Ted Grimsrud – 4. listopadu 2025
Několik let po druhé světové válce definitivně vtisklo Spojeným státům charakter imperiální mocnosti. Namísto toho, aby se USA snažily uskutečňovat ideály, které Franklin Roosevelt představil ve svém projevu o čtyřech svobodách v roce 1941 – například právo na sebeurčení a osvobození od války všude na světě –, vydaly se jinou cestou. Jak vyjádřil Harry Truman ve svém projevu z roku 1947, v němž vyhlásil takzvanou Trumanovu doktrínu, Spojené státy se zavázaly být připraveny vojensky zasáhnout kdekoli na světě, aby porazily své nepřátele. Ačkoli jednání amerického impéria v prvním čtvrtstoletí po druhé světové válce odporovalo ideálům čtyř svobod, většina Američanů přijala nekritický nacionalismus, který jim bránil vidět skutečné působení jejich země ve světě.
Od koloniálních dob až po druhou světovou válku usilovaly severoamerické kolonie a později Spojené státy o nadvládu. Kolonisté od samého počátku využívali převahy evropských střelných zbraní k vytlačování původních obyvatel a vytvořili hospodářský systém závislý na vynucené neplacené práci otroků. Americké impérium se sice mohlo rozhodnout vydat humánnější cestou, ale pravděpodobnost takového rozhodnutí byla vždy malá. Na konci druhé světové války se americkým představitelům naskytla možná největší – a poslední? – příležitost zvolit humánnější směr. Spojené státy se mohly skutečně přihlásit k ideálům, jimiž zdůvodňovaly svou účast ve druhé světové válce a které odrážely dlouhodobé demokratické naděje americké tradice.
Volba mezi dvěma cestami
Na konci roku 1945 stáli američtí představitelé před dvěma základními možnostmi.
První možností bylo usilovat o multipolární světový řád. Takové naděje se objevily již po první světové válce v souvislosti se vznikem Společnosti národů, ale nenaplnily se. Během druhé světové války mnozí státníci vyjadřovali naději, že tentokrát by se velmocím mohlo podařit vytvořit fungující systém. Představovali si struktury, které by umožnily existenci několika mocenských center schopných vzájemně spolupracovat. Tyto naděje vedly ke vzniku Organizace spojených národů. Tentokrát, na rozdíl od Společnosti národů, Spojené státy přijaly svou úlohu světového vůdce. Nová světová organizace měla dokonce sídlit přímo na americkém území.
Druhou možností bylo vybudovat světový řád založený na dominantním postavení jediného státu a jeho nejbližších spojenců. Veřejné mínění na konci války však neumožňovalo takový přístup otevřeně prosazovat. Dvě mocnosti, které o světovládu otevřeně usilovaly – Německo a Japonsko –, právě prohrály válku, jejíž ničivé důsledky byly všem zřejmé. Žádná jiná mocnost by se neodvážila otevřeně hlásat podobný program. Válka však skončila v situaci, kdy jediný stát dosáhl takové globální převahy, jaká dosud neměla obdoby. Spojené státy mohly usilovat o nadvládu, aniž by se k tomuto cíli veřejně přiznávaly.
Spojené státy nedokázaly odolat druhé možnosti a zahájily padesátileté úsilí o vytvoření a udržení unipolárního světového řádu. Americké „vítězství“ ve studené válce však nevedlo k dosažení americké „nadvlády v celém spektru“ ani k uskutečnění unipolárního světového řádu. Naopak, v letech následujících po skončení studené války americká moc postupně slábla. Dokáže se americké impérium vzdát své touhy po nadvládě a přijmout vznikající multipolární uspořádání světa?
Rozhodující rozcestí: Co s jadernými zbraněmi?
Na počátku srpna 1945 Spojené státy zničily Hirošimu a Nagasaki jadernými zbraněmi. Tvrzení, že bez jejich použití by americká armáda přišla až o milion vojáků, se objevilo teprve několik let po válce. Tehdejší oficiální vojenské odhady počítaly se 40 000 možnými oběťmi, ale armáda tento odhad nezveřejnila.
V roce 1946 dospěla americká armáda k následujícímu závěru:
„Japonsko by se zcela jistě vzdalo před 31. prosincem 1945 a pravděpodobně již před 1. listopadem, i kdyby atomové bomby nebyly svrženy, i kdyby Rusko nevstoupilo do války a i kdyby žádná invaze nebyla plánována ani zvažována.“
Citováno podle Garryho Willse, Bomb Power.
Proč tedy Američané tolik spěchali s použitím svých nejničivějších zbraní? Jejich představitelé chtěli vidět, jaké budou mít tyto zbraně účinky. Hirošimu a Nagasaki si vybrali za cíle proto, že tato města dosud neutrpěla větší válečné škody. Představovala nejlepší možné laboratoře pro pozorování účinků jaderných bomb ve „skutečných podmínkách“. Aby mohli tento hrůzný „vědecký experiment“ uskutečnit, museli Američané zajistit, že bomby svrhnou dříve, než Japonci učiní poslední krok ke kapitulaci.
Ještě důležitější však bylo, že američtí představitelé očekávali odpor vůči svému dominantnímu postavení v novém světovém řádu, zejména ze strany Sovětského svazu. Chtěli si nad Sověty zajistit převahu díky svému monopolu na jaderné zbraně. Taková převaha měla upevnit postavení Spojených států na vrcholu nového unipolárního světového řádu.
Americký monopol na jadernou technologii však měl tragicky přesně opačný účinek, než jeho tvůrci zamýšleli. Namísto upevnění americké nadvlády podnítil Sověty k vývoji vlastních srovnatelných zbraní.
Osudový mírový pokus Henryho Stimsona
Henry Stimson, Rooseveltův ministr války, který ve funkci zůstal i během prvních měsíců Trumanova prezidentství, si uvědomoval, že vznik nových závodů ve zbrojení po skončení války nebude v zájmu Spojených států.
Snažil se omezit šíření jaderných zbraní tím, že by američtí představitelé přijali své místo v multipolárním světovém řádu. Stimson navrhl, aby se Spojené státy zavázaly „zastavit veškeré práce na dalším zdokonalování nebo výrobě bomby jako vojenské zbraně za předpokladu, že Rusové a Britové učiní totéž“.
Na základě takové dohody by Američané „uložili všechny bomby, které nyní ve Spojených státech máme, pod společnou kontrolu, pokud by se Rusové a Britové s námi dohodli, že za žádných okolností nepoužijí bombu jako válečný prostředek, ledaže by s jejím použitím souhlasily všechny tři vlády“.
Citováno podle Jamese Carrolla, House of War.
Stimson zde předložil radikální návrh: Američané se měli dobrovolně vzdát svého monopolu na jaderné zbraně i výlučné kontroly nad bombami, které již vlastnili.
Stimson argumentoval:
„Pokud Sověty nepřizveme k partnerství založenému na důvěře a spolupráci, téměř jistě tím vyvoláme horečnou sovětskou aktivitu směřující k vývoji této bomby, což ve skutečnosti povede k tajným závodům ve zbrojení mimořádně zoufalého charakteru.“
Citováno podle Carrolla.
Události ukázaly, jak pozoruhodně prozíravý Stimson byl. Truman bral jeho návrh natolik vážně, že jej předložil svému kabinetu. Několik ministrů návrh podpořilo, ale převážili zastánci využití amerického monopolu na jaderné zbraně. Truman nakonec Stimsonův návrh odmítl.
Existence atomové bomby hluboce podkopala americkou demokracii. Spojené státy ji vyvinuly postupem, který posílil státní utajování a vojenskou nadřazenost. Prezident celý proces zahájil a schválil tajné financování, které jej umožnilo uskutečnit. Tento postup se stal vzorem pro další skryté projekty a jiné utajované aktivity. To, co začalo jako opatření v mimořádné válečné situaci, se proměnilo v trvalou institucionální praxi.
Skrytý imperialismus
Významného byrokratického vítězství dosáhli zastánci unipolární nadvlády, když zabránili Trumanovu pokusu zrušit po válce Úřad strategických služeb (OSS). Namísto toho se OSS transformoval v Ústřední zpravodajskou službu (CIA).
V lednu 1946 Truman jmenoval „ředitele ústředního zpravodajství“, aniž by se na tom jakkoli podílel Kongres. O rok později se zřízení CIA stalo součástí zákona o národní bezpečnosti z roku 1947.
Omezení činnosti CIA obsažená v zakládajícím zákoně – podle nichž CIA nikdy nesměla jednat v rozporu s ústavou a měla podléhat kontrole Kongresu – nikdy nehrála v jejím operačním uvažování významnou roli.
CIA se jen zřídka vyznamenala svou zpravodajskou činností. Prakticky každou světovou krizi vyhodnotila chybně. Nedokázala předvídat vznik sovětské atomové bomby a jen málo pomohla v konfliktu, který přerostl v korejskou válku.
Zanedlouho CIA pomáhala svrhnout demokratické vlády v Íránu a Guatemale. Pokusila se také, byť s menším úspěchem, svrhnout indonéskou vládu. Všechny tři operace měly pro dotčené země katastrofální dlouhodobé důsledky. CIA rovněž stála v čele počátečního amerického angažmá ve Vietnamu, které nakonec skončilo katastrofou.
Takové tajné operace opakovaně podkopávaly právo národů na sebeurčení a militarizovaly místní konflikty.
Osudová Trumanova doktrína
Rozhodujícím okamžikem, který ukončil naděje na mírové soužití se Sověty, se stal Trumanův projev z 12. března 1947. Jeho „Trumanova doktrína“ určovala americkou zahraniční politiku po několik následujících desetiletí.
Tento projev představoval zásadní předěl hned v několika ohledech.
Zaprvé Truman jasně ukázal, že Sovětský svaz již nepovažuje za spojence z druhé světové války, nýbrž za nepřítele, kterému je nutné čelit i za cenu vysokých nákladů.
Zadruhé nezůstal pouze u vyhlášení nepřátelství, ale zavázal Spojené státy k vojenské podpoře tohoto zápasu. USA se již nehodlaly vrátit k předválečné zdrženlivosti vůči vojenskému zasahování do konfliktů jiných zemí.
Zatřetí Truman stanovil základní princip, který určoval americký přístup během studené války: „Amerika musí čelit jakékoli komunistické hrozbě vůči svobodě, ať se objeví kdekoli na světě.“
Truman svými slovy rozdmýchával strach, aby přiměl veřejnost přijmout návrat země do válečného režimu. Spojené státy se nyní měly vojensky angažovat prakticky kdekoli na světě.
Trumanova doktrína obsahovala základní logiku, která činila pokračující americké intervence po celém světě téměř nevyhnutelnými. Každý projev údajného komunistického vlivu kdekoli na světě byl z definice považován za hrozbu pro Spojené státy.
Zaměření na „komunismus“ vedlo Američany k tomu, že místní snahy o sebeurčení nesprávně vydávali za součást sovětského úsilí o světovládu. Následovalo tragické zkreslování společenských poměrů v zemích, jako byly Kuba, Vietnam nebo Indonésie. Taková zkreslení vedla v letech následujících po Trumanově projevu k milionům mrtvých.
Spojené státy zahájily pravidelné, převážně tajné vojenské operace. Jen málokterá z nich, pokud vůbec nějaká, by byla před druhou světovou válkou přijatelná pro americkou veřejnost, nebo dokonce pro Kongres. Válka zásadně změnila způsob, jakým Američané přemýšleli o používání americké vojenské síly ve světě.
Významnou roli nepochybně sehrála také skutečnost, jak výnosná se rostoucí americká vojenská přítomnost ve světě ukázala být pro americké korporace.
Spojené státy začaly rychle budovat vojenské základny po celém světě, různé velikosti a s různou mírou trvalosti. Vláda nikdy veřejně nepředložila úplný přehled všech těchto vojenských stanovišť.
Na počátku 21. století Pentagon uváděl, že vlastní nebo si pronajímá 702 zahraničních základen přibližně ve 130 zemích. Pokud započítáme i četná tajná stanoviště, americké vojenské impérium zahrnovalo více než tisíc základen po celém světě.
Tento prudký nárůst počtu vojenských základen jasně ukazuje imperiální charakter amerického postavení ve světě.
Cesta, kterou se Amerika nevydala: Zmařené naděje spojené s OSN
Mnozí Američané odmítající imperialismus si představovali mezinárodní uspořádání, které by umožňovalo mírové vztahy mezi státy. Věřili, že vznik Organizace spojených národů bude alespoň jedním světlým výsledkem temného období totální války.
Když válka skončila, mnozí doufali, že vznikne-li silná, účinná a demokraticky fungující OSN, mohla by nakonec sloužit demokratickým cílům. Řada základních prohlášení přijatých při zakládání OSN takové naděje skutečně podporovala.
Vize OSN směřovala k multipolárnímu světovému řádu tvořenému rozmanitými národy světa, z nichž některé byly samozřejmě mnohem mocnější než jiné, ale jejichž vzájemné vztahy měly být založeny na spolupráci a vzájemnosti.
OSN měla vytvářet institucionální rámec umožňující takovou spolupráci a zároveň poskytovat prostředky k mezinárodnímu udržování míru v případech, kdy by přece jen došlo ke konfliktům.
Spojené státy skutečně sehrály rozhodující úlohu při vzniku OSN i při formulování významných ideálů lidských práv, které byly v roce 1948 zakotveny ve Všeobecné deklaraci lidských práv.
Od samého počátku existence OSN však americká mocenská elita a její mezinárodní spojenci tuto vizi podkopávali. Namísto skutečného sdílení moci se soustředili především na udržení svého vlastního mocenského postavení.
Dominantní mocnosti vytvořily strukturu OSN tak, aby chránila jejich zájmy. Po mnoho let tak OSN americkou moc spíše posilovala.
V prvních letech měly Spojené státy dostatečnou mezinárodní podporu, a mohly si proto dovolit předstírat, že prostřednictvím OSN usilují o celosvětový konsenzus ve prospěch své politiky.
Jak se však stále více zemí začalo od americké politiky distancovat, Valné shromáždění OSN hlasovalo stále častěji proti americkým zájmům. Američané v reakci na to začali vůči OSN vyjadřovat rostoucí skepsi a jejím rozhodnutím přikládali stále menší význam.
V důsledku toho zůstala OSN daleko za původními nadějemi, že by mohla koordinovat skutečně multipolární svět.
Přidejte odpověď