. Izrael si tak uvědomil, že musí se Spojenými státy udržovat dobré vztahy.

V šestidenní válce v červnu 1967 Izrael drtivě porazil arabskou koalici a výrazně rozšířil území pod svou kontrolou. Obsadil Pásmo Gazy, které do té doby spravoval Egypt, a Západní břeh Jordánu, dosud spravovaný Jordánskem.

Podle rezolucí OSN měla být okupace těchto dvou území, která sionisté považovali za součást „Velkého Izraele“, pouze dočasná. Izrael však brzy začal zakládat trvalé sionistické osady. V následujících desetiletích se osady rozrůstaly, až bylo zřejmé, že Izrael hodlá tato území anektovat.

Ještě důležitější však bylo, že válka v roce 1967 upevnila úzký vztah mezi Spojenými státy a Izraelem. Izrael se stal nejdůležitějším americkým spojencem v západní Asii i mimo ni. Úzké vztahy Američanů s izraelskou armádou mohly pomoci zajistit jejich přístup k ropě.

Spojené státy od té doby Izraeli soustavně poskytují obrovskou vojenskou pomoc. Již od vzestupu sionistického hnutí po první světové válce byli američtí představitelé vystaveni nesmírnému politickému tlaku, aby chránili izraelské zájmy.

Současný Izrael zároveň úzce podporuje americký militarismus a americkou světovou nadvládu. Tento vliv tedy působí oběma směry.

Pokračující válka Izraele proti Palestincům

Od chvíle, kdy sionisté začali usilovat o vytvoření židovského státu v Palestině, považovali za nezbytné vytlačit původní obyvatele. Palestinci měli jen velmi málo příležitostí vytvořit vlastní politické společenství založené na právu na sebeurčení.

Z palestinského zápasu vzešlo několik organizovaných pokusů vytvořit podmínky pro palestinské sebeurčení. V roce 1964 aktivisté založili Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP), která měla vést odpor proti Izraeli. OOP zahájila partyzánské akce, včetně únosů letadel.

Na počátku 80. let Izrael zaútočil drtivou silou na bašty OOP v Libanonu. Útok donutil vedení OOP odejít do exilu, avšak brutalita izraelských útoků podkopala prestiž izraelského projektu ve světě.

Od roku 1948 držela v Izraeli moc Strana práce, představující „umírněné“ křídlo sionismu. Několik let před válkou v Libanonu však vládu převzala konzervativnější strana Likud.

Invazemi do Libanonu začal Izrael otevřeněji prosazovat svůj konečný cíl – nadvládu, jejíž součástí bylo i rozšiřování sionistických osad na Západním břehu a v Gaze. Tím se palestinská naděje na nezávislý stát stávala neuskutečnitelnou.

Několik jednání o „mírovém plánu“ mezi Izraelem a OOP se ukázalo jako převážně neplodných. V listopadu 1995 zavraždil sionistický extremista hlavního izraelského účastníka těchto jednání, premiéra Jicchaka Rabina ze Strany práce.

Po Rabinově smrti pokračovalo izraelské úsilí o úplnou nadvládu bez překážek.

Alternativa jménem Hamás

Vedení OOP mělo sklon k autoritářství a osobnímu obohacování. Koncem 80. let vznikl jako alternativa Hamás. Zpočátku působil jako palestinská odnož Muslimského bratrstva, zaměřená na náboženské poselství islámu a poskytování sociálních služeb.

Izraelci podporovali Muslimské bratrstvo jako konkurenci OOP a její nástupkyni, Palestinské samosprávě. Muslimské bratrstvo s izraelskou podporou vytvořilo Hamás.

Hamás si získal popularitu díky účinné práci při uspokojování praktických potřeb zranitelného a trpícího obyvatelstva. Zároveň se však dopouštěl četných násilných akcí odporu proti Izraeli.

V roce 2001 vedl Hamás koordinovaný odpor proti okupaci Gazy a Západního břehu. Tato druhá intifáda navazovala na předchozí masové povstání z roku 1987.

Když Spojené státy prosadily konání palestinských voleb, v nichž měla být zvolena vláda, Izraelci i Američané povzbuzovali Hamás, aby postavil vlastní kandidáty. Izrael doufal, že účast Hamásu oslabí Fatah, nejsilnější stranu v koalici Palestinské samosprávy.

Hamás souhlasil. Neměl v úmyslu volby vyhrát, chtěl především upevnit svou přítomnost na palestinské politické scéně.

Jeho drtivé vítězství ve volbách roku 2006 všechny šokovalo, včetně samotného Hamásu.

Američané, Izraelci i Fatah následně porušili svůj závazek respektovat výsledky voleb. Ignorovali přitom mezinárodní pozorovatele, kteří volby označili za spravedlivé.

Hamás v této chvíli opustil partyzánské metody, které dříve používal, a v praxi přijal legitimitu izraelské vlády.

Izrael odmítl uznat novou palestinskou vládu. Spojené státy zastavily pomoc Gaze a Izraelci zadrželi daňové příjmy, které vybírali jménem vlády Hamásu.

Izraelci navíc povzbuzovali Fatah, aby odmítl přijmout výsledky voleb a dokonce rozpoutal občanskou válku, která by Hamásu zabránila převzít moc.

Izrael stupňoval agresi vůči Palestincům a v podstatě proměnil Gazu v to, co mnozí nazývali „vězením pod širým nebem“.

Obyvatelé Gazy čelili opakovaným epizodám otevřeného izraelského násilí, označovaným jako „sekání trávy“, které z Gazy učinily místo téměř neobyvatelné pro její obyvatele.

Izraelská politika se mezitím s rozpadem Strany práce posouvala stále více doprava. Hamás pokračoval v odporu proti izraelské okupaci, přestože se mu z arabského světa dostávalo jen omezené podpory.

7. říjen 2023

Při překvapivém útoku 7. října 2023 zajaly síly Hamásu stovky izraelských vojáků a dalších rukojmích. Šlo o dosud nejúspěšnější palestinskou akci proti Izraeli.

V chaosu útoku zabili příslušníci Hamásu a izraelští vojáci více než tisíc Izraelců.

Izrael následně vpadl do Gazy a zabil desítky tisíc lidí, převážně žen a dětí. Izraelci zničili infrastrukturu severní Gazy, přičemž se zaměřili zejména na nemocnice a vzdělávací zařízení.

Spojené státy poskytovaly Izraeli veškerý vojenský materiál, který potřeboval k pokračování svého útoku.

Odpor vedený Hamásem pokračoval po mnoho měsíců. Jak izraelská ofenziva postupovala, zdálo se stále pravděpodobnější, že Izrael uskutečňuje předem připravený plán na úplné vyhnání Palestinců z Gazy.

Násilí dále eskalovalo v červnu 2025, kdy Izrael a Spojené státy zaútočily na Írán. Překvapivý útok zastihl Írán uprostřed mírových jednání se Spojenými státy.

Íránci, zpočátku otřesení útoky, se dokázali vzpamatovat a odpovědět odvetnými údery. Po dvanácti dnech, během nichž obě strany utrpěly značné škody, se Írán a Izrael dohodly na příměří.

Pozorovatelé očekávali, že boje zanedlouho znovu propuknou.

A co americké impérium?

Vpád Hamásu a nepřiměřená izraelská odpověď představují zásadní zlom v dějinách amerického impéria a Izraele.

Svět sledoval genocidu přímo financovanou Američany. Morální převaha, kterou Spojené státy získaly na konci druhé světové války, byla pryč.

Podpora izraelských zájmů ze strany impéria nevyhnutelně výrazně poškodila mezinárodní pověst Spojených států a podkopala americkou měkkou moc po celém světě.

Třetí část této série článků připomněla dlouhé dějiny americké účasti na nespravedlivých válkách a intervencích i americké podpory těchto válek.

Snad nikdy předtím se význam těchto dějin nestal širšímu světu tak zřejmým jako nyní, tváří v tvář izraelské genocidě.

Bude tato událost znamenat definitivní konec zdání dobrých úmyslů amerického impéria a jeho údajné podpory sociální spravedlnosti ve světě?

Až svět sledující tyto ničivé události konečně ztratí víru v legitimitu amerického impéria v takové míře, jaká je nezbytná pro jeho zánik, stane se konečně tento zánik skutečností?