Změna financování veřejnoprávních médií se na jevišti proměnila v zápas o civilizaci. Za vznešenými slovy se přitom ztrácí docela obyčejná otázka: komu mají veřejné instituce sloužit a komu mají skládat účty?

Když jsem poprvé viděl video Divadla na Vinohradech, napadlo mě, že jde o výtvor umělé inteligence. Případně o nějaký fór. Taková koncentrace patosu a kolektivně přednášeného rozhořčení přece musí být parodie. Jenže záznam je na oficiálním kanálu divadla. Název zní Psychóza 4:36. A vážně to myslí oni. [1]

Nedokázal jsem to ani dokoukat. Trapnost nad trapnost. Člověku je stydno. Tím nemyslím ono okázalé „stydím se, že jsem Čech“. Za jednání jiných lidí nenesu odpovědnost. Stud má každý vztahovat především sám k sobě a ke svým skutkům. Existuje však i ten vnitřní pocit, kdy sledujete cizí počínání a nejraději byste uhnuli očima či propadli se do země. Přesně ten jsem zažil. Sledovat, jak jinak jistě slušní lidé veřejně dehonestují sami sebe, aby se pak museli stydět za svou účast v 50.letech v případě Štěpničková, v 70. letech ohledně tzv. Anticharty a nyní v souvislosti s hysterií antibabiš, momentálně nazvanou 4:36, je velmi smutné. Jistě, nejde o fyzicky totožné osoby. Avšak jde o stejné typy. V duchu si mohou spolehlivě všichni podat ruce a jít spolu na pivo.

Jejich trapnost na mou hlavu nepadá jen proto, že používáme stejný jazyk. Ostatně ani s tou stejnou řečí si nejsem jistý. Slova jako veřejnost, svoboda a kultura máme sice ve svém slovníku všichni, ale význam jim zjevně přikládáme velmi rozdílný.

Od financování k záchraně civilizace

Podnětem protestů je vládní návrh, který má zrušit televizní a rozhlasové poplatky a převést financování obou médií na státní rozpočet. Sněmovna jej 24. října 2026 poslala po prvním čtení k projednání výborům. Zákon tedy ještě přijat není. Čas ranního hlasování, 4:36, dal vinohradskému prohlášení název. [2]

Herci ovšem nezůstávají u rozpočtových pravidel. Ve videu přicházejí se sebevraždou, nočními běsy, příšeřím a vlky zákeřně útočícími na své oběti. Následuje válka v Evropě, hybridní rozklad našeho civilizačního okruhu a požadavek na odvolání ministra kultury. V závěru zazní pozvání na Letnou. Takto se spor o způsob financování ČT a rozhlasu v jedné zapomenuté zemi uprostřed Evropy proměňuje v kosmický zápas nekonečného vesmíru. [1]

Obavě z politického vydírání prostřednictvím každoročního rozpočtu rozumím. Je to věcný problém, který si zaslouží přesnou odpověď a účinné pojistky. Herecká deklamace ale takovou odpověď nenahrazuje. Z nesouhlasu s konkrétním návrhem neplyne, že jeho odpůrci zosobňují kulturu, zatímco jejich protivníci představují šelmy číhající v přítmí.

Kdo vyzývá k odborné demokratické diskusi, měl by začít tím, že připustí existenci slušného a rozumného nesouhlasu. Obraz protivníka jako zákeřného predátora diskusi zavírá ještě před jejím začátkem. Z jeviště pak přichází rozsudek, opatřený společnou fotografií známých tváří.

Kulturní fronta má dlouhou paměť

Při pohledu na takto seřazený soubor se mi vybavila starší vystoupení kulturní fronty. V padesátých letech zněly z kulturních institucí také kolektivní odsudky. Případ herečky Jiřiny Štěpničkové je pro vinohradské prostředí zvlášť bolestnou připomínkou. Po pokusu o odchod přes hranice byla odsouzena k patnácti letům vězení. Sama později popsala dokument z jejího divadla, předložený u soudu, jako žádost o nejvyšší trest podanou kolegyněmi právě z Divadla na Vinohradech. [5]

Tehdejší svět žil studenou válkou, která místy přecházela v docela horké střety. I díky takové atmosféře mohly padat drakonické tresty. Bohužel, nepochybuji o tom, že v případě zhoršení mezinárodní i vnitřní politické situace by i dnes někteří lidé požadovali pro „psy psí smrt“. Pro svině, dezoláty a Putinovy agenty rozhodně. Kulisy se mění, typy osobností nikoliv.

V lednu 1977 se pak v Národním divadle shromáždili přední představitelé kultury k vystoupení známému jako Anticharta. Následovala další setkání a tisíce podpisů. Mnozí podepisovali pod tlakem a ze strachu o práci. Výsledkem však bylo, že popularita umělců posloužila k potvrzení správnosti politické linie a k izolaci těch, kteří ji odmítli. [4]

Podobnost, kterou dnes vidím, spočívá v politickém rituálu: nastoupí známé tváře, přečtou společný text a svou popularitou mu mají dodat váhu veřejného svědomí. Historické podmínky i následky tehdejších akcí byly podstatně jiné. Samotný mechanismus propůjčování herecké autority politickému stanovisku ale poznáváme až nepříjemně snadno. To, že dnes nejsou ve vzduchu hrdelní tresty, není polehčující okolností. Právě naopak. Nad našimi umělci nevisí žádný damoklův meč. Mohou se držet svého kopyta a nepublikovat politicky angažované agitky. Místo toho se před historií o své vůli naprosto ztrapňují opakováním stejných chyb minulosti.

Zkušenost s kulturní frontou by nás měla naučit alespoň toto: počet slavných podpisů nerozhoduje o pravdě. A schopnost přesvědčivě zahrát mravní autoritu ještě není mravní autoritou.

Mezi kočovným vozem a piedestalem

Obraz kočovného herce, který od města k městu přináší příběhy, jazyk a společný kulturní zážitek, připomíná skutečnou hodnotu tohoto povolání. Umění spojuje lidi přes hranice obcí i států. Jeho nositelé přitom často žili v nejistotě a na společenském okraji. Takové postavení nebylo žádným ideálem spravedlnosti.

Opačný extrém ovšem představuje dobře zajištěná celebrita, která svou známost pokládá za pověření vést národ. Zvlášť když si začne plést přízeň publika s právem rozhodovat, čí názory jsou ještě přijatelné a komu už je třeba z výšky jeviště domluvit.

Místo umělce v rozumně uspořádané společnosti leží někde mezi bídou kočovného vozu a piedestalem samozvaného spasitele. Patří mu důstojná odměna za dobrou práci a svoboda tvořit. Z jeho profese ovšem nevzniká zvláštní občanská hodnost. Herec má při rozhodování o společných věcech stejný hlas jako zdravotní sestra, údržbář nebo matka pečující o postižené dítě.

Společnost navíc stojí i na práci lidí, jejichž tvář nikdy neuvidíme na televizní obrazovce. Bez mnohých z nich by se její každodenní život zastavil během několika hodin. Naše schopnost rozdávat pozornost a peníze by měla odpovídat také této prosté skutečnosti.

Veřejnost není povinné obecenstvo

Nejpodivnější je samozřejmost, s níž se z obrany určitého způsobu financování stává mravní povinnost celé společnosti. Právní povinnost platit dnes vyplývá ze zákona. Oprávněnost konkrétního rozsahu služby, její ceny a způsobu placení však zůstává legitimním předmětem veřejného sporu. Televizní a rozhlasový poplatek dnes dohromady představují 205 korun měsíčně, tedy 2460 korun ročně za domácnost, která platí oba.[3]

Důchodce nebo samoživitelka nemají možnost být slyšeni jako herci či redaktoři v televizi nebo divadle. To však nedává hercům a redaktorům o nic větší právo na čerpání společných peněz. Pro sebe si určili garantované příjmy, samozřejmé granty a vlivné donátory, kteří za svou podporu kultuře „samozřejmě nic nechtějí“. Takové „podnikatelské“ prostředí jak je vidět některým lidem zcela zatemnilo rozum.

Pouhá skutečnost, že někdo přednáší básně, hraje v seriálu nebo účinkuje v televizní zábavě, jeho konkrétní nárok na veřejné peníze nezdůvodňuje. Takový nárok se musí opírat o srozumitelnou veřejnou službu a přiměřené náklady. Představa, že stačí nastoupit před kameru a slavnostně vyslovit slovo kultura, je projevem stavovské pýchy.

Veřejnost zahrnuje i lidi, kteří na Letnou nepřijdou, s herci nesouhlasí a jejich video pokládají za trapné. Jestliže se někdo dovolává veřejné služby, musí počítat také s nimi. Nejsou povinným obecenstvem, které na pokyn zatleská a potom zaplatí.

Průhlednost začíná u vlastních účtů

Česká televize by měla být příkladem otevřeného hospodaření. Veřejnost má právo vědět, komu se z povinně vybíraných peněz platí, za co a podle jakých pravidel. Právě v tomto ohledu je však moje zkušenost s ČT mimořádně špatná. Jednou z viditelných možností jak ověřit hospodaření je registr smluv. Má sloužit k transparentnosti hospodaření všude tam, kde jde o společné peníze.

Česká televize však podle údajů z registru smluv hospodaří pod heslem „zatloukám, zatloukám a když mě usvědčí, zatloukám dál“. Co jde, to začerní, aby se vlk kontroly nažral a oslíček „otřes se“ zůstal celý. Začerňování smluv jako národní sport sleduji od samého začátku existence registru a mezi organizacemi, s jejichž smlouvami jsem se setkal, je pro mě Česká televize v tomto ohledu nejhorší. Můj závěr je jednoznačný: jde o soustavné a úmyslné zakrývání peněžních toků. ČT tak postupuje dlouhodobě a proti samotnému smyslu transparentnosti. Proto odmítám převádět problém na jednotlivá pochybení, omyly pracovníků nebo přísliby nějakého ředitele. Začerňování tu funguje jako systém. Formálně zveřejníte smlouvu, ale ekonomicky podstatné informace skryjete. Veřejnosti zůstane dokument, z něhož nemůže zjistit to, kvůli čemu registr smluv vůbec potřebuje.

Tuto zkušenost jsme na e-republice popsali už v článku Krade nám Česká televize? Redakce tehdy připomněla, že zakázky procházela při zavedení elektronického registru smluv a nacházela je upravené tak, aby z nich nebylo možné vyčíst ekonomicky podstatné údaje. Dnešní kritika tedy navazuje na naši dávno zveřejněnou práci. [6]

Z takové praxe na mě vystupuje obraz instituce, která s veřejnými penězi nakládá, jako by šlo o soukromou záležitost těch, kdo je rozdělují. Od občanů se vyžaduje pravidelná platba, zatímco možnost sledovat její další cestu se jim upírá. S veřejnou službou je takové pojetí neslučitelné. Nezávislost má chránit službu veřejnosti; nesmí se stát štítem proti jejímu právu na kontrolu.

Nezávislost na pravdě

Stejný problém vidím v obsahu vysílání. Nezávislost na moci si vyložili jako nezávislost na pravdě. Z instituce, která má zprostředkovat veřejnou diskusi, se v mém hodnocení stal její samozvaný rozhodčí: určuje přijatelné názory, přiděluje důvěryhodnost a nepohodlné lidi opatřuje nálepkami.

Na e-republice o tom píšeme léta. V článku Lže nám Česká televize? jsme už v roce 2013 předložili časový a obsahový rozbor jedné hlavní zpravodajské relace. Televize jako bulvár rozebírala proměnu moderátorské práce a zaměňování veřejné služby za mocenský střet. V textech Televize lže, jako když noviny tisknou a Česká televize potřebuje pořádný průvan jsme pokračovali v kritice zahraničního zpravodajství, jednostrannosti a neschopnosti přijmout kritiku. Nespokojenost s ČT opravdu nevznikla při posledním hlasování o jejích penězích. [7–10]

Tomáš Koloc v článku Proč je spravedlivé odstřihnout ČRo a ČT od prebend přidává zkušenost někdejšího spolupracovníka obou médií. Popisuje odchody nepohodlných lidí z rozhlasu, uzavírání názorového prostoru i poměry kolem televizní tvorby. Připomíná vlastní podporu televizního protestu v roce 2000 a své pozdější rozčarování z toho, komu tehdy pomáhal. Jeho kritika tak vychází také ze zkušenosti člověka, který kdysi stál na straně tzv. obránců ČT. [11]

Za podstatnou považuji i jeho výhradu k ústupu tvůrčí rozmanitosti a společenské kritiky. V jeho popisu se propojují poměry uvnitř instituce s tím, co nakonec dostane divák. Právě tím by se měli dnešní obránci kultury zabývat: co vlastně chrání a jakou kulturu tento systém produkuje. [11]

Když se obrana instituce omezí na obranu jejího příjmu, zatímco pravdivost, otevřenost a kvalita zůstanou stranou, veřejnoprávnost se vyprázdní. Zůstane značkou, pod kterou se vybírají peníze a uplatňuje vliv. A každá otázka po výsledku se dá prohlásit za útok na demokracii.

Pro nás jistoty pro vás volný trh

Zabezpečené financování si přeložili jako jistoty pro sebe. Ostatním přitom ideologie, kterou veřejnoprávní média tak ochotně zprostředkovávají, nabízí pružnost, konkurenci a osobní odpovědnost. Člověk má přijmout, že jeho práce zanikla, jeho obor se nevyplácí a jeho dosavadní život musí projít optimalizací.

Rekvalifikujte se. Přizpůsobte se. Zajděte na Úřad práce. Tak zní recept pro lidi mimo chráněný okruh. Jakmile se však otevře otázka vlastních příjmů a vlastního uspořádání, přichází náhle řeč o ohrožení civilizace. Pro nás jistoty, pro vás volný trh. Pro vás nutnost změny, pro nás právo zachovat dosavadní poměry.

Stabilní financování veřejné služby má smysl tehdy, když umožňuje dělat užitečnou práci, kterou samotný trh nezajistí. Nelze z něj odvodit doživotní jistotu konkrétního vedení, konkrétního okruhu dodavatelů ani konkrétního ideového provozu. Pokud se má všechno ostatní ve společnosti obhajovat kvalitou, potřebností a přiměřeností nákladů, musí tuto zkoušku podstoupit i Česká televize a Český rozhlas.

Právě v tom vidím jádro celé té svaté války. Část kulturního a mediálního prostředí povýšila vlastní institucionální zázemí na samotnou podmínku existence kultury. Z veřejnosti učinila povinného plátce a ze sebe jejího samozvaného poručníka. Potom stačí sáhnout na způsob financování a na jevišti už stojí zachránci civilizace.

Jenže skutečnost bude poněkud prostší. Dnes, stejně jako v minulosti, jsou umělci nástrojem politické moci. Královými šašky. Samozvaní strážci nezávislosti tu znovu plní starou úlohu umělců ve službách politické moci.“

Kultura potřebuje také sebekritiku

Z vinohradského videa mám nakonec dojem nepříjemné nepřímé úměry: čím slabší je přesvědčivost sdělení, tím větší musí být patos a tím hrozivější nepřítel. Když nestačí vysvětlit financování, přivolají se noční běsy a ohrožení civilizace. Z uměleckého hlediska to na mě působí jako selhání míry. Z občanského hlediska jako neochota přijmout rovnocennost druhých.

Dobré umění má schopnost člověka vyvést ze sebejistoty, ukázat mu cizí zkušenost a narušit jeho pohodlné rozdělení světa. Toto vystoupení ve mně vyvolává opačný dojem. Utvrzuje své účastníky v jejich vlastní správnosti a nabízí jim společný obraz nepřítele.

Kdo si chce zasloužit úctu jako veřejná autorita, musí snést také otázky na vlastní výsady, vlastní omyly a vlastní účty. Bez toho je slavnostní prohlášení jen další hereckou rolí. A tentokrát podle mého soudu rolí mizerně napsanou i zahranou.

Hanba takovému představení samozvaných elit.

Prameny a odkazy

[1] Divadlo na Vinohradech — Psychóza 4:36

Video zveřejněné 31. 10. 2026 na oficiálním kanálu divadla. Pasáže o vlcích přibližně 1:38–1:51, o civilizačním okruhu 2:26–2:49, požadavky a pozvání na Letnou 3:07–3:30.

[2] Poslanecká sněmovna — Sněmovní tisk 231

Stav k 6. 11. 2026: první čtení 24. 10.; výbor 30. 10. projednávání přerušil. Čas hlasování a obsah návrhu shrnuje také níže uvedená zpráva.

[2a] Lupa.cz — Státní financování ČT a rozhlasu se posouvá do druhého čtení

Filip Rožánek, 24. 10. 2026. Hlasování ve 4:36 ráno; dosavadní povinnost platit poplatky zůstává.

[3] Ministerstvo kultury — Rozhlasové a televizní poplatky

Současné sazby 150 a 55 Kč a přehled osvobození.

[4] Ústav pro studium totalitních režimů — Anticharta

Setkání v Národním divadle 28. 1. 1977, následná kampaň, podpisy a tlak na umělce.

[5] Deník.cz — Jiřina Štěpničková jako exemplář

Rozlišuje odsuzující rezoluci, pozdější svědectví Štěpničkové a nedochovaný dokument s údajným požadavkem na trest smrti.

[5a] Česká divadelní encyklopedie — Štěpničková Jiřina

Biografické heslo

[6] e-republika — Krade nám Česká televize?

Starší redakční text o hospodaření ČT včetně vlastní zkušenosti redakce se začerňováním ekonomicky podstatných informací v registru smluv.

[7] e-republika — Televize jako bulvár

Kritický komentář k veřejné službě, moderátorským postupům a vnitřním sporům ve zpravodajství ČT.

[8] e-republika — Lže nám Česká televize?

Časový a obsahový rozbor Událostí z 26. 2. 2013 a redakční závěry o podobě zpravodajství.

[9] e-republika — Televize lže, jako když noviny tisknou

Komentář kritizující způsob přebírání a podávání zahraničních zpráv.

[10] e-republika — Česká televize potřebuje pořádný průvan

Komentář k americké volební noci v roce 2016, upozornění RRTV a reakci zástupců redakce zpravodajství.

[11] Tomáš Koloc — Disput — Proč je spravedlivé odstřihnout ČRo a ČT od prebend

Komentář někdejšího spolupracovníka obou médií, původně zveřejněný v Krajských listech 27. 10. 2026. Obsahuje jeho osobní svědectví, zprostředkovaná svědectví i hodnocení názorových a tvůrčích poměrů.