Občas v autě poslouchám Český rozhlas, většinou regionální stanici Liberec. Od čtyř do pěti odpoledne tam vysílají skvělou show – Humoriádu. Býval to navíc přibližně čas, který jsem trávil na cestě ze zaměstnání domů, tedy z Motola do Vršovic.
Nějakým omylem jsem se však tentokrát zaposlouchal do rozhovoru Libora Boučka s architektem Danielem Libeskindem na Radiožurnálu. Některé teze mě šokovaly natolik – i když jsme už zvyklí na ledacos, že? –, že jsem si rozhovor znovu vyhledal na internetu.
Nakonec to tedy byla také humoriáda. Jen zřejmě neúmyslná.
Následuje komentované znění několika pasáží.
Bouček: „Měli bychom zmínit váš projekt na místě jedné z největších tragédií tohoto století, tedy na místě, kde se odehrály události 11. září roku 2001. Jak výjimečné pro vás to místo bylo? Myslím jižní cíp Manhattanu, protože jde o místo, které nás všechny spojuje. Všichni víme naprosto přesně, co a kdy se tam stalo…“
Jedna z největších tragédií století?
Ponechme nyní stranou, že oficiální verze událostí 11. září je zcela nevěrohodná, a že množství známých skutečností s ní není slučitelné. Tomuto tématu jsme se na e-Republice věnovali a patrně se k němu ještě vrátíme. Pro tuto chvíli zůstaňme jen u počtu obětí.
Při událostech 11. září zemřely přibližně tři tisíce lidí. To je samozřejmě smutné. Pro jejich rodiny to byla nepředstavitelná tragédie. Ve srovnání s miliony lidí, kteří zahynuli ve válkách následně ospravedlňovaných právě 11. zářím, však jde skutečně o malou lapálii. Slovo „lapálie“ zde neznamená, že lidský život nemá cenu. Jen je třeba držet smysl pro proporce. Jeden metr, jedny váhy a míry. Život černého, bílého, žlutého člověka váží stejně. Velikost utrpení a žalu nad násilnou smrtí Žida, Araba, Indiána nebo Američana má stejný rozměr.
Válka proti Iráku, rozpoutaná Spojenými státy a jejich „koalicí ochotných“, v níž jsme se ocitli i zásluhou Václava Havla a jeho novodobého zvacího dopisu, znamenala podle různých metod výpočtu statisíce až více než milion mrtvých.
Válka proti Afghánistánu přinesla další desetitisíce přímých obětí a zemi po dvaceti letech okupace vrátila hnutí, proti němuž se údajně bojovalo.
Pak tu máme Sýrii, rozvrácenou pod heslem „Asad musí odejít“. Západní země spolu s Tureckem, Izraelem a arabskými monarchiemi podporovaly nejrůznější ozbrojené skupiny, až do čela země nakonec dostaly představitele Al-Káidy.
Libye byla rozvrácena díky Francii, USA a dalším exportérům demokracie na bombový způsob. Z fungujícího státu se stalo území občanské války, pašeráků lidí a otrokářských tržišť.
A Gaza? Útok ze 7. října s přibližně tisícovkou obětí byl využit jako záminka pro zabití desítek tisíc Palestinců. Při započtení lidí pohřbených pod troskami, nepřímých úmrtí, hladu, nemocí a zničeného zdravotnictví se můžeme pohybovat kolem sta tisíc mrtvých nebo ještě výše. Velkou část tvoří civilisté, včetně desítek tisíc palestinských dětí.
Stejný mechanismus: tisíc našich mrtvých vytvoří morální oprávnění zabít desetitisíce nebo statisíce těch druhých? To je ta židovsko-křesťanská civilizace?
Prostý výčet tragédií let 2000 až 2026 by tento článek mnohonásobně prodloužil. Spokojme se tedy se zjednodušeným pohledem, vedle něhož vypadají samotné tři tisíce obětí 11. září jako malá lapálie – ovšem lapálie s kolosálními následky.
Američané, sestupte na zem. Lidský život v Bagdádu, Kábulu, Damašku či Gaze nemá menší cenu než lidský život na Manhattanu.
Bouček: „Vy jste asi jako autor projektu čelil velkému tlaku, jaký si Evropan nemůže představit.“
Ano, tlak ve Spojených státech je zřejmě tak strašlivý, že si jej obyčejný Evropan nedokáže ani představit. Natož Iráčan, Afghánec, Palestinec nebo Srb, kterému nad hlavou létají americká letadla. Možná právě tento nesnesitelný americký tlak vysvětluje agresivní zahraniční politiku Spojených států za posledních osmdesát let. Přetlak se zřejmě musí pravidelně odpouštět bombardováním jiných zemí.
Libeskind: „Je to jako v Homérově Odysseji… Musíte mít štěstí, musíte mít správné přátele a musíte věřit v demokracii. To mi připomnělo, že demokracie je nejlepší možný systém.“
Tak určitě.
Demokracie je nejlepší možný systém především pro vedoucí demokraty. Zvlášť pro ty, kteří mají správné přátele na správných místech a správnou víru v systém, ve kterém žijí.
Tak se vlastní systém líbil podporovatelům někdejší KSČ v Československu a KSSS v Sovětském svazu, tak se líbí současné Komunistické straně Číny, a tak se ve své době líbil vlastní systém nadvlády aristokratům, knížatům, baronům, hrabatům a dalším dědičným držitelům prebend.
Tvrzení, že žijeme v nejlepším možném systému, totiž obvykle vyslovují lidé, kteří v něm obsadili nejlepší možná místa.
Pozoruhodná je ovšem Libeskindova poznámka o „správných přátelích“. K úspěchu tedy nestačí talent, práce ani víra v demokracii. Potřebujete také správné přátele.
Na tuto část Libeskindova životního receptu ještě narazíme.
Bouček: „Nemohu nezmínit Židovské muzeum v Berlíně. Myslím, že jde o dvě linie, které se protínají v prázdnotě. Jak vás to napadlo? Je to totiž připomínka toho, co se skutečně stalo během druhé světové války.“
Libeskind: „Ono to není muzeum. Jde o osobní historii. Moji rodiče byli sami přeživší holokaustu. Otec napočítal, že nám nacisté a Sověti zavraždili přes pětaosmdesát příbuzných… Musíme si uvědomit, že zavraždění šesti milionů Židů, ale i milionů dalších lidí v důsledku války proti Židům, změnilo svět.“
Tady je potřeba se zastavit.
Aha, takže druhá světová válka vstoupila do dějin jako „válka proti Židům“?
Vyhlazování evropských Židů bylo nepochybně jedním z nejstrašnějších zločinů nacismu. Proč se však celá druhá světová válka redukuje právě na „válku proti Židům“?
Jen Sovětský svaz přišel přibližně o 27 milionů obyvatel. Čína ztratila podle různých odhadů 10 až 20 milionů lidí. Další miliony mrtvých byly v Polsku, Jugoslávii, Německu, Japonsku a desítkách dalších zemí. Zahynuli Romové, Slované, váleční zajatci, lidé s postižením, političtí odpůrci nacismu a samozřejmě vojáci i civilisté všech zúčastněných národů.
To neumenšuje holokaust. Naopak: zasazuje jej do skutečných rozměrů světové války, která nebyla vedena jen proti jednomu národu a neodehrávala se pouze v jedné části Evropy.
Zvláštní je rovněž Libeskindovo spojení nacistů a Sovětů v jedné větě. Jeho rodiče skutečně prošli sovětskou perzekucí, zatímco desítky jejich příbuzných byly podle běžně uváděného rodinného příběhu zavražděny nacisty. Pokud ovšem překlad Radiožurnálu obě věci spojil do tvrzení, že „nacisté a Sověti zavraždili pětaosmdesát příbuzných“, vzniká tím přinejmenším velmi matoucí historická zkratka.
Druhá světová válka se tak v několika větách mění v konflikt, v němž nacisté a Sověti společně vraždili Libeskindovu rodinu a celý svět vedl „válku proti Židům“.
To máme skutečně novou zdělanou společnost.
Zda Libeskind skutečně v angličtině spojil nacisty a Sověty do jedné věty, nebo zda toto spojení vytvořil až český překlad, není pro posluchače podstatné. Anglický originál v pořadu slyšet nebyl. Veřejnoprávní Český rozhlas posluchači sdělil, že Libeskindově rodině nacisté a Sověti zavraždili přes pětaosmdesát příbuzných v rámci holokaustu, a vzápětí zařadil druhou světovou válku do rámce „války proti Židům“.
Takto odvysílaná věta vytváří nové dějiny přímo v hlavách posluchačů. Nacisté a Sověti jsou postaveni vedle sebe jako společně působící pachatelé holokaustu a světová válka, v níž Sovětský svaz ztratil přibližně 27 milionů obyvatel, se mění především ve válku proti Židům.
Možná šlo o chybu překladatele. Možná o neobratnou zkratku. Možná to tak skutečně řekl Libeskind. Pro výsledek je to jedno. Veřejnoprávní rozhlas odvysílal právě tuto verzi a nijak ji neopravuje ani neuvádí na pravou míru.
Posluchač si tedy neodnáší složitý rodinný příběh rodičů vězněných sovětskými orgány a příbuzných zavražděných nacisty. Odnáší si jednoduchý obraz: nacisté a Sověti společně vraždili Židy.
Tak se nevzdělává. Tak propaganda vyrábí nové historické vědomí. A toto nové ahistorické vědomí rozhodně není košer.
Bouček: „Jaký máte názor na developera projektu, pana Sekyru?“
Libeskind: „Pan Sekyra není jen developer, je to velký filozof. Jména ulic budou pojmenována po filozofech. Spolupracuji s ním rád, protože do projektu nedává jen finance, ale i přesvědčení, že architektura je nejlepším možným prostředkem k šíření filozofického myšlení. To, co vidíte z okna, má filozofický rozměr.“
A konečně jsme doma.
Pan Luděk Sekyra není jen developer. Je to velký filozof.
Když někdo staví tisíce metrů čtverečních kanceláří a bytů, je developer. Když mezi ně umístí několik tabulek se jmény filozofů, stane se filozofem. Architektura je pak nejlepším prostředkem šíření filozofického myšlení – zejména pokud se filozofické myšlení dobře prodává po metrech čtverečních. Na tento filozofický rozměr si posvítíme v příštím článku. Prozatím přikládáme malou ochutnávku nové Prahy. Jak se vám líbí?
Libeskind v rozhovoru také říká, že dříve se po architektech požadovala životnost budov třeba 150 let, zatímco dnes je něco takového prakticky vyloučeno. Stavíme tedy s vědomím, že budeme zase poměrně brzy bourat. To je zřejmě ona nová doba a její filozofický rozměr.
Mně osobně se tyto nové pražské stavby nelíbí. Pokud mě něčím naplňují – což by si architekti asi přáli –, pak především odporem.
Pražský Karlín jako takový je mnohem lepší než býval. Pražské povodně spláchly cikánské ghetto, a to umožnilo Romy přesídlit. Kam, to netuším. Každopádně toto lokální „etnické čištění“ započaté vodním živlem a dokončené netuším kým, mělo za následek nové bydlení pro vyšší střední třídu. Kam původní obyvatelé zmizeli, to se v oslavných příbězích o znovuzrození Karlína příliš nepřipomíná.
Vodní živel zahájil proces, který dokončili vlastníci domů, město a developeři. Výsledkem je čistší, dražší a společensky podstatně homogennější čtvrť. Někdo tomu říká modernizace, někdo gentrifikace. Z pohledu vystěhovaných obyvatel může být rozdíl mezi těmito slovy poměrně akademický.
Ale nepředbíhejme.
Příště se podíváme na to, jak se z Luďka Sekyry stal „velký filozof“, odkud se vzaly peníze na jeho filozofování a proč k úspěchu skutečně potřebujete nejen štěstí a víru v demokracii, ale především správné přátele.
Přidejte odpověď