Dne 3. listopadu 2026 vyšla v nakladatelství Henry Holt kniha Stephena Kinzera Boiling Point: How America Brought War to Ukraine. Česky bychom její název mohli přeložit jako Bod varu: Jak Amerika přivedla válku na Ukrajinu. Český překlad knihy zatím nemáme k dispozici a zřejmě dlouho ani nebude. Její hlavní myšlenky však autor představil v několika veřejných rozhovorech, z nichž vychází i tento článek.
Stephen Kinzer patří k zavedeným osobnostem americké žurnalistiky. Přes dvacet let pracoval pro The New York Times. Vedl jejich zahraniční redakce v Nikaragui, Bonnu, Berlíně a Istanbulu, sledoval středoamerické války i proměnu Evropy po konci studené války. Reportoval z více než padesáti zemí. Píše zahraničněpolitické komentáře pro The Boston Globe a publikoval také v The Guardian. Po odchodu z Times vyučoval žurnalistiku, politologii a mezinárodní vztahy na Northwestern University a Boston University. Dnes působí jako senior fellow na Brownově univerzitě.
Vedle novinářské práce napsal řadu historických knih. Se Stephenem Schlesingerem zpracoval americký převrat v Guatemale v knize Bitter Fruit. V All the Shah’s Men se věnoval svržení íránského premiéra Muhammada Mosaddeka v roce 1953. Kniha Overthrow sleduje čtrnáct amerických zásahů vedoucích ke svržení zahraničních vlád. The Brothers pojednává o bratrech Dullesových a jejich tajné válce, Poisoner in Chief o Sidneym Gottliebovi a programu CIA na ovládání lidské mysli. Dlouhodobě tedy zkoumá americkou moc a následky jejích intervencí.
Tomu odpovídá i okruh lidí, kteří se k nové knize vyjadřují. Vydavatel uvádí pochvalná hodnocení někdejšího amerického velvyslance v Moskvě Jacka Matlocka, bývalého ředitele CIA Johna Deutche či novináře a držitele Pulitzerovy ceny Jobyho Warricka. Kladně ji hodnotí také Kirkus Reviews a Library Journal.
Recenzi pro The New York Times napsal David Kortava. Oceňuje rozsah historického přehledu, ale odmítá hlavní vysvětlení vzniku války. Namítá zejména, že Ukrajina před invazí neměla bezprostředně vstoupit do NATO a že kniha ponechává příliš málo prostoru vlastnímu rozhodování Ukrajinců i ruského vedení. Spor se tak vede především o význam popsaných událostí a o rozdělení odpovědnosti za válku.
Právě Kinzerovo zakotvení v americkém hlavním proudu je pro mě důvodem, proč s koupí knihy stále váhám, jakkoli mě její téma silně zajímá. Americkému mainstreamu zásadně nedůvěřuji. Vadí mi přesvědčení o vlastní výjimečnosti a nároku poučovat zbytek světa, které prostupuje i část jeho sebekritiky. Také u Kinzera stále cítím hranice tohoto prostředí. Ale pravda přece není výlučným majetkem jedné osoby, redakce ani politického tábora. Kinzer se po ní očividně pídí. To je samozřejmě sympatické. A právě tato snaha nás spojuje.
Pokrytectví NYT
Za mimořádně pokryteckou pokládám námitku recenzenta The New York Times, že kniha ponechává málo prostoru vlastnímu rozhodování Ukrajinců. Vždyť právě popisované budování politických, mediálních a společenských sítí financovaných ze Spojených států otevírá otázku, nakolik bylo toto rozhodování svobodné. Bohatší velmoc po léta ovlivňuje prostředí, v němž se rozhoduje, podporuje vybrané lidi a organizace, posiluje jejich postavení — a potom se všechno vysvětlí svobodnou vůlí společnosti. Kam se z tohoto vysvětlení poděl vliv jejího mocného sponzora?
Korupci přitom chápu mnohem šířeji než jako předávání tašek naplněných dolary. Může mít podobu budování závislostí, financování kariér a institucí, odměňování žádoucích postojů a určování toho, které názory získají prostředky a veřejný prostor. Takto lze postupně deformovat rozhodování celé společnosti. Ukrajinci samozřejmě mají vlastní vůli. Právě proto je podstatné zkoumat, kdo a jak se ji snažil usměrňovat. O tom bude ještě řeč.
Proč tuto knihu napsal
První podnět poskytlo samotné zpravodajství. Po zahájení ruského útoku na Ukrajinu se stále dokola opakovalo spojení „nevyprovokovaná invaze“. V listopadovém rozhovoru s Glennem Diesenem Kinzer popsal, jak si nechal vyhledat jeho výskyt v The New York Times: za první dva měsíce po invazi napočítal 327 případů. Formulace se objevovala v komentářích i ve zpravodajství.
Stejný slovník se zabydlel také v českých médiích. „Nevyprovokovaná agrese“ zaznívala v politických prohlášeních, rozhovorech i titulcích. Česká televize ji měla v titulku zprávy o sněmovním odsouzení útoku už 24. února 2022. Znělo to v New Yorku a stejná slova zněla u nás.
Opakováním vznikla mantra. Přívlastek „nevyprovokovaná“ předem uzavíral otázku, co válce předcházelo a kdo se na vytvoření výbušných poměrů podílel. Přitom právě tady začíná pátrání po příčinách. Ruský útok bylo možné označit za agresi a současně zkoumat, jak dlouho se ke konfliktu schylovalo a kdo jej přiživoval. Kinzer měl dost důvodů pochybovat o příběhu války bez předchozího děje. A tak se do něj ponořil.
Druhý motiv vystihl pomocí scény z filmu Arsenic and Old Lace. Cary Grant v něm postupně zjišťuje, že jeho laskavě působící tety tráví hosty. Když jedna z nich klidně vysvětlí, že dotyčný zemřel po vypití vína s jedem, následuje otázka: jak se ten jed do vína dostal?
Touto otázkou Kinzer shrnuje také své dlouholeté zkoumání amerických intervencí. U Ukrajiny dostává konkrétní podobu:
Kdo nalil jed do vína evropského míru?
Po konci studené války existovala příležitost uspořádat Evropu tak, aby se její státy nemusely znovu připravovat na vzájemnou válku. Místo toho se vztahy postupně změnily v otevřenou konfrontaci. K pochopení této proměny je třeba sledovat rozhodnutí, zásahy a zájmy, které jí předcházely. Snímek ruských vojáků překračujících hranici 24. února 2022 zachycuje vyústění dlouhého příběhu. Boiling Point se vydává po jeho stopách až do doby vzniku CIA.
Kořeny nepřátelství
Jeden z kořenů novodobé rusofobie sahá do soupeření britského a ruského impéria v 19. století. Británie ovládala Indii a ve Střední Asii i na Kavkaze se střetávaly zájmy obou mocností. Součástí tohoto soupeření byla také krymská válka. Vysílat vojáky tisíce kilometrů od domova však vyžadovalo přijatelné zdůvodnění. Obraz nebezpečného Ruska, které ohrožuje civilizovaný svět, pomáhal představovat vlastní imperiální zájmy jako obranu před cizí rozpínavostí. Po vzniku Sovětského svazu získalo nepřátelství další, ideologickou vrstvu. Roli hlavního západního soupeře Moskvy pak převzaly Spojené státy.
K tomu se přidávaly skutečné historické křivdy národů, které s ruským impériem sousedily nebo byly jeho součástí, včetně Poláků a Ukrajinců. Tady bych ovšem Kinzerův pohled doplnil: historická paměť funguje také opačným směrem. I Rusové mají bolestné zkušenosti se svými sousedy. A kdybychom se na zkušenosti s americkou mocí ptali obyvatel zemí, v nichž Washington zasahoval, také bychom neslyšeli jen chválu. Společné dějiny zanechávají jizvy. Propaganda si z nich vybírá ty, které se právě hodí, a znovu je rozdírá — ať přichází z Londýna, Washingtonu, Bruselu, Moskvy či Kyjeva.
Ze spojenců nepřátelé
V roce 1947 vznikla CIA. Sovětský svaz, po jehož boku Spojené státy ještě nedávno bojovaly proti Hitlerovi, se mezitím proměnil v hlavního nepřítele. Pro tajné operace proti němu se nabízela Ukrajina: existovalo zde ozbrojené protisovětské podzemí, nacionalistické organizace i silné historické nepřátelství vůči Moskvě. Frank Wisner, který následně řídil americké podvratné operace, v tomto prostředí viděl příležitost zasáhnout Sovětský svaz zevnitř.
Američané přitom nemuseli všechno budovat od začátku. Už po válce získali služby generála Reinharda Gehlena, někdejšího šéfa oddělení německého generálního štábu Fremde Heere Ost, které shromažďovalo a vyhodnocovalo informace o Sovětském svazu a jeho armádě. Gehlenovi Američané učinili nabídku, kterou nemohl odmítnout. Buď pocestuje do Norimberku pro provaz nebo bude spolupracovat s novými spojenci. Gehlen nejenže si vybral správně, ale nabídl i své spolupracovníky, archivy a kontakty. Získali tedy mnohem víc než jednoho zkušeného zpravodajce: dostali přístup k aparátu, který pro Hitlerovu válku na východě pracoval celé roky. Gehlenova organizace nejprve působila pod americkou vojenskou záštitou; v roce 1949 ji převzala CIA. Změnil se zaměstnavatel, ale protisovětské zaměření zůstalo. Jeho stručný životopis stojí opravdu za přečtení ZDE
Ukrajina jako beranidlo proti Rusku
Ukrajinské podzemí navíc mělo vlastní společenské zázemí. Kinzer jeho rozsah na přednášce přiblížil poznámkou, že v některých částech západní Ukrajiny bylo obtížné najít rodinu, která by neměla někoho v nacionalistickém hnutí, v jeho ozbrojených oddílech nebo mezi jejich podporovateli. Nešlo tedy pouze o několik agentů vysazených ze zahraničí. Americké služby vstupovaly do existujících vazeb, které spojovaly bojovníky, příbuzné, kurýry a místní pomocníky.
Toto prostředí však mělo za sebou také spolupráci s nacistickým Německem a masové vraždění civilistů. Banderovská OUN-B a jí ovládaná Ukrajinská povstalecká armáda nesly odpovědnost za vraždy Židů a rozsáhlé etnické čistky proti Polákům. K hlavním postavám patřili Stepan Bandera, velitel UPA Roman Šuchevyč a Mykola Lebed. Vedle nacionalistických oddílů působily ukrajinské pomocné policejní jednotky ve službách německých okupantů. Pomáhaly německé policii a SS, včetně vražedných Einsatzgruppen, při vyhledávání, shromažďování a zabíjení Židů.
Právě Lebed se stal jedním z nejcennějších partnerů CIA. Za války patřil k vedení OUN-B a v roce 1943 prosazoval odstranění polského obyvatelstva z území nárokovaného nacionalisty. Americká vojenská kontrarozvědka přitom už v roce 1947 zaznamenala jeho pověst sadisty a německého kolaboranta. Jeho minulost tedy americkým ochráncům nebyla neznámá. Přesto se dostal do Spojených států a pod ochranu CIA. Pro podobné případy existovala zvláštní zákonná cesta: zákon o CIA z roku 1949 umožňoval z důvodů národní bezpečnosti přijmout každoročně až sto osob včetně rodinných příslušníků bez ohledu na překážky běžného imigračního práva. Zpravodajská užitečnost mohla otevřít dveře, které by jinak zůstaly zavřené.
Současně pokračovaly pokusy rozpoutat na sovětské Ukrajině ozbrojené povstání. První americký výsadek kniha datuje do 5. září 1949. Z Německa odlétali vycvičení agenti vybavení vysílačkami, falešnými doklady, penězi a zbraněmi. Měli navazovat spojení s podzemím a připravovat další boj. Sovětské bezpečnostní složky však sítě rozbíjely a vysazené muže zatýkaly či zabíjely. Ani opakované ztráty nevedly k okamžitému ukončení operací. Allen Dulles jejich cenu shrnul slovy, která Kinzer cituje: „Musíte mít pár mučedníků. Někteří lidé musejí zemřít.“ Pro organizátory to byly ztráty v operaci. Pro vysazené muže konec života.
Když ozbrojená cesta selhávala, projekt pokračoval jinými prostředky. Pod Lebedovým vedením vznikla v New Yorku studijní a vydavatelská organizace, později známá jako Prolog. S financováním CIA vydávala a šířila knihy, časopisy a další materiály určené ukrajinské emigraci i obyvatelům sovětské Ukrajiny. Mnozí přispívající autoři o skutečném sponzorovi nevěděli. Ozbrojené výsadky vystřídala dlouhodobá práce s kulturou, informacemi a společenskými kontakty.
Veřejná korupce jako metoda
Další proměna přišla v osmdesátých letech. Dosavadní americké zásahy do cizích zemí měly opakující se scénář: financování vybraných politických sil, ovlivňování médií, rozkládání vládních koalic a podle potřeby také násilí. Tajné operace však trpěly nepříjemnou slabinou: občas přestaly být tajné. Odhalení přinášela skandály, vyšetřování a otázky, na které se ve Washingtonu obtížně odpovídalo. Nabízelo se proto elegantní řešení: část politického ovlivňování zahraničních společností provozovat veřejně.
V roce 1983 vznikla National Endowment for Democracy, Národní nadace pro demokracii. Formálně nevládní organizace získávala prostředky především z rozpočtu schvalovaného Kongresem. Rozdělovala je přímo i prostřednictvím partnerských institucí spojených s demokraty, republikány, podnikatelským prostředím a odbory. Souvislost se staršími metodami přitom popisuje i vlastní historie NED: po odhalení tajného financování soukromých organizací prostřednictvím CIA se hledal mechanismus, který by umožnil podobnou zahraniční politickou podporu poskytovat otevřeně.
Na Ukrajině se tato metoda rozvinula zejména po získání samostatnosti. Peníze směřovaly do médií, občanských organizací, vzdělávání, školení a nejrůznějších společenských iniciativ. Vznikala hustá síť pracovních příležitostí, kontaktů a institucí, jejímž prostřednictvím bylo možné dlouhodobě ovlivňovat veřejnou debatu i politické směřování země. Vedle amerických veřejných prostředků působily také soukromé peníze. George Soros budoval vlastní síť nadací; její ukrajinská součást, International Renaissance Foundation, vznikla už v dubnu 1990. Šlo o samostatnou soukromou strukturu, která rovněž financovala občanské organizace a prosazovala vlastní představu společenského vývoje.
Právě tomuhle říkám otevřená korupce: bohatý zahraniční sponzor soustavným financováním posiluje vybrané proudy společnosti a pomáhá jim získávat převahu nad ostatními. Kupuje se tím vliv na prostředí, v němž se rodí politická rozhodnutí. Veřejně přiznaný původ peněz tuto mocenskou nerovnost neodstraňuje. A když potom podporované organizace vystoupí jako hlas občanské společnosti, měli bychom se ptát také na to, jakou roli při zesilování tohoto hlasu sehrál zahraniční mecenáš.
Albright, Brzezinski, Nuland
Kinzer v této souvislosti otevírá také otázku, jak se do americké zahraniční politiky promítala rodinná paměť lidí, kteří ji vytvářeli. Jmenuje Zbigniewa Brzezinského, polského rodáka a Carterova poradce pro národní bezpečnost, Madeleine Albrightovou, narozenou v Praze v rodině československého diplomata, nebo Victorii Nulandovou, někdejší americkou velvyslankyni při NATO a později vysokou představitelku ministerstva zahraničí pro evropské a eurasijské záležitosti. Její židovské kořeny sahají do Besarábie (součást Moldavska a Ukrajiny) a oblasti dnešního Běloruska. Po příchodu do Ameriky si rodina změnila původní jméno Nudelman na Nuland. Kinzer na přednášce přidává také Antonyho Blinkena, který má židovské kořeny především na Ukrajině a v Maďarsku. Jeho výhrada míří k přenášení zděděného nepřátelství vůči Rusku do rozhodování amerického státu. Rodinné zkušenosti a historické křivdy tak získávaly prostřednictvím vysokých funkcí dosah světové mocnosti.
Znalost regionu se snadno pokládá za dostatečnou kvalifikaci k řízení vztahů s ním. Stejně podstatná je však schopnost nepodřizovat diplomacii vlastním předsudkům. Kinzer těmto lidem neupírá schopnosti; připomíná, že je mohli uplatnit například v diplomacii vůči Brazílii nebo Asii. Svěřit jim právě vztahy s Moskvou znamenalo dát jejich osobnímu vztahu k Rusku mimořádnou politickou váhu. Americké zájmy se tím mohly dostávat do vleku sporů a nepřátelství přenesených z jiné části světa.
Další tlak přicházel z domácí volební politiky. Polské, ukrajinské, slovenské a další krajanské organizace představovaly vlivné prostředí, jehož požadavky nemohli kandidáti snadno přehlížet. Kinzer připomíná prezidentské volby roku 1996, kdy Bill Clinton obhajoval úřad proti republikánu Bobu Doleovi. Dole požadoval rychlejší rozšiřování NATO a Clintonovi vyčítal jeho pomalost. Američané se středoevropskými a východoevropskými kořeny přitom tvořili významné voličské skupiny v několika důležitých státech. Odmítnutí jejich požadavků mohlo stát hlasy. Souvislost mezi volební soutěží, tlakem těchto skupin a urychlováním rozšíření popisuje také studie zveřejněná v rámci akademického programu NATO.
V zajetí vlastní propagandy
Vznikal tak politický mechanismus, jehož zajatcem se mohl stát i sám prezident. Obava z budoucí konfrontace s Ruskem měla vzdálený horizont; volby se blížily. Organizované skupiny požadovaly konkrétní kroky, soupeř sliboval jejich rychlejší uskutečnění a opatrnější postup se dal snadno vydávat za slabost. Prostředí pěstované po desetiletí tak začalo určovat hranice toho, co bylo v americké politice průchodné. Důsledky těchto domácích volebních kalkulací ovšem měly nést také země a lidé tisíce kilometrů od amerických volebních místností.
Po pádu berlínské zdi se otevřela možnost vybudovat jiné evropské bezpečnostní uspořádání. Michail Gorbačov jednal o sjednocení Německa a o budoucnosti kontinentu se západními představiteli, kteří ho opakovaně ujišťovali, že změny nebudou využity proti sovětské bezpečnosti. Americký prezident George H. W. Bush sliboval, že Washington nebude těžit z převratných událostí ve východní Evropě na úkor sovětských zájmů. Ministr zahraničí James Baker při jednání 9. února 1990 použil známou formulaci, že se vojenská působnost NATO neposune „ani o píď na východ“. Následujícího dne ujišťoval Gorbačova také německý kancléř Helmut Kohl, že NATO nemá rozšiřovat sféru své činnosti.
A nebyla řeč pouze o území východního Německa. Německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher při rozhovoru s britským protějškem Douglasem Hurdem výslovně uváděl příklad Polska: Moskva měla dostat ujištění, že případný odchod z Varšavské smlouvy nebude znamenat následný vstup do NATO. Tyto výroky jsou zachyceny v dobových diplomatických záznamech, které si dnes můžeme přečíst. Širší politická ujištění zůstala v záznamech jednání; konkrétní vojenská omezení pro území bývalé NDR byla zakotvena ve smlouvě o sjednocení Německa.
Pozdější odpověď NATO je pozoruhodná. Aliance vysvětluje, že rozhoduje konsenzem, taková rozhodnutí zaznamenává a žádný záznam o rozhodnutí nerozšiřovat se nemá. Dodává: „Osobní ujištění jednotlivých představitelů nemohou nahradit konsenzus Aliance a nepředstavují formální dohodu NATO.“ Tím se ovšem odpovídá na jinou otázku. Gorbačov jednal s prezidentem Spojených států, ministry zahraničí a německým kancléřem. Jejich slova zaznívala při oficiálním vyjednávání o zásadních ústupcích a budoucnosti Evropy. Měl snad předpokládat, že jejich politická váha zmizí, jakmile se někdo odvolá na vnitřní procedury Aliance?
Mně i Kinzerovi taková argumentace připomíná dětskou výmluvu na úrovni mateřské školky: slíbil jsem ti to, ale měl jsem za zády zkřížené prsty, takže to neplatí.
Gorbačov přistupoval k těmto jednáním jako dospělý člověk k představitelům států, jejichž slovo má váhu. Rozdíl mezi diplomatickým ujištěním a formálním rozhodnutím NATO samozřejmě existuje. Používat jej jako prostředek k vymazání politické odpovědnosti za vyslovené sliby však pokládám za nestydaté. Právě na důvěře ve slovo druhé strany měla stát nová Evropa.
Na tehdejší očekávání si pamatuji také osobně. U nás přirozeně přetrvávala hořkost kvůli roku 1968. Přesto jsem odchod sovětských vojsk vnímal jako příležitost začít budovat jiné vztahy. Jejich stažení bylo vyjednáno dohodou z února 1990 a dokončeno v roce 1991; nevyhnali jsme je vojenskou porážkou. Také poválečné rozdělení Evropy mělo svou historii, v níž zaujímala zásadní místo nacistická vyhlazovací válka a přibližně 27 milionů mrtvých sovětských občanů. Právě z takových dějin bylo třeba hledat cestu ven: překonávat staré nepřátelství, obnovovat důvěru a vytvářet bezpečnost společně. V mých i Kinzerových očích Západ tuto příležitost promarnil a důvěru pošpinil. Následné popírání významu vlastních zaznamenaných slibů tuto ztrátu důvěry jen prohlubuje.
HAVEL
V tomto příběhu je také výrazná česká stopa. V dubnu 1993, při washingtonských slavnostech spojených s otevřením Muzea holokaustu, přesvědčovali Václav Havel a Lech Wałęsa prezidenta Clintona o potřebě přijmout jejich země do NATO. Havel později sám vzpomínal, že Spojené státy byly rozhodující silou při prosazování českého členství a že Clinton tuto myšlenku přijal za svou. Požadavky středoevropských prezidentů se tak propojovaly s tlakem krajanských organizací a s americkou volební politikou.
Byl to přitom tentýž Havel, který vyšel z prostředí uvažujícího o překonání obou vojenských bloků a jejich nahrazení společnou evropskou bezpečnostní strukturou. V knize Prosím stručně připomíná, že takové představy existovaly také v disidentských dokumentech, které podepisoval. Pozdější příklon k NATO vysvětloval tím, že bude rozumnější přeměnit existující organizaci než budovat novou. Pro mě zůstává tento posun podstatný: od očekávání, že překonáme rozdělení Evropy do soupeřících táborů, se přešlo k rozšiřování jednoho z nich. Český prezident se na prosazování této změny aktivně podílel.
Vedle politických představ a volebních hlasů tu byl také velmi hmatatelný zájem zbrojního průmyslu. Rozšíření NATO otevíralo další trhy, modernizační programy a dlouhodobé zakázky na výzbroj, munici, výcvik i servis. Požadavky na spolupráci spojeneckých armád vytvářely tlak na kompatibilitu jejich vybavení. Propojení obchodního a politického zájmu mělo i konkrétní jméno: Bruce Jackson působil ve vedení společnosti Lockheed Martin a současně vedl americký výbor prosazující rozšíření NATO. Člověk pomáhající otevírat dveře Aliance tedy zároveň pracoval pro firmu, která mohla novým členům prodávat zbraně.
Mrtvý Rus, dobrý Rus
Varování před důsledky přitom ve Washingtonu zaznívala. Už americké diplomatické záznamy z roku 1993 upozorňovaly, že rozšiřování bez začlenění Ruska bude v Moskvě vnímáno jako nové zadržování a nové rozdělení Evropy. Proti vzdálenému riziku však stály okamžité politické a obchodní výhody. Hlasy bylo třeba získat v příštích volbách, zakázky slibovaly výnosy a případné následky mohly přijít až za mnoho let. Odpovědnost se tak snadno přesouvala do budoucnosti — a náklady na lidi žijící mnohem blíž Rusku než americkým volebním centrálám.
Pozdější slovník „výhodné investice“ tuto logiku vystihuje. Lindsey Graham při setkání se Zelenským v květnu 2023 označil americkou pomoc Ukrajině za „nejlépe utracené peníze“ i proto, že „Rusové umírají“.
V takovém strategickém účtování se úspěch měří oslabením Ruska, zatímco přímou válku vede ukrajinská armáda. Právě zde vidím jádro cynismu, o němž Kinzer hovoří: ukrajinská země, její obyvatelé a jejich budoucnost se stávají prostředkem k dosažení jiného cíle. Washington může vykazovat strategický zisk, i když Ukrajina platí mrtvými a zničenými městy.
Záruka bezpečnosti – neutralita? Neutralita!
Vraťme se ale na začátek ukrajinské samostatnosti. Ukrajina vyhlásila nezávislost 24. srpna 1991. Dne 8. prosince podepsali představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska bělověžskou dohodu, která konstatovala konec Sovětského svazu a založila Společenství nezávislých států. Bezprostředně poté telefonoval Boris Jelcin americkému prezidentovi Georgi Bushovi. V americkém záznamu rozhovoru výslovně sděluje, že Gorbačov o výsledku ještě neví a teprve bude informován. Bushovi se dostalo přednostního oznámení o likvidaci státu, jehož prezident dosud úřadoval v Moskvě. I toto pořadí adresátů považuji za výmluvné.
Ukrajinská samostatnost přitom měla také své bezpečnostní východisko. Deklarace státní svrchovanosti z 16. července 1990 vyhlašovala záměr stát se trvale neutrální zemí, která se nebude účastnit vojenských bloků a bude dodržovat nejaderné zásady. Neutralita tedy patřila k představě budoucnosti formulované už při cestě k nezávislosti. Nabízela možnost rozvíjet vztahy s Východem i Západem a využívat polohu mezi nimi ve prospěch vlastního obyvatelstva.
Příklad takového uspořádání existoval v Rakousku. Po druhé světové válce bylo rozděleno do čtyř okupačních zón, v nichž působily americké, sovětské, britské a francouzské jednotky. Teprve roku 1955, deset let po válce, bylo dosaženo jejich odchodu. Rakouský parlament následně 26. října přijal ústavní zákon o trvalé neutralitě: země nebude vstupovat do vojenských aliancí ani připouštět cizí vojenské základny na svém území. Rakouská zkušenost ukazovala, že neutralita může poskytovat prostor pro prosperitu, obchod i diplomatické působení mezi soupeřícími mocnostmi.
Ukrajina měla pro podobnou cestu mimořádné předpoklady. Kinzer hovoří o možnosti stát se jakousi východoevropskou Francií: rozlehlou zemí s úrodnou půdou, nerostným bohatstvím, průmyslem a vzdělaným obyvatelstvem. Její poloha mohla být hospodářskou výhodou a neutralita základem bezpečnosti. Taková budoucnost ovšem narážela na americkou strategii využívání Ukrajiny proti Moskvě. Rozpad Sovětského svazu tuto dlouhodobou orientaci neukončil. Samostatná Ukrajina otevřela další možnosti politického působení, financování a postupného připoutávání země k západním mocenským strukturám. Z příležitosti vybudovat most mezi Východem a Západem se postupně stávala příprava dalšího prostoru konfrontace.
Všechna prasata jsou si rovna, ale ta americká jsou si rovnější
Další součástí tohoto příběhu je přesvědčení o americké výlučnosti. Kinzer opakovaně připomíná výrok Madeleine Albrightové, která v únoru 1998 při obhajobě možného použití síly proti Iráku prohlásila: „Jsme Amerika. Jsme nepostradatelný národ. Stojíme vysoko a vidíme dál do budoucnosti než ostatní země.“ V této představě se vojenská a hospodářská převaha spojuje s nárokem lépe rozumět světu a určovat jeho budoucnost. Ostatní mohou být vyslechnuti, ale poslední slovo má náležet Washingtonu.
Po konci studené války přitom bylo třeba společně dohodnout nové evropské bezpečnostní uspořádání. Zanikaly státy, měnily se hranice a rozpadal se dosavadní systém mocenské rovnováhy. Kinzer v této souvislosti připomíná Vídeňský kongres po napoleonských válkách: zásadní proměna kontinentu vyžadovala jednání o tom, jak spolu budou jeho státy nadále žít. Podobná dohoda měla zahrnout také Sovětský svaz a následně Rusko jako účastníka společné evropské bezpečnosti. Přesvědčení o vlastním vítězství a nadřazeném postavení však podporovalo jinou logiku: máme převahu, budoucí podobu Evropy tedy určíme sami.
Právě v této mentalitě vidím také problém pozdějšího hesla o „světovém řádu založeném na pravidlech“. Pravidla mají důvěryhodnost tehdy, když zavazují také nejsilnějšího. Jestliže si Washington vyhrazuje právo určovat jejich obsah, rozhodovat o jejich porušení a sám si podle potřeby udělovat výjimky, stávají se nástrojem mocenské převahy. Ostatním státům se ukládají povinnosti, zatímco nejsilnější si ponechává volnost.
Takové uvažování podkopává samotnou možnost rovnoprávného vyjednávání. Partnerství vyžaduje připustit, že také druhá strana má vlastní zájmy a bezpečnostní obavy, které nelze jednoduše odsunout. Kinzer se proto vrací k potřebě uspořádání, na jehož podobě se evropské státy dohodnou společně a v němž bude bezpečnost jednoho spojena s bezpečností ostatních. Přesvědčení, že Amerika stojí výš a vidí dál, tuto cestu uzavíralo právě v době, kdy byla nejvíce potřebná.
Indivisible security.
Kinzer se zastavuje také u opakovaného argumentu, že každý stát má právo zvolit si své bezpečnostní uspořádání. Nabízí jednoduchou zkoušku jeho upřímnosti: představme si, že Mexiko pozve čínskou armádu, dovolí jí vybudovat vojenskou základnu a začne s ní pořádat společná cvičení. Washingtonu oznámí, že je svrchovanou zemí a do výběru partnerů mu nikdo nemá co mluvit. Spojené státy by takové vysvětlení sotva přijaly. Čínskou vojenskou přítomnost ve svém sousedství by pokládaly za zásadní bezpečnostní problém a snažily by se jí zabránit. Přesto od Ruska očekávají, že obdobné obavy odloží jako nepřípustné vměšování do cizího rozhodování.
V tom je podstata Kinzerova požadavku na nedělitelnou bezpečnost, anglicky indivisible security. Vojenská rozhodnutí jednoho státu mění situaci jeho sousedů. Nová základna, rozmístění zbraní nebo vstup do vojenského paktu mají důsledky, které nezmizí odvoláním na svrchovanost. Také Charta evropské bezpečnosti přijatá v rámci OBSE roku 1999 uvádí společně právo států volit své bezpečnostní uspořádání, právo na neutralitu a závazek neposilovat vlastní bezpečnost na úkor bezpečnosti ostatních. Vytrhnout z tohoto celku pouze svobodu výběru spojenců znamená odsunout otázku, jak budou státy bezpečně žít vedle sebe.
Tady si dovolím vlastní odbočku. Vybavil se mi Tolstého spis Křesťanství a vlastenectví z roku 1894. Tolstoj v něm popisuje okázalé francouzsko-ruské sbratřování, zejména přijetí ruských námořníků v Toulonu a Paříži roku 1893. Slavnostní projevy, přípitky, vojenské přehlídky a nadšené novinové články ohlašovaly přátelství a upevnění evropského míru. Tolstoj za touto podívanou rozpoznával přípravu na válku. Spojenectví namířené proti dalším mocnostem přece nemohlo jejich představitele uklidnit. Samotný text připomíná britské obavy z francouzsko-ruského spojenectví a požadavky na vytvoření dalšího bloku. Každá strana slaví svou obranu míru, zatímco se Evropa dál připravuje na vzájemné zabíjení.
Právě tato samozřejmá souvislost se z dnešních debat podivně vytrácí. Posiluji armádu, přivádím další mocnost do sousedství svého protivníka, účastním se vojenského obkličování — a současně očekávám, že druhá strana nebude reagovat, protože všechno označuji za obranné. Její reakce potom poslouží jako důkaz, že jsem měl od začátku pravdu a musím zbrojit ještě víc. Takto vzniká spirála, v níž se každá další příprava na válku vydává za nezbytnou obranu míru.
Po zkušenostech s Hirošimou, kobercovým bombardováním, holokaustem a nuceným vysidlováním milionů lidí pokládám takovou lehkomyslnost za nepochopitelnou. Také české dějiny obsahují zkušenost národa ohroženého vysídlením a likvidací. Historické vzdělání by nás mělo učit rozpoznávat cestu ke katastrofě ještě předtím, než začne válka. Jestliže místo toho dokážeme opakovat jen heslo, že si každý může vojensky zařídit, co chce, pak jsme se z těchto dějin naučili žalostně málo.
Neutralita? Ukrajinci jsou pro! Ale Američané proti
Ukrajinská veřejnost přitom dlouho nesdílela nadšení pro začlenění země do NATO. Kyjevský mezinárodní sociologický institut uvádí, že před Majdanem podporovalo členství přibližně 15–20 procent Ukrajinců, zatímco většina byla proti. Představa neutrální země tedy měla své domácí společenské zázemí. Odmítání NATO nebylo možné jednoduše vydávat za odpor malé skupiny lidí řízených z Moskvy.
Přesto summit NATO v Bukurešti 3. dubna 2008 oznámil, že se Ukrajina a Gruzie stanou členy Aliance. Stojí to výslovně v bodě 23 závěrečné deklarace. Vojenské a politické směřování tak bylo předem vyhlášeno v době, kdy pro ně na Ukrajině neexistovala většinová podpora. Dál pokračovala práce s politickými stranami, médii, vzdělávacími institucemi a občanskými organizacemi, o jejímž zahraničním financování už byla řeč.
Na podzim 2013 začaly protesty vyvolané pozastavením příprav asociační dohody s Evropskou unií. Kinzer v Majdanu vidí vyústění dlouhodobého amerického působení: finanční podpora vybraných organizací a politických proudů se proměňovala v podporu hnutí usilujícího o změnu vlády. Do tohoto výkladu zahrnuje také americké financování materiálního zázemí několikaměsíčních protestů — jídla, přikrývek a dalších potřeb lidí tábořících na náměstí.
Americká podpora měla i zcela veřejnou podobu. Victoria Nulandová přijela mezi demonstranty a rozdávala jim občerstvení. Představitelka zahraniční velmoci tak osobně vstoupila do probíhajícího zápasu o politické směřování země. Obraťme si na chvíli perspektivu: jak by Washington reagoval, kdyby vysoký čínský představitel přijel povzbuzovat protivládní demonstranty v Mexiku a současně vyjednával s opozicí o podobě příští vlády?
Právě tuto druhou rovinu zachytil uniklý telefonát Nulandové s americkým velvyslancem Geoffreyem Pyattem. Za známým „Fuck the EU“ se poněkud ztrácí podstatnější obsah rozhovoru. Nulandová rozebírala, kdo má vstoupit do vlády, kdo má zůstat mimo ni a jak mezi opozičními představiteli rozdělit role. Preferovala Arsenije Jaceňuka, zatímco účast Vitalije Klička ve vládě odmítala. S Pyattem řešila další kontakty i zapojení viceprezidenta Bidena. Washington měl vlastní představu žádoucího výsledku a jeho diplomaté aktivně pracovali na jejím prosazení. Tady se znovu vrací otázka, co všechno se skrývalo za proklamovaným svobodným rozhodováním Ukrajinců.
V prosinci 2014 se ukrajinskou ministryní financí stala Američanka Natalija Jaresková. Ukrajinské občanství získala až 2. prosince, tedy ve stejný den, kdy parlament schválil její vstup do vlády. Občanství tehdy dostali také další dva budoucí ministři pocházející z Litvy a Gruzie.
Po převratu příprava na válku
Po násilné změně moci v roce 2014 se americké působení rozšířilo o intenzivnější vojenskou spolupráci. Přibýval výcvik, poradenství a dodávky zbraní. Pentagon sám v roce 2022 vysvětloval, že výcvikový program zahájený roku 2015 pomáhal Ukrajině vytvářet, vybavovat a nasazovat bojové jednotky a významně zvýšil jejich schopnost čelit ruské armádě. Rozvíjelo se rovněž zpravodajské partnerství s CIA, jehož počátky do roku 2014 později zasadila i rozsáhlá reportáž The New York Times. Politické připoutávání Ukrajiny k Washingtonu tak získalo další, vojenskou podobu. Právě tuto fázi Kinzer označuje za přípravu Ukrajiny na válku s Ruskem.
Možnost zastavit válku přitom existovala už krátce po jejím vypuknutí. Na jaře 2022 vedli ruští a ukrajinští vyjednavači rozhovory, z nichž vzešel konkrétní rámec dohody založené na ukrajinské neutralitě a mezinárodních bezpečnostních zárukách. Významný pokrok při vyjednávání později doložila také rekonstrukce Samuela Charapa a Sergeje Radčenka, kteří zkoumali návrhy dokumentů a hovořili s účastníky jednání. Konečná smlouva však uzavřena nebyla.
Kinzer americkou roli popisuje zcela otevřeně. Ve své přednášce na Brownově univerzitě říká: „Pověřili jsme Borise Johnsona, britského premiéra, aby odletěl do Kyjeva a řekl Zelenskému: ‚Nepodepisujte tu dohodu.‘“ Právě proto pokládá za cynické, když nyní Trump Zelenskému vyčítá, že mohl válku dávno ukončit. V Kinzerově podání zní rozpor jednoduše: nejprve Washington ukrajinského prezidenta od dohody odrazoval a podporoval pokračování bojů, později mu vytýká, že mír neuzavřel.
Výhledy
Výhled do budoucnosti proto zůstává pochmurný. Kinzer se obává pokračujícího evropského odhodlání financovat válku a také možného návratu americké politiky k představě ukrajinského tažení jako zápasu dobra se zlem. V případném posílení demokratů vidí nebezpečí obnovení Bidenovy konfrontační linie. Trumpovu diplomacii proto sleduje s nadějí, že alespoň otevře prostor k dohodě, který se může znovu uzavřít.
Trvalejší východisko však vyžaduje širší dohodu o evropské bezpečnosti. Má-li skončit dlouhodobé vytváření nových front, musí se jednat také o vojenských blocích, rozmístění zbraní a bezpečnostních zájmech všech zúčastněných zemí. Pro takové jednání je nutné opustit představu, že druhá strana smí pouze přijmout naše podmínky. Bez elementární schopnosti podívat se na situaci jejíma očima bude každá další dohoda stát na vratkých základech.
Překážkou jsou také samotní politici, jejich předchozí sliby a veřejnost, kterou pomáhali přesvědčovat o nevyhnutelnosti konfrontace. Po letech vyhrocených prohlášení je obtížné vysvětlovat, že kompromis mohl být rozumný už dávno. Každý další rok války přidává mrtvé, zmrzačené lidi, rozvrácené rodiny a zničená města — a zároveň další důvody, proč její pokračování ospravedlňovat.
Právě proto má smysl tento příběh připomínat. Veřejné mínění spoluurčuje, co si vlády mohou dovolit a co musejí svým občanům vysvětlovat. Jestliže přijmeme představu nekonečné války jako jedinou morálně přípustnou možnost, pomáháme zavírat cestu k jejímu ukončení. Otevřít ji znamená začít se ptát, komu pokračování bojů slouží, kdo za ně platí a jaké možnosti míru byly odmítnuty. Ukrajinský život nesmí být pouhou nákladovou položkou cizí strategie.
Prameny a přílohy
Rozhovory a údaje o knize
1. Stephen Kinzer — Boiling Point
Henry Holt and Co., 3. listopadu 2026. Stránka vydavatele obsahuje údaje o vydání, hodnocení knihy a ukázku první kapitoly včetně výsadků CIA a Dullesova výroku o mučednících.
Údaje o knize a ukázka první kapitoly
2. Přednáška na Brownově univerzitě a diskuse
Záznam použitý při přípravě článku. CIA, Gehlen a Lebed přibližně 7:36–17:06; americké zahraničněpolitické elity 17:36–21:57; rozšiřování NATO 25:40–31:27; NED a Majdan 32:05–38:38; istanbulská jednání a Johnson 50:00–51:25; další výhled 1:03:11–1:04:28.
Přednáška a odpovědi na otázky
Pasáž o Johnsonově návštěvě od 50:53
3. Rozhovor s Glennem Diesenem
Stephen Kinzer: How America Brought War to Ukraine, 3. listopadu 2026. V čase 1:45–2:14 zaznívá údaj o 327 výskytech spojení „unprovoked invasion“ v The New York Times během prvních dvou měsíců války.
Video rozhovoru
Časovaný přepis rozhovoru
4. Webinář Massachusetts Peace Action
Boiling Point: How America Brought War to Ukraine, 24. února 2026. Pořadatelská stránka k dřívějšímu vystoupení, z jehož přepisu článek rovněž vychází. Přirovnání k filmu Arsenic and Old Lace zaznívá v dodaném přepisu přibližně ve 40:13–42:18.
5. Životopis Stephena Kinzera
Oficiální profil Watson School na Brownově univerzitě: novinářská dráha, zahraniční působení, akademická práce a přehled knih.
6. David Kortava — recenze pro The New York Times
Russia Invaded Ukraine. Is That America’s Fault?, 3. listopadu 2026. Plné znění recenze přetištěné na autorově webu; podklad k polemice v úvodu článku.
Dokumentární přílohy
P1. CIA a ukrajinští nacionalisté v dokumentech amerických archivů
Richard Breitman a Norman J. W. Goda: Hitler’s Shadow, National Archives, 2010. Zejména kapitola 5, od tištěné strany 73: OUN, Bandera, Lebed, spolupráce se zpravodajskými službami a vydavatelství Prolog.
Publikace amerického Národního archivu — PDF
P2. Gehlenova organizace a operace Rusty
Odtajněné memorandum z 29. května 1947 k operaci Rusty. Dobový dokument k americkému využití Gehlenových lidí a zpravodajského aparátu po válce.
Sken původního memoranda — PDF
P3. Imigrační výjimka pro zpravodajské účely
Central Intelligence Agency Act of 1949, ustanovení později vedené jako 50 U.S.C. § 403h. Umožňovalo přijetí nejvýše sta osob včetně nejbližších rodinných příslušníků za fiskální rok navzdory běžným imigračním překážkám.
Text zákona v oficiálním vydání U.S. Code
P4. Vznik NED a historie Sorosovy nadace na Ukrajině
Vlastní historické texty obou organizací. NED popisuje cestu od odhaleného tajného financování soukromých institucí k veřejně financované podpoře zahraničních organizací; International Renaissance Foundation uvádí své působení od roku 1990.
David Lowe — Idea to Reality: NED at 30
International Renaissance Foundation — o nadaci
P5. Co západní představitelé říkali Gorbačovovi
Svetlana Savranskaya a Tom Blanton: NATO Expansion: What Gorbachev Heard, National Security Archive, 12. prosince 2017. Soubor odtajněných diplomatických záznamů s výroky Bakera, Bushe, Kohla, Genschera a dalších představitelů.
Úvodní studie a původní dokumenty
P6. Clinton, Jelcin a rozšiřování NATO
NATO Expansion: What Yeltsin Heard, National Security Archive, 16. března 2018. Dokumenty k jednáním v letech 1993–1995, ruským námitkám a americkým ujištěním; poznámka 10 rozebírá také odpověď NATO o konsenzu a osobních ujištěních.
Soubor odtajněných dokumentů a komentář
P7. Václav Havel o členství v NATO
Havlovo svědectví pro Miller Center z 29. května 2009 zahrnuje setkání s Clintonem a Wałęsou v roce 1993. Kniha Prosím stručně rozebírá představy o překonání obou bloků a proměně NATO, zejména na 48. stránce přiloženého PDF.
Přepis rozhovoru pro Miller Center
Prosím stručně — české PDF z Knihovny Václava Havla
P8. Volební tlak a zbrojní zájmy
Doleovo prohlášení z 22. října 1996 požaduje urychlení vstupu Polska, Maďarska a České republiky. Profesní profil Bruce Jacksona dokládá jeho působení v Lockheed Martin i ve výboru prosazujícím rozšíření NATO.
Bob Dole — prohlášení k rozšíření NATO
Bruce Jackson — profesní profil Hudson Institute
P9. Jelcinův telefonát Bushovi 8. prosince 1991
Americký záznam hovoru bezprostředně po bělověžské dohodě. Jelcin výslovně sděluje, že Gorbačov dosud výsledky nezná. K dispozici je sken i textový přepis.
Původní záznam a archivní popis
P10. Deklarace státní svrchovanosti Ukrajiny
Dokument ze 16. července 1990. Část IX vyhlašuje záměr stát se trvale neutrální zemí mimo vojenské bloky a dodržovat tři nejaderné zásady. Anglické znění je zpřístupněno také vzdělávacím portálem Centra městské historie ve Lvově.
Plné znění deklarace a údaje o dokumentu
P11. Rakouský ústavní zákon o neutralitě
Ústavní zákon z 26. října 1955, článek I: trvalá neutralita, neúčast ve vojenských aliancích a nepřipuštění cizích vojenských základen. Německé a anglické znění v rakouském právním informačním systému.
P12. Nedělitelná bezpečnost v dokumentech OBSE
Charta evropské bezpečnosti, Istanbul 1999, zejména body 8–9. Společně uvádí právo volit bezpečnostní uspořádání, právo na neutralitu a závazek neposilovat vlastní bezpečnost na úkor bezpečnosti jiných států.
Charta evropské bezpečnosti — PDF OBSE
P13. Tolstoj o vlastenectví a přípravě války
Lev Nikolajevič Tolstoj: Křesťanství a vlastenectví, 1894. Úplné anglické znění v překladu Lea Wienera z roku 1904; text rozebírá francouzsko-ruské oslavy z roku 1893 a logiku vojenského soupeření.
Christianity and Patriotism — plný text a soubory ke stažení
P14. Ukrajinské veřejné mínění a bukurešťský příslib členství
KIIS ve zprávě z července 2022 shrnuje starší průzkumy: před Majdanem podporovalo NATO přibližně 15–20 procent obyvatel. Deklarace summitu NATO z 3. dubna 2008 obsahuje příslib budoucího členství Ukrajiny a Gruzie v bodě 23.
KIIS — průzkumy a jejich historické srovnání
Bukurešťská deklarace — oficiální text NATO
P15. Telefonát Nulandové a Pyatta
Přepis zveřejněný BBC v únoru 2014, včetně diskuse o Jaceňukovi, Kličkovi a rozdělení politických rolí. Odkaz vede na dostupnou textovou kopii článku BBC.
P16. Občanství a jmenování ministrů v prosinci 2014
Oficiální prospekt ukrajinského ministerstva financí zaznamenává udělení občanství Nataliji Jareskové, Alexandru Kvitashvilimu a Aivarasi Abromavičiusovi i následné schválení vlády 2. prosince 2014. Viz tištěná strana 93, 98. stránka PDF.
Prospekt ukrajinského ministerstva financí — PDF
P17. Americký vojenský výcvik a zpravodajská spolupráce
Pentagon v brífinku z 8. července 2022 popisuje výcvik zahájený roku 2015. DSCA uvádí obsah programu vojenské pomoci USAI. Reportáž Adama Entouse a Michaela Schwirtze pro The New York Times z 25. února 2024 popisuje rozvoj spolupráce s CIA od roku 2014; přiložen je její přetisk.
Brífink Pentagonu z 8. července 2022
DSCA — Ukraine Security Assistance Initiative
The Spy War — přetisk reportáže v The Indian Express
P18. Istanbulská jednání a Johnsonova návštěva
Samuel Charap a Sergey Radchenko: The Talks That Could Have Ended the War in Ukraine, Foreign Affairs, 16. dubna 2024. Rekonstrukce nedokončeného vyjednávání na základě návrhů dokumentů a rozhovorů s účastníky. Doplněna vyjádřením vyjednavače Davida Arachamiji a dobovou zprávou britské vlády.
Text studie — dostupná kopie PDF
Arachamija o jednáních a Johnsonovi — 24. listopadu 2023
Britská vláda o Johnsonově návštěvě Kyjeva — 9. dubna 2022
P19. Lindsey Graham v rozhovoru se Zelenským
Delší video zveřejněné Reuters a přepis kontextu. Výroky o „nejlépe utracených penězích“ a o tom, že „Rusové umírají“
Reuters — delší záznam jednání
AFP — přepis a porovnání obou verzí videa
P20. Odchod sovětských vojsk z Československa
Vojenský historický ústav: Před 35 lety: Dokončení odsunu Sovětské armády, 20. června 2026. Historický přehled dohody z února 1990 a dokončení odsunu v červnu 1991.
Přidejte odpověď