Po Pentagonu přichází Pensylvánie. Tentokrát se Boeing 757 neměl ztratit v budově, ale v zemi. Na místě se objevili hasiči, policisté, novináři i koroner. Hledali havarované dopravní letadlo. Někteří byli doslova na okraji kráteru. Jenže místo velkých, rozpoznatelných trosek nacházeli mělkou jámu, papíry a drobné úlomky. O sedmnáct let později se veřejnost dozvěděla, že vyšetřovatelé údajně získali 95 procent letadla. Přes padesát tun. Pak je slavnostně přivezli zpátky a zakopali.
Kam zmizelo téměř padesát metrů letadla?
Dne 11. září 2001 měl nedaleko městečka Shanksville v Pensylvánii narazit do země Boeing 757-200 společnosti United Airlines, let číslo 93. Letoun měřil 47,3 metru, rozpětí křídel dosahovalo 38 metrů a jeho provozní prázdná hmotnost činila přibližně 58,6 tuny. Maximální provozní hmotnost 115 tun.
Podle oficiální rekonstrukce dopadl rychlostí kolem 905 km/h. Máme tedy dva proudové motory, podvozky, nosnou konstrukci, trup, křídla, vybavení kabiny, zavazadla a čtyřicet čtyři lidí, včetně čtyř údajných únosců. Nikdo jistě nečeká, že po takovém nárazu zůstane na louce zaparkovaný nepoškozený Boeing. Jenže ani mimořádně prudký náraz neznamená, že přestává existovat hmota.
Naše otázka tedy nezní, proč nebyl nalezen neporušený Boeing. Ptáme se, kde byly relevantní trosky, které by odpovídaly rozměrům, konstrukci a hmotnosti tohoto stroje.
Relevantními troskami nemyslím libovolný kousek kovu, který někdo označí za součást letadla. Myslím nálezy, jejichž původ, rozměry, konstrukční charakteristiky, místo nálezu a množství umožňují identifikovat konkrétní letoun a rekonstruovat jeho destrukci. Myslím tím místo nálezu odpovídající jiným haváriím minulosti.
A právě tady začíná naše pátrání.
Joe Little: Kde je letadlo?
Joe Little byl 11. září reportérem místní televizní stanice WWCP/WATM. Spolu s kameramanem Mikem Reedem dorazili k místu události během několika minut. V roce 2011 Little vzpomínal, že vystoupil na hřeben, odkud viděl shromážděná hasičská auta. Očekával trup letadla nebo trosky. Nic podobného neviděl. Pak se dostal až k okraji brázdy. Ptal se hasičů, co se stalo a kde je letadlo. Podle jeho vzpomínky se tvářili stejně zmateně a ukazovali do jámy. To je mimořádně zajímavé svědectví. Nejde o člověka, který si po dvaceti letech prohlížel fotografie na internetu. Byl na místě bezprostředně po události.
A co jeho kameraman?
Mike Reed tam byl také. Natáčel pro televizní zpravodajství. Dochovaná reportáž ovšem ukazuje místo z větší vzdálenosti.
Proč nemáme odpovídající detailní záběry z prostoru, kam se reportér skutečně dostal?
To nevíme. Víme ale, že se reportér dostal až ke kráteru, zatímco veřejně dostupná reportáž nám takový detailní pohled neposkytuje.
Jon Meyer: Kráter plný malých spálených úlomků
Také televizní reportér Jon Meyer dorazil velice brzy. Sám popsal, že na místě ještě nebyla vytvořena policejní uzávěra pro novináře, a proto se mohl dostat přímo k okraji kráteru. Jeho kameramana však policie zastavila ve větší vzdálenosti. Meyer viděl kráter s malými ohořelými fragmenty, které považoval za části letadla. Neviděl zavazadla, rozpoznatelné velké části letounu ani lidská těla.
Tedy opět: máme místo údajné havárie dopravního letadla, ale první reportér přímo u kráteru nenachází nic, co by na první pohled připomínalo Boeing 757. Tady už nejde o to, zda na místě leželo několik drobných kovových úlomků. Jde o jejich relevanci.
Patrick Madigan: Tohle nevypadalo jako letecká havárie
Patrick Madigan, velitel pensylvánské státní policie v oblasti Somerset, popsal svůj první dojem velmi podobně. Místo podle něj vůbec nevypadalo jako havárie letadla. Při příjezdu ho kráter připomínající důlní jámu překvapil natolik, že si jej zpočátku nespojoval s pádem dopravního stroje. Připomeňme, že Shanksville leží v někdejší těžební oblasti. Takže máme dalšího člověka, jehož zaměstnáním nebylo vytvářet alternativní teorie, ale zajistit místo události. A také on byl překvapen tím, co viděl.
Koroner Wallace Miller: Kde jsou těla?
Okresní koroner Wallace Miller přinesl do celé záležitosti další pozoruhodné svědectví. Po příjezdu nenašel neporušená těla obětí. Místo mu podle jeho vzpomínek připadalo natolik neobvyklé, že měl problém představit si, že zde právě zahynuly desítky lidí v dopravním letadle. Pro Washington Post v roce 2002 popsal, že první rozpoznatelné lidské ostatky spatřil přibližně po hodině. Později se podílel na identifikaci údajně nalezených lidských ostatků. To patří k úplnému obrazu jeho výpovědi.
Ale jeho první dojem zůstává podstatný: místo neodpovídalo tomu, co očekával po havárii velkého dopravního letadla s desítkami lidí na palubě. O to zajímavější je, že podobný první dojem nezaznamenáváme u jediného člověka. Opakuje se u více svědků, kteří na místo dorazili nezávisle.
A co viděla FBI?
Ve vlastním dokumentu FBI zaznívá vzpomínka vyšetřovatele, který po příjezdu neviděl žádné zjevné známky přítomnosti letadla. Další popisuje, že se na místě nacházel kráter, ale žádné velké části letounu neležely všude kolem. To je vlastně nejstručnější shrnutí celého našeho problému. Údajná havárie velkého Boeingu byla na místě, které první návštěvníci nedokázali intuitivně poznat jako místo pádu velkého Boeingu. A tak se postupně dostáváme od přímého pozorování ke svědectvím o pozdějších nálezech, identifikacích a vykopávkách.
Fragmentace: slovo, které má vysvětlit všechno
Oficiální výklad říká, že extrémní rychlost, prudký úhel nárazu a vlastnosti zeminy způsobily mimořádnou fragmentaci letadla. Dobře. Prozkoumejme tedy fragmentaci. Náraz může stroj roztrhat na stovky tisíc částí. Některé mohou být nepatrné. Jiné mohou proniknout pod povrch. Část materiálu může shořet nebo se rozptýlit do okolí. Ale výsledkem pořád musí být fyzicky odpovídající množství materiálu. Samotná absence velkého fragmentu na první fotografii samozřejmě nedokazuje, že se nedochoval. Právě proto potřebujeme vědět, co bylo nalezeno při následujících vykopávkách, v jakém množství, v jakých polohách a jak to bylo identifikováno.
Správa národního památníku Flight 93 uvádí, že mezi největší nalezené části patřily fragmenty obou motorů a část trupu přibližně 2,1 × 1,8 metru s několika okenními otvory. jenže je trochu oříšek zjistit odkud tyto díly pocházejí. Kde je našli? Kde je jejich úplná dokumentace? Kolik vážily? Jaké měly výrobní znaky? Jak bylo určeno, že odpovídají právě letu UA93? A jak zapadají do celkového množství údajně získaných trosek? Není žádný důvod předpokládat, že se například křídla rozložila do krabiček od sirek. Ve všech případech jiných leteckých havárií tohoto rozsahu byly nalezeny velké kusy plechů křídel, kola podvozků apod. Zde se plechy asi samy naporcovaly do malinkých projektilů zavrtaných desítky metrů do země.
Když se letadla skládají dohromady
Vzpomínáte na havárii TWA 800 v roce 1996? Boeing 747 se rozpadl nad Atlantikem. Vyšetřovatelé následně vyzvedávali trosky ze dna moře, katalogizovali je a značnou část trupu sestavili na speciální konstrukci. Totéž známe z vyšetřování letu Pan Am 103 nad Lockerbie v roce 1988. V obou případech existuje rozsáhlá obrazová dokumentace identifikovaných částí letadla. Netvrdím, že každý zničený letoun musí být možné sestavit do původního tvaru. Rozdílné podmínky havárií vytvářejí rozdílné druhy trosek.
Ale obě rekonstrukce názorně ukazují, co znamená systematická práce s fyzickým důkazním materiálem.
Tohle pochopitelně není z 9/11. Na obrázku foto části letounu Pan Am 103 z roku 1988.
U Shanksville bychom proto čekali alespoň srovnatelně přehlednou dokumentaci získaných částí a jejich množství. A nyní přichází další pozoruhodná část příběhu.
Devadesát pět procent Boeingu! Opravdu?
V srpnu 2021 přinesl americký list Centre Daily Times článek o osudu trosek letu 93. Pracovník National Park Service Adam Shaffer v něm odhadoval, že během třináctidenního vyšetřování bylo získáno přibližně 95 procent letadla, tedy více než 60 tun kovu a dalšího materiálu. 60 tun! To už není hrst drátů, zmačkaný plech ani izolace ze sedadla. To je náklad několika velkých nákladních automobilů. Takže se vraťme k prvnímu dni. Joe Little stojí u kráteru a ptá se, kde je letadlo. Jon Meyer vidí drobné spálené úlomky. Policejní velitel Madigan nechápe, proč místo nevypadá jako letecká havárie. A o dvacet let později se dozvídáme, že vyšetřovatelé získali skoro celý Boeing. To by byl fantastický úspěch kriminalistické práce.
Kde jsou tedy fotografie těch padesáti tun? Kde je jejich úplná inventura? Kde jsou vážní protokoly? Jak se dopočítali právě k 95 procentům?
Tvrzení o takovém množství materiálu si přece zaslouží něco více než čestné slovo a několik fotografií kovového odpadu.
My máme jitrnice, které svět neviděl, v USA mají Boeingy, které svět neviděl. Inu velká země, velké zázraky.
USA – země, kde zítra již znamená předevčírem.
Sedmnáct let ve skladu. A potom pohřeb
Příběh údajných trosek pokračuje. Podle Centre Daily Times byly v říjnu 2001 předány společnosti United Airlines a následujících sedmnáct let uloženy ve skladu v Connecticutu. V roce 2018 bylo rozhodnuto, že se vrátí do Shanksville. Ještě předtím je pracovníci znovu prohledali, aby případně našli další osobní předměty a lidské ostatky. A 21. června 2018 dorazily do Shanksville čtyři přepravní kontejnery.
Jejich obsah byl pohřben na místě památníku. Veřejnost ani novináři neměli přístup přímo k samotnému uložení. National Park Service výslovně oznámila, že půjde o uzavřený prostor. Příjezd kontejnerů však doprovázeli místní záchranáři, zástupci památníku a příbuzní obětí. Fotografie zachycují americké vlajky, salutování a pietní atmosféru.
A tady se nemohu zbavit jednoho nepříjemného dojmu.
Zatímco po jiných leteckých katastrofách vznikají podrobně zdokumentované rekonstrukce trosek, ve Shanksville se veřejný obraz údajně získaných padesáti tun smrskl převážně na fotografie fragmentů, kontejnerů a jejich pietního návratu.
To není odpověď na otázku, jak bylo identifikováno 95 procent letadla.
Pietní vyprávění může být sebevíc působivé, ale nepředstavuje protokol, inventuru ani konstrukční analýzu. Je navíc pozoruhodné, že také rekonstrukce TWA 800 byla nakonec odstraněna. Ovšem až po podrobném vyšetřování, rekonstrukci, dlouholetém využívání při výcviku vyšetřovatelů a závěrečné trojrozměrné digitalizaci. Právě v tom je rozdíl: nejde o to, zda se důkazní materiál nakonec uloží nebo zlikviduje, ale co se s ním podařilo doložit a zpřístupnit předtím.
Hoodwinked at Shanksville: otázky, které nezmizely
Alternativní badatel vystupující pod jménem Killtown se Shanksville zabýval už v prvních letech po 11. září.
Ve filmu Hoodwinked at Shanksville on 9/11 shromáždil dobové fotografie, televizní záběry a svědectví lidí, kteří popisovali absenci rozpoznatelných velkých trosek. Film se vrací k jednoduché otázce: co vlastně vidíme na obrazovce, když nám někdo říká, že se díváme na místo pádu Boeingu 757?
Jeho význam pro náš seriál nespočívá v tom, že bychom museli bezvýhradně převzít každý jeho závěr.
Spočívá v zachování a zpřístupnění starších materiálů, které dnes bývá obtížné dohledat jednotlivě.
Čtenář si může prohlédnout dobové záběry a sám porovnat, co na nich vidí, s tím, co o místě tvrdí úřední dokumenty. Tento video dokument byl stažen z Youtube, údajně na žádost FBI. Korespondovalo by to s mým postřehem a důvodem, proč vůbec tento seriál dělám. Obrazový materiál ubývá. Resp. ubývá ten autentický a mezery po něm jsou vyplňovány patosem a zametáním stop.
Když mizí původní záběry
Na začátku našeho seriálu jsme upozornili na problém, který se při pátrání po 11. září neustále vrací.
Původní materiály se hledají stále obtížněji. Některá starší videa byla odstraněna z YouTube. Jiné kopie zmizely se zánikem videoplatformy či účtu. Další odkazy vedou na nefunkční stránky, původní televizní pásky nejsou veřejně digitalizované a z některých kdysi dostupných záznamů zůstaly pouze citace nebo sestřihy. Ne každé zmizení je nutně cenzurou. Výsledek je ale stejný: čtenář má stále obtížnější přístup k materiálu, z něhož by mohl vytvořit vlastní úsudek. A přitom na internetu neustále přibývají další komentáře, rekonstrukce, vzpomínkové pořady a hotová vysvětlení. Původní televizní záznamy ze dne události jsou však nenahraditelné. Zachycují, co lidé říkali a co kamery viděly dříve, než vznikl ustálený příběh. Proto má cenu staré filmy archivovat, zachovávat jejich zdroje a vracet se k původním záběrům.
Náš seriál nechce nahrazovat obrazové důkazy dalšími obrazovými dojmy. Chce je zachovat a podrobit otázkám.
Závěr: Kde je Boeing?
V Shanksville máme několik svědků, kteří na místě bezprostředně po události neviděli rozpoznatelné velké části dopravního letadla. Máme kráter, drobné fragmenty, úředně popsané nálezy částí motorů a trupu, vykopávky a prohlášení o téměř úplném získání letadla. A máme zprávu, že více než padesát tun údajně nalezeného materiálu bylo po sedmnácti letech vráceno na místo a pohřbeno. To všechno dohromady vyvolává otázku, kterou nelze odbýt slovem fragmentace. Jak byla doložena identita, hmotnost a úplnost nalezeného Boeingu? Jestliže vyšetřovatelé získali 95 procent letadla, měli by být schopni ukázat, jak k takovému číslu dospěli. A pokud veřejná dokumentace nestačí k jeho nezávislému posouzení, nemůžeme tento údaj považovat za náhradu důkazů.
Letadlo mohlo vážit mezi 60 až 110 tun. Podle oficiální verze se tedy zhruba 57 až 100 tun letadla podařilo nalézt a identifikovat. Potom sedmnáct let leželo ve skladu. Nakonec se vrátilo do země. Škoda, že nám ty relevantní trosky neukázaly. Ani v New Yorku, ani u Pentagonu ani u Shanksville .
Přidejte odpověď