Válka, která změnila všechno

Ted Grimsrud — 31. října 2025

Americké přijetí druhé světové války jako „dobré války“ sehrálo významnou roli při formování mé zažité teologie a jejího nekritického nacionalismu. Tento pohled přede mnou zakrýval skutečnou povahu této války i její důsledky. Právě v důsledku druhé světové války přijalo americké impérium za své poslání světovou dominanci. V průběhu války vytvořila vláda Spojených států tři pilíře této nadvlády – Pentagon, Ústřední zpravodajskou službu (CIA) a režim jaderných zbraní. Tyto tři pilíře sehrály zásadní roli při přeměně Ameriky ve stát národní bezpečnosti – s katastrofálními důsledky.

Na počátku 20. století se Spojené státy dostaly až na práh postavení světové velmoci. Poslední krok však nebylo snadné udělat. Než země tento práh skutečně překročila, muselo dojít k několika zásadním událostem, které otřásly světem. V první světové válce hráli Američané pouze vedlejší roli. Ani po jejím skončení neměli příliš chuti nechat se „zaplést“ do světových záležitostí. Odmítli vstoupit do Společnosti národů a americký rozmach koloniální expanze z konce 19. století výrazně zpomalil.

Když se ve třicátých letech mezinárodní napětí zvyšovalo, Spojené státy zůstávaly převážně stranou. Nakonec však napětí dosáhlo bodu zlomu. Japonské násilí vůči Číně přerostlo v otevřenou válku. Německo 1. září 1939 napadlo Polsko a Velká Británie s Francií mu vzápětí vyhlásily válku. Prezident Franklin Roosevelt dal jasně najevo, že Spojené státy stojí na straně Británie a Číny, stále však trval na tom, že se země nebude přímo účastnit války a omezí se na vojenskou a hospodářskou podporu. Nakonec ovšem Spojené státy do války vstoupily naplno – a tato válka změnila všechno.

Příprava na vstup do války

Během dvou let od vypuknutí války v Evropě Američané výrazně urychlili zbrojní výrobu a i dalšími způsoby se připravovali na válku. Roosevelt se mezitím snažil přesvědčit veřejnost, aby přijala myšlenku plného zapojení Spojených států. Součástí tohoto úsilí bylo také formulování toho, co bychom mohli označit za programová prohlášení vysvětlující smysl amerického vstupu do války. Rooseveltův projev o čtyřech svobodách z ledna 1941 následovala o několik měsíců později Atlantická charta.

Ve svém projevu o stavu Unie v lednu 1941 Roosevelt hovořil o plánu požádat Kongres, aby schválil dodávky zbraní Británii. Představil přitom „čtyři základní lidské svobody“, které chtěl prosazovat: svobodu projevu, svobodu náboženského vyznání, osvobození od nouze a osvobození od strachu. Tyto široce formulované ideály se brzy staly zkratkou pro americké válečné cíle a zůstaly ústředním prvkem proválečné propagandy. Když Roosevelt jednotlivé „svobody“ popisoval, tvrdil, že usiluje o jejich uskutečnění všude na světě. Tento idealistický cíl pomáhal mobilizovat podporu veřejnosti pro zapojení země do válek proti Německu a Japonsku. Později se na něj odvolávali američtí představitelé také při zdůvodňování pokračujícího zbrojení a vojenských intervencí po druhé světové válce.

V srpnu Roosevelt a britský premiér Winston Churchill vytvořili Atlantickou chartu, která vytyčila deklarované válečné cíle Spojenců. Ovlivnila jak jejich zdůvodňování války, tak podobu poválečného světa. Mezi její hlavní zásady patřilo odmítnutí územního rozšiřování, potvrzení „práva všech národů zvolit si formu vlády, pod níž chtějí žít“, a rovné podmínky mezinárodního obchodu pro všechny státy. Čtyři svobody spolu s Atlantickou chartou tak vyjadřovaly ideály, o jejichž naplnění podle svých slov američtí představitelé usilovali.

Vstup do války

Jak Japonsko na počátku třicátých let stupňovalo svou agresivitu v Číně, Spojené státy zvyšovaly podporu čínské armádě. V období bezprostředně před útokem na Pearl Harbor v roce 1941 pak přišlo několik zásadních kroků, které přivedly napětí až k bodu zlomu. Spojené státy uvalily na Japonsko hospodářské embargo, což mezi japonskými představiteli vyvolalo paniku kvůli přístupu k životně důležitým surovinám. Roosevelt zároveň nařídil výrazné posílení přítomnosti americké tichomořské flotily na základně Pearl Harbor v americké kolonii Havaj – krok, který Japonci vnímali jako značně provokativní.

Ačkoli Roosevelt hledal příležitosti k vyostření konfliktu, pravděpodobně nepředpokládal, že bude americká flotila 7. prosince zničena překvapivým útokem. Japonská agrese zásadně proměnila postoje americké veřejnosti. Dne 8. prosince Kongres schválil Rooseveltovu žádost o vyhlášení války Japonsku. Krátce zůstávalo nejasné, zda budou Spojené státy válčit také s Německem. Adolf Hitler však tuto otázku vyřešil sám, když 11. prosince vyhlásil válku Spojeným státům.

Po porážce u Pearl Harboru dokázaly Spojené státy vojensky reagovat jen pomalu. Postupně však díky obrovské převaze zdrojů a odhodlání k odvetě americké síly neúprosně postupovaly směrem k Japonsku. V létě 1945 už bylo americké vítězství prakticky dosaženo: japonské ozbrojené síly byly v troskách a protivzdušná obrana prakticky neexistovala.

Hitlerovo vyhlášení války americké představitele překvapilo. Na okamžitou vojenskou reakci nebyli připraveni. Američtí vojáci se ve skutečnosti vylodili na evropském kontinentu v Normandii teprve v červnu 1944, a to navzdory naléhání Josifa Stalina, aby se západní Spojenci zapojili dříve. Do té doby se hlavní bojiště evropské války nacházelo na východní frontě, která vznikla po překvapivém německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941. Sovětům se nakonec podařilo německý postup zastavit a následně jej obrátit. V době vylodění v Normandii už bylo zřejmé, že Spojenci Německo porazí.

Vznik státu národní bezpečnosti

Úzké propojení armády a velkých korporací, které se rozvíjelo společně s mohutným růstem vojenského aparátu, proměnilo celou zemi. Když Spojené státy vstoupily do předchozích válek – například do občanské války nebo první světové války –, přešly na válečný režim a po skončení konfliktu se z něj opět vrátily. Po druhé světové válce se to už nestalo.

Růst moci a bohatství korporací spojených s armádou se sice po skončení války zpomalil, jejich představitelé však našli způsoby, jak udržovat zemi militarizovanou a firemní zisky vysoké. Roosevelt považoval demokratickou kontrolu své moci spíše za překážku, kterou je třeba překonat, než za přirozenou hranici, kterou je třeba respektovat. Také američtí vojenští představitelé usilovali o rozšíření své moci.

Tyto tendence vedly k rozšiřování schopnosti vést válku při stále menších demokratických omezeních. Mnohé kroky byly výsledkem jednostranných prezidentských rozhodnutí, aniž by prošly legislativním procesem. Spojené státy se tak podle tohoto pohledu postupně změnily z demokracie v to, co můžeme označit za „stát národní bezpečnosti“.

Jeden z pilířů tohoto státu vznikl vybudováním Pentagonu. Stavba začala 11. září 1941 – tedy ještě před formálním vstupem Spojených států do války – a budova byla otevřena v lednu 1943. Původně měla tato stavba na virginské straně řeky Potomac sloužit vojenskému velení pouze dočasně, po dobu „mimořádné situace“. Po jejím skončení měla být budova předána civilním účelům a vojenské úřady se měly vrátit do blízkosti Bílého domu a Kongresu.

Na konci války – během níž se americké ozbrojené síly rozrostly z 250 000 mužů přibližně na čtrnáct milionů – už byly tyto plány dávno zapomenuty. Pentagon se stal skutečným centrem vládní moci, jen omezeně podléhajícím demokratické kontrole. A tím zůstal dodnes.

Během války vytvořil Roosevelt také základ druhého pilíře státu národní bezpečnosti. Původně nesl název Office of Strategic Services (OSS) a jako válečná zpravodajská služba shromažďoval informace potřebné pro vedení války. Roosevelt předpokládal, že po skončení války OSS zanikne. Zemřel však v dubnu 1945 a úkol jeho zrušení připadl prezidentu Trumanovi.

Zastánci OSS ovšem Trumana politicky přehráli. Kongres vytvořil Central Intelligence Agency (CIA) jako nástupkyni OSS. Truman i jeho následovníci si postupně CIA oblíbili jako prostředek, který umožňoval obcházet ústavní systém kontroly a protivah při prosazování zahraničněpolitických cílů.

Také třetí klíčový pilíř – program jaderných zbraní – poškodil americké demokratické tradice. V červnu 1941 přesvědčili jaderní fyzikové Roosevelta, aby vytvořil přísně tajný program vývoje těchto zbraní. Projekt Manhattan pohltil obrovské prostředky, a to vše mimo kontrolu Kongresu.

V době, kdy byl urychlený vývoj atomové bomby dokončen, měli Spojenci válku prakticky vyhranou. Američané se přesto rozhodli dvě bomby použít, jak se zdá, kvůli touze amerických elit ustavit svou zemi jako světovou supervelmoc a dát najevo, že si toto postavení hodlá udržet

Rozhodnutí z následujících desetiletí – rozšiřovat americký jaderný arzenál, zapojit se do „závodů ve zbrojení“ se Sovětským svazem a sdílet schopnosti související s výrobou jaderných zbraní s různými státy, především s Izraelem – byla přijímána mimo demokratické procesy.

Bílá nadřazenost a impérium

Po celou dobu války Američané projevovali určitou rozpolcenost ve vztahu k boji proti Němcům, kteří jim jako Evropané připadali podobní. Naproti tomu nepřátelství vůči Japoncům zůstávalo mimořádně silné. Významnou součástí tohoto odporu byly rasové rozdíly.

Bílí Američané měli již dlouho rasově podmíněné nepřátelské postoje vůči obyvatelům východní Asie. Americká propaganda během druhé světové války využívala rasové stereotypy a podporovala rasistickou nenávist. Rasově zabarvená válka proti Japonsku navazovala na řadu předchozích amerických válek vedených proti rasově odlišným protivníkům. Zároveň předznamenala pozdější války v Koreji, Vietnamu, různých latinskoamerických zemích a Iráku.

Nebylo by přesné redukovat všechny tyto vojenské konflikty pouze na dynamiku bílé nadřazenosti. Elity, které určovaly americkou politiku, však vnímané rasové rozdíly využívaly. Takové využívání rozdílů nepochybně posilovalo mezi Američany pocit vlastní nadřazenosti. Ten zase přispíval k větší ochotě používat donucení, a dokonce zabíjet lidi označené za „nepřátele“.

Rooseveltův projev o čtyřech svobodách i Atlantická charta zdůrazňovaly, že jedním z hlavních ospravedlnění druhé světové války je prosazování politického sebeurčení „všude na světě“. Bezprostřední poválečný vývoj však ukázal, že šlo o prázdné ideály.

Na Neevropany – zvláště na obyvatele evropských kolonií – se totiž nevztahovaly. Výmluvnými příklady jsou Vietnam a Indonésie. Vietnam byl francouzskou kolonií a Indonésie nizozemskou. V obou zemích existovala už před válkou aktivní hnutí za nezávislost, která evropskou koloniální vládu zpochybňovala.

Japonsko evropské kolonizátory během prvních let války vyhnalo, samo však nemělo zájem poskytnout Vietnamcům nebo Indonésanům skutečné sebeurčení.

Po druhé světové válce proto tato hnutí doufala, že vítězné Spojené státy jejich snahu o sebeurčení podpoří. Tyto naděje však rychle pohasly. Američané místo toho podporovali francouzské a nizozemské snahy obnovit koloniální nadvládu.

V Indonésii trvalo několik let války, než byli Nizozemci navzdory pasivní americké podpoře vytlačeni. Ve Vietnamu se odehrával podobný proces, tentokrát se však Spojené státy rozhodly aktivně zabránit šíření sebeurčení. K tomuto příběhu se vrátíme ve 20. kapitole.

Spojené státy na vrcholu

Srpen 1945 představuje v dějinách Spojených států mimořádný okamžik. Německo i Japonsko ležely v troskách. Mohutná Rudá armáda dávala Sovětskému svazu možnost prosazovat svou vůli v sousedních zemích, které okupoval. Válka však zároveň stála život desítky milionů sovětských občanů a zanechala velká města zpustošená.

Velká Británie vyšla z války nesmírně oslabená a směřovala k prudkému úpadku svého velmocenského postavení. Spojené státy zůstaly samy jako jediná skutečná světová velmoc – hospodářský kolos bez konkurence a jediný významný stát, který z války vyšel v podstatně lepším stavu, než v jakém do ní vstoupil.

Americká vojenská moc, nyní potvrzená použitím zbraně, jejíž ničivá síla změnila samotnou povahu válčení, sahala do všech koutů světa. V té chvíli měly Spojené státy také mimořádný morální kredit. Pomohly srazit na kolena velké tyranie. Americká demokracie, antikolonialismus, svobodné podnikání a svoboda myšlení a projevu inspirovaly lidi po celém světě.

Odpověď na nejdůležitější poválečnou otázku – jaký mír bude následovat po této strašlivé válce? – tak do značné míry ležela v rukou Ameriky.

Svět měl důvod k naději. Ze všech možných výsledků války se tehdy skutečně mohlo zdát, že postavení Spojených států – průkopnické světové demokracie – za volantem světového vývoje představuje nejlepší představitelnou možnost.

A právě to se také stalo.

Když se však na náš svět podíváme dnes, o osmdesát let později, vidíme mimořádné krize. Spojené státy svou moc nevyužily dobře. Následujících několik kapitol načrtne příběh tohoto selhání.