Ted Grimsrud — 28. října 2025
V příspěvcích, které v této sérii ještě zbývají, bych chtěl stručněji rozvinout, co uvidíme, když bez klapek na očích popíšeme americké impérium tak, jak během posledních pěti set let vznikalo a fungovalo. Na tento příběh se dívám kritickou optikou biblické politiky, kterou jsem shrnul v předchozích textech. Zvláště mě zajímá, nakolik toto impérium ztělesňovalo utlačovatelské a násilné postoje typické pro velká světová impéria. Střízlivý pohled na americké impérium nás může docela dobře přivést k poznání, že si nezaslouží onu bezvýhradnou loajalitu, kterou od lidí žádá.
Důvody, proč se Evropané začali usazovat v Severní Americe, byly velmi rozmanité. Výsledkem jejich příchodu však bylo rozšíření nově vznikajících evropských impérií s ničivými důsledky pro obyvatele „Nového světa“. Někteří Evropané zůstávali jen dočasně; především chtěli během pobytu daleko od domova vydělat peníze a po dobrodružství se vrátit a znovu usadit v Evropě. Mnozí však od počátku zamýšleli cestu jako jednosměrnou. Ty, kteří chtěli v Severní Americe zůstat, můžeme označit jako „osadnické kolonisty“. Protože hodlali zůstat, potřebovali vytlačit ty, kteří již na této půdě žili. Osadnický kolonialismus byl závislý na násilí. Odrážel základní předpoklady impéria: lidé, kteří nejsou součástí ústředního koloniálního společenství, jsou vnímáni jako „ti druzí“, které lze vykořisťovat, vytlačit, a dokonce vyhladit.
Osadnický kolonialismus a Manifest Destiny
Imperialistická ideologie hrála ústřední roli při osidlování Severní Ameriky a zůstala ústředním prvkem identity nově vzniklých Spojených států. Nový stát se nepřetržitě rozšiřoval směrem na západ a bez ustání ovládal a vytlačoval původní národy. Půdu odebranou domorodcům následně obdělávaly obrovské počty násilně dovezených zotročených Afričanů.
Pojem Manifest Destiny – „zjevný úděl“ – vznikl až roku 1845. Jeho základní význam, totiž přesvědčení, že Bůh chce rozšíření Spojených států až k Tichému oceánu, však charakterizoval záměry nových osadníků už od počátku. V průběhu celé koloniální éry i později Američané jednoduše předpokládali, že Bůh povolal jejich národ k existenci. Toto vědomí božského poslání dodávalo expanzivnímu úsilí zdání nevyhnutelnosti. Bůh měl podporovat vytlačování „pohanského“ domorodého obyvatelstva i vykořisťování „pohanských“ zotročených Afričanů. Jakmile se rozběhla snaha rozšířit americké impérium přes celý kontinent, nezastavila se ani ve chvíli, kdy na konci 19. století v Severní Americe „skončila hranice“. Tehdy se impérium teprve začínalo skutečně rozvíjet.
Vytlačování původních obyvatel
V roce 1491, tedy rok před Kolumbovým přistáním v Karibiku, mohlo v západní polokouli žít až 100 milionů původních obyvatel. Tento odhad je spekulativní, ničivé následky evropské invaze však popřít nelze. Populace se drasticky propadla, protože Evropané ničili existující kultury. Možná neměli v úmyslu vyhladit původní obyvatelstvo tak rychle a tak důkladně, jak se nakonec stalo. Rozhodně však měli v úmyslu zmocnit se jeho půdy.
Osadníci a armáda vytlačili většinu původních obyvatel směrem na západ, na nově vymezená území, po trýznivých „stezkách slz“, během nichž umíralo obrovské množství lidí. Neustálá expanze Spojených států na západ vedla k pokračujícímu násilí: před osadníky postupovala armáda, která domorodce vyháněla. Vojáci ty, kteří se postavili na odpor, likvidovali s nelítostnou brutalitou. Přežil jen zlomek původního obyvatelstva, většinou v pečlivě izolovaných rezervacích, zpravidla na půdě, o kterou osadníci neměli zájem.
Americký imperialismus tedy určoval směřování země dávno předtím, než se ve 20. století impérium rozšířilo do celého světa. Impéria nedbají na práva a svébytnost původních národů, které jim stojí v cestě. Historie násilí, porušování dohod a dalších forem odlidštění ve vztahu k původním obyvatelům Severní Ameriky ukazuje možná jasněji než cokoli jiného imperialistický charakter Spojených států od jejich samého počátku a v průběhu celé jejich historie.
Budování hospodářské velmoci na zádech nucené práce
Zotročování zajatých Afričanů Evropany sahá přinejmenším do poloviny 15. století. Španělé přivezli první zotročené Afričany do Nového světa nejpozději roku 1501. Britové přivezli první zotročené Afričany do Virginie v roce 1619. Na rozdíl od smluvních služebníků byli Afričané nuceni zůstat otroky trvale; totéž platilo i pro děti narozené v otroctví. V následujících desetiletích hrálo otroctví klíčovou roli v hospodářském rozvoji kolonií. Krátce po získání nezávislosti se však zdálo, že jeho význam slábne. Tento trend se obrátil, když nové vynálezy učinily pěstování a vývoz bavlny mimořádně výnosnými. Americký Jih se z oblasti ovládané vyčerpanými tabákovými plantážemi proměnil v kontinentální bavlníkové impérium. Tato proměna podpořila vzestup Spojených států mezi hospodářské velmoci. Mimořádná ziskovost bavlnářského průmyslu však závisela na krajně násilném využívání nezaplacené práce zotročených lidí.
Otázka zákonnosti otroctví hrála zásadní roli v růstu regionálních konfliktů ve Spojených státech, které nakonec vyústily v občanskou válku. Ačkoli bylo otroctví po skončení občanské války ve Spojených státech formálně zrušeno, hlubší mechanismy bělošské nadřazenosti a rasově založeného zotročování nezmizely. Pokračující násilí vůči nebělošským původním obyvatelům Severní Ameriky, celosvětové rozšiřování amerického impéria založené především na vykořisťování lidí jiné barvy pleti a vznik systému Jima Crowa na americkém Jihu dokládají přetrvávání bělošské nadřazenosti.
Ukončení americké občanské války umožnilo zemi soustředit síly na dokončení dobytí zbývající části „kontinentálních“ Spojených států. Tyto imperialistické války byly vedeny proti svrchovaným domorodým národům, které se snažily udržet svou nezávislost. Občanská válka urychlila militarizaci Spojených států. Jejich představitelé začali chápat válku jako účinný a nezbytný prostředek k prosazování svých záměrů. Když se původní obyvatelé odmítali jednoduše podřídit diktátu americké vlády, stala se hlavním nástrojem k dosažení požadovaného výsledku drtivá síla.
Americké impérium překračuje hranice Severní Ameriky
První americká válka mimo Severní Ameriku začala roku 1899 na Filipínách po španělsko-americké válce z roku 1898. Válka se Španělskem vznikla z americké podpory povstání ve španělské kolonii Kuba. Poté, co Spojené státy pomohly povstalcům Španělsko vyhnat, obrátily se proti samotným Kubáncům a vytvořily z Kuby podřízený „protektorát“. Tento vykořisťovatelský vztah nakonec vyústil v kubánskou revoluci, která v roce 1959 svrhla vedení země podporované Spojenými státy.
Američané si zároveň přivlastnili španělskou ostrovní kolonii Portoriko a pokusili se totéž učinit s Filipínami. Americké námořnictvo rychle porazilo španělské kolonialisty, kteří bojovali proti filipínským povstalcům. Stejně jako na Kubě se Spojené státy záhy obrátily proti povstalcům, aby prosadily americkou kontrolu a zabránily skutečné nezávislosti kolonie. Tentokrát se však odpor povstalců ukázal jako obtížně potlačitelný. Rozvinula se rozsáhlá partyzánská válka, která vedla ke smrti několika tisíc Američanů a více než 200 000 Filipínců. Americká palebná síla nakonec zvítězila a Filipíny se staly americkou državou.
Začíná „americké století“
Převzetí někdejších španělských kolonií otevřelo Spojeným státům cestu k rozšiřování hospodářských zájmů a k projekci vojenské moci směrem na Dálný východ. Prezident Theodore Roosevelt pomohl usnadnit vzestup Japonska mezi velmoci. Rostoucí sebevědomí Japonska později vedlo k soupeření se Spojenými státy, které vyústilo ve druhou světovou válku. Po Rooseveltově odchodu z prezidentského úřadu v roce 1909 však Spojené státy tempo koloniální expanze zpomalily. Mnohé americké elity nadále počítaly s významnou rolí Spojených států v budoucím světovém uspořádání, ale tento proces probíhal postupně.
Další významný krok ve vývoji amerického impéria přišel s obratnou strategií zdráhavého vstupu země do evropské „Velké války“. Woodrow Wilson, americký prezident v letech 1913–1921, podporoval Británii od chvíle, kdy v Evropě roku 1914 vypukla válka. Pečlivě vedená propagandistická kampaň přesvědčila zdráhající se Američany, aby se v roce 1917 připojili k Británii a vstoupili do války proti Německu. Americká účast pomohla změnit poměr sil v konfliktu, který do té doby z velké části uvízl na mrtvém bodě. Spojené státy přitom neutrpěly ničivé škody na infrastruktuře a hospodářství, které postihly evropské země. Jejich globální ekonomické postavení se tak posílilo. Wilsonovu naději na větší americký vliv v poválečné světové politice však nakonec omezily silné domácí politické síly obávající se dalšího zapojování do konfliktů „cizinců“.
Ve dvacátých letech se několik republikánských prezidentů vrátilo po napětí Wilsonovy války k „normálnosti“. Spojené státy v této době příliš nerozvíjely svou vojenskou moc ani nerozšiřovaly imperiální dosah. Zároveň však byla nadále zasévána semena budoucích konfliktů, zejména ve východní Asii. Američtí představitelé však v zásadě pozastavili další expanzi amerického impéria. Čekali na další globální otřes, který promění postavení Spojených států ve světě – a definitivně ukončí americký izolacionismus.
Franklin Roosevelt vedl v roce 1932 volební kampaň se slibem čelit Velké hospodářské krizi, nikoli rozšiřovat americké impérium. Teprve když se v druhé polovině třicátých let nad Evropou a Dálným východem začala stahovat válečná mračna, mohl zaměřit větší pozornost do zahraničí. V roce 1937 byla americká armáda podle velikosti teprve šestnáctou největší na světě, těsně za Rumunskem. Tváří v tvář rostoucímu napětí s Japonskem a Německem začali američtí internacionalisté prosazovat americkou intervenci. Roosevelt si uvědomoval, že americká veřejnost se stále brání tomu, aby byla země „zapletena“ do cizích válek, a proto ji postupně posouval směrem k intervenci – nejprve rozšiřováním amerických ozbrojených sil. Zároveň posiloval vztahy s nacionalisty v Číně a s Velkou Británií v Evropě.
Na konci třicátých let sledovali Američané znepokojivé filmové týdeníky a jejich obavy rostly. Ani zastánci intervence však zatím nevolali přímo po válce. Veškerá rétorika podporující větší zapojení nicméně vycházela z předpokladu, že jediným účinným způsobem řešení krizí bude přímá vojenská akce. Konflikty v Evropě se prudce vyhrotily v září 1939 německým útokem na Polsko, pokračovaly rychlou porážkou Francie v červnu 1940 a německým útokem na Sovětský svaz o rok později. Plné vojenské zapojení se stávalo nevyhnutelným. Stejně tak válka Japonska proti Číně ukazovala, že se pro Spojené státy stává nevyhnutelnou i válka na východě. Americkému vedení přesto ještě nějakou dobu trvalo, než dokázalo získat širokou podporu společnosti. Naposledy v americké historii tak touha mocenských elit vstoupit do války narážela na nutnost získat formální vyhlášení války Kongresem.
Roosevelt postupoval krok za krokem, aby získal veřejné mínění pro vyhlášení války. Mezitím skrytě pokračoval v rozšiřování americké podpory Spojencům. Spojené státy poskytovaly Velké Británii a Číně rozsáhlou vojenskou pomoc a další formy podpory. V těchto konfliktech tedy zůstávaly „neutrální“ pouze v tom nejformálnějším smyslu. Potřebný katalyzátor pro plný vstup Spojených států do války přišel s japonským útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941.
Připraveni na okamžik impéria
Na konci třicátých let začali někteří američtí představitelé načrtávat vizi světového uspořádání, které mělo následovat po nadcházející válce. Předpokládali nevyhnutelné, byť nákladné vítězství. Rozhodli se, že musí být připraveni využít následné situace a zajistit americké vedení v novém globálním systému, který po válce vznikne. Spojené státy vyšly z války jako nezpochybnitelný vůdce světa. Američtí představitelé toto nové postavení přijali a začala éra americké globální hegemonie.
Tato plně rozvinutá imperiální Amerika však nebyla výsledkem nějakého filozofického obratu. Nebylo tomu tak, že by Amerika až dosud bývala skromnou zemí soustředěnou sama na sebe, která byla jen neochotně vržena do role světového vůdce. Ambice budovat impérium charakterizovala hlavní proudy amerických politických elit již od prvních koloniálních dob.
Když konečně přišel katalyzátor totální války, který srazil na kolena všechny ostatní významné světové mocnosti, byly americké elity připraveny své ambice uskutečnit. Země sama sebe vždy chápala jako nositele poslání od Boha, avšak podobu tohoto poslání nikdy neurčoval skutečný obsah biblické politiky. Její deklarované ideály někdy připomínaly biblické hodnoty – péči o zranitelné, sociální spravedlnost či omezování válečnických tendencí. Její prakticky uplatňované hodnoty však vždy spíše připomínaly hodnoty velkých království, která stála proti Bohu.
Přidejte odpověď