Roger Waters: Kdo se zastane Palestinců, může zůstat i bez střechy nad hlavou

Roger Waters už dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Spoluzakladatel skupiny Pink Floyd je jednou z největších osobností světové hudby a mohl by pohodlně dožívat jako uctívaná rocková legenda. Místo toho se veřejně zastává Palestinců. Nepřineslo mu to peníze, slávu ani pohodlí. Přineslo mu to rušené koncerty, zavřené dveře hotelů, vyhazov z charitativních projektů a nekonečné očerňování. Právě proto si zaslouží obdiv.

V rozhovoru s Tuckerem Carlsonem (odkaz v závěru článku) nevystupuje Roger Waters jako celebrita propagující nové album. Mluví jako člověk, který viděl bezpráví, pochopil je a rozhodl se, že nebude mlčet.

Cena za takové rozhodnutí je vysoká.

Během turné měl problémy sehnat ubytování v Argentině, Kolumbii, Ekvádoru i uruguayském Montevideu. V ekvádorském Quitu se nakonec podařilo přespat jednu noc, hotel však musel předstírat, že tam světově proslulý hudebník vůbec není.

Ani rocková superstar s dostatkem peněz, právníků a početným organizačním týmem si tedy nemůže být jistá, že dostane obyčejný hotelový pokoj. Stačí, aby veřejně kritizovala izraelský apartheid a zabíjení Palestinců.

Pěkná silnice – pokud jste Žid

Watersův vztah k Palestině nezačal ideologickým školením ani politickou módou. Začal osobní zkušeností.

Původně měl koncertovat v Tel Avivu. Vystoupení však přesunul do Neve Šalom, vesnice mezi Tel Avivem a Jeruzalémem, založené na myšlence společného života Židů a Arabů.

Do Izraele přijížděl s představami, které o této zemi šířil Západ: socialističtí průkopníci, kibucy, vyhrnuté rukávy, demokracie, poušť proměněná v zahradu.

Pak se podíval kolem sebe.

„Přijel jsem tam a uviděl apartheid,“ vzpomíná.

O dva roky později projížděl Západním břehem s pracovnicí UNRWA Allegrou Pacheco. Cestou na sever k Džanínu uviděl pěknou dvouproudou asfaltovou silnici.

„Alespoň mají dobré silnice,“ poznamenal.

„Ano, pokud jste Žid,“ odpověděla mu jeho průvodkyně.

Waters nejprve nechápal. Připadalo mu nemožné, aby silnice mohla být určena jedněm lidem, zatímco druzí na ni nesmějí. Přirovnal to k situaci, kdy by řidiče při nájezdu na americkou dálnici zastavili otázkou, zda je křesťan. Pokud ne, musel by jet jinudy.

Teprve během dalších cest, při pohledu na kontrolní stanoviště, oddělené komunikace, různé registrační značky a každodenní ponižování Palestinců pochopil, jak systém funguje.

Nešlo o spor nad knihou nebo televizní debatou. Waters apartheid viděl na vlastní oči.

A rozhodl se mluvit okamžitě.

Stejná práva pro všechny

Watersův požadavek není složitý ani extremistický.

Chce, aby Palestinci a Židé měli mezi Jordánem a Středozemním mořem stejná občanská, politická a lidská práva.

Nežádá vyhnání Židů. Nevyzývá k jejich zabíjení. Nekritizuje židovské náboženství ani lidi kvůli jejich původu. Odmítá stát, který přiděluje různým skupinám obyvatel různá práva.

„Nemůžete mít apartheid,“ říká jednoduše.

Právě tato samozřejmá věta z něj učinila terč. Kritika konkrétního státu byla proměněna v údajnou nenávist k celému národu. Je to účinný postup: místo odpovědi na zprávy o okupaci, segregaci, bourání domů, kontrolních stanovištích a zabíjení Palestinců se začne posuzovat charakter člověka, který na ně upozornil.

Waters se tím však zastrašit nenechal.

Bez hotelů a bez koncertů

Tlak zesílil během jihoamerického turné. Watersovi a jeho produkci byly odmítány či rušeny hotelové rezervace v několika státech.

Buenos Aires leží více než dvanáct tisíc kilometrů od Tel Avivu. Montevideo také. Quito v Ekvádoru nemá s izraelsko-palestinským konfliktem geograficky vůbec nic společného.

Přesto ani tam neměl Waters kvůli své kritice Izraele jistotu ubytování.

Carlson se oprávněně podivil: Co má Quito nebo Montevideo společného s Izraelem?

Odpovědí je mimořádný dosah organizovaných nátlakových skupin. Člověka není nutné zatknout ani úředně zakázat. Stačí přesvědčit hotely, pořadatele, majitele hal, zaměstnavatele a sponzory, že spolupráce s ním přinese problémy.

Podobný tlak pokračoval v Evropě. Frankfurt se pokusil Watersův koncert zrušit. Městské úřady za důvod označily jeho dlouhodobou kritiku Izraele a podporu palestinského hnutí BDS. Zákaz nakonec zrušil soud, který Watersovo představení uznal za umělecké dílo a odmítl tvrzení, že by oslavovalo nacismus. Koncert se proto uskutečnil.

V Krakově zmizela plánovaná vystoupení z programu po politickém konfliktu vyvolaném Watersovým postojem k válce na Ukrajině a jeho výzvami k jednání místo další eskalace.

Hudebník, jehož tvorbu poslouchaly celé generace Evropanů, se stal nežádoucím nikoli kvůli tomu, co dokáže na pódiu, ale protože odmítl opakovat politicky předepsané názory.

Zeď padla. Cenzura se vrátila

Na příběhu Rogera Waterse je ještě jedna dějinná ironie.

Rocková hudba bývala ve východním bloku symbolem svobody, po které mladí lidé toužili, ale kterou jim moc odpírala. Režimy rozhodovaly, která kapela smí veřejně vystupovat, kdo dostane povolení, jaké texty lze zpívat a který hudebník už překročil hranici politické snesitelnosti.

V normalizačním Československu byla rocková hudba považována za ideologicky problematickou. Muzikanti byli sledováni, texty se předkládaly ke schválení, skupiny přicházely o možnost veřejně vystupovat a propaganda vykreslovala nepohodlnou hudbu jako hrozbu společenskému pořádku. Odborné studie popisují rozsáhlý systém administrativních, ekonomických a mediálních nástrojů, jimiž komunistické režimy rockovou scénu vytlačovaly na okraj.

Západní rockové skupiny se přesto poslouchaly. Desky se půjčovaly, magnetofonové pásky kopírovaly a zahraniční rozhlasové stanice rušily. Pro mnoho mladých lidí nebyla západní hudba jen zábavou. Byla zvukem světa, v němž snad jednou budou moci svobodně cestovat, mluvit a vidět své hudební idoly naživo.

Pink Floyd a především album The Wall se s obrazem železné opony spojily téměř dokonale. Zeď byla v původním díle především zdí psychickou a společenskou, symbolem odcizení, strachu, manipulace a uzavření člověka do sebe sama. Po pádu Berlínské zdi však získala ještě další význam.

Dne 21. července 1990 uspořádal Roger Waters na někdejším území rozděleného Berlína velkolepé představení The Wall – Live in Berlin. Na místě, kudy ještě nedávno vedla hranice rozdělující město a celý kontinent, byla před zraky diváků postavena a následně stržena obrovská zeď. Koncert se stal jedním ze symbolů konce studené války a odstranění bariéry mezi Východem a Západem.

Pro mladé lidi z Československa, Polska, Maďarska, NDR a dalších zemí znamenalo otevření hranic něco docela konkrétního. Už nemuseli své oblíbené skupiny poslouchat potají z nahrávky desáté generace. Mohli si koupit lístek, sednout do vlaku a vidět je naživo.

Západ se jim jevil jako prostor svobody.

O několik desetiletí později se na tomto vysněném Západě opět rozhoduje, kdo smí vystupovat, jaký názor ještě lze vyslovit a která politická věta už člověka připraví o koncertní sál, zaměstnání, bankovní účet, hotelový pokoj nebo spolupráci s charitativní organizací.

Staré cenzurní úřady nahradila síť politiků, médií, internetových platforem, pořadatelů, sponzorů a nátlakových organizací. Zákaz často nevydá žádné ministerstvo. Každý článek řetězu jen „svobodně“ rozhodne, že s nepohodlným člověkem raději nebude spolupracovat.

Výsledek je podobný.

K tomu přistupuje sledování internetových příspěvků a stále širší okruh verbálních trestných činů. Lidé jsou vyšetřováni a souzeni za statusy, písně, projevy, urážky, symbolická gesta či politicky motivované výroky. Evropské soudy tak opakovaně řeší trestní odsouzení související s blogy, písněmi, sociálními sítěmi a veřejnými protesty. Některé tresty ruší, jiné potvrzují. Samotný počet těchto sporů však ukazuje, že hranice přípustného názoru už dávno není samozřejmá.

Evropská úmluva o lidských právech přitom výslovně chrání politický i umělecký projev – a nejen názory zdvořilé, neškodné a všeobecně přijímané. Chrání také myšlenky, které pobuřují, šokují nebo znepokojují stát či část společnosti.

Právě taková slova však dnes mocní slyšet nechtějí.

Zeď v Berlíně padla. Touha mocných rozhodovat, co lidé smějí říkat, nezmizela. Jen se naučila používat jiné názvy, jiné instituce a modernější techniku.

A jedním z lidí, kteří kdysi pomáhali symbolicky bourat zeď rozdělující Evropu, je dnes Roger Waters – umělec, kterému se evropská města znovu pokoušejí zakazovat koncerty.

Nesmíte pomáhat veteránům

Ještě výmluvnější je příběh Watersovy charitativní práce.

Léta se účastnil projektu Stand Up for Heroes, který pomáhá americkým válečným veteránům. Setkával se s muži, kteří přišli ve válkách o ruce, nohy nebo zdraví, a vystupoval na benefičních akcích.

Potom telefon přestal zvonit.

Producent mu nakonec sdělil, že pokud bude projekt pokračovat ve spolupráci s Rogerem Watersem, přijde o finanční podporu. Z programu proto nebyl vyřazen jen Waters, ale i veteráni, s nimiž vystupoval. Kdyby pokračovali bez něho, lidé by se začali ptát, proč chybí.

Carlson shrnul absurditu situace jedinou otázkou:

„Takže nesmíte pomáhat veteránům, když kritizujete Izrael?“

„Přesně tak,“ odpověděl Waters.

Stejnému tlaku čelila newyorská organizace City Harvest, která zachraňuje nevyužité potraviny a rozděluje je potřebným. I jí bylo oznámeno, že pokud bude přijímat Watersovu pomoc, může přijít o peníze.

Trest tedy nedopadá jen na slavného hudebníka. Dopadá také na zraněné veterány a chudé lidi, kterým pomáhal.

Co mu vštípila matka

Waters v rozhovoru několikrát vzpomíná na své rodiče.

Jeho otec Eric Fletcher Waters byl původně pacifista a odpírač vojenské služby. Když však poznal povahu nacismu, vstoupil do britské armády. Padl 18. února 1944 během bojů u Anzia v Itálii. Rogerovi bylo pět měsíců.

Matka Mary pak své syny vychovávala sama. Byla socialistka, politicky aktivní žena a hluboce věřila ve schopnost člověka konat dobro.

Od rodičů si Waters odnesl přesvědčení, že člověk odpovídá také za osud ostatních lidí. Že nesmí mlčet k bezpráví jen proto, že se děje někomu jinému. A že skutečným smyslem společnosti není vyrábět nepřátele, ale pomáhat si navzájem.

Jeho matka věřila ve svět, v němž lidé mají rádi jeden druhého a sousedé společně pomohou člověku, kterému spadla stodola.

„To potřebujeme. Ne válku,“ říká Waters.

Válku označuje za nejhorší věc, jakou lidé mohou dělat. Zároveň připomíná, že právě zbrojní průmysl patří k největším a nejurputněji hájeným odvětvím západní ekonomiky.

Rusové nejsou monstra

Watersova obrana lidskosti nekončí u Palestinců. Stejně rozhodně odmítá propagandu, která z obyvatel Ruska vyrábí beztvarou masu nepřátel.

Rusko osobně navštívil, pracoval tam a poznal tamní lidi. Proto se pobuřuje nad lehkostí, s jakou dnes západní politici hovoří o válce proti zemi, jejíž obyvatelé nesli rozhodující část obětí při porážce nacismu.

Waters v rozhovoru hovoří o dvaceti milionech Rusů. Přesněji šlo o více než dvacet milionů obyvatel Sovětského svazu – Rusů, Bělorusů, Ukrajinců a příslušníků dalších národů.

„Zachránili tuto planetu před nacisty. A my s nimi chceme bojovat? Zbláznili jste se?“ ptá se.

Připomíná, že Rusové nejsou monstra z válečné propagandy. Jsou to lidé, které osobně zná jako přátelské a pohostinné.

Waters spojuje protiruskou hysterii se současným požadavkem, aby evropské země odváděly pět procent svého HDP do „velké kasičky“ určené na válku s Ruskem.

Rusko nechce napadnout Evropu, říká. Přesto evropští politici vydávají stále krvelačnější prohlášení a připravují obyvatelstvo na konflikt, který by mohl zabít miliony lidí.

Za touto politikou nevidí péči o bezpečnost občanů, ale peníze. Vládnoucí elity financují politiky, politici slouží jejich zájmům a zbrojní průmysl vydělává.

Zatímco obyčejní lidé mají jeden druhému pomáhat stavět stodolu, elity jim vysvětlují, koho mají nenávidět a proti komu mají táhnout do války.

Protest proti genocidě není pochod nenávisti

Britská média označují propalestinské demonstrace za „pochody nenávisti“. Waters vidí pravý opak.

Lidé v ulicích nepochodují z nenávisti k Židům. Protestují proti zabíjení Palestinců. Jejich motivací je soucit, nikoli nenávist.

„Je v tom čistá láska,“ říká Waters.

Celou svou tvorbu chápe jako pokus probudit v lidech empatii. Zeď, kterou popisoval v albu The Wall, není jen fyzickou stavbou. Je to bariéra mezi člověkem a člověkem, mezi naším pohodlím a utrpením těch, které jsme se naučili nevidět.

Propaganda funguje právě tak, že tuto zeď staví. Z Palestince udělá teroristu, z Rusa barbara, z Íránce fanatika a z každého kritika války zrádce nebo antisemitu.

Jakmile člověk přijme tuto slovní zásobu, může se zabíjet bez výčitek.

Waters ji přijmout odmítá.

Nepohodlné, nevděčné – a nutné

Roger Waters nepotřebuje Palestince k budování kariéry. Jeho kariéra byla dávno vybudována.

Za obranu Palestinců nezískal výhodnější smlouvy, lukrativní reklamy ani přízeň mocných. Naopak: přišel o koncerty, hotely, spolupráci s charitami i část publika. Je urážen, pomlouván a vydáván za pravý opak toho, čím celý život je.

Právě zde se ukazuje rozdíl mezi módním názorem a skutečným přesvědčením.

Módní názor člověku otevírá dveře. Watersovo přesvědčení mu je zavírá.

Přesto neuhýbá.

Mohl by mlčet. Mohl by hrát staré skladby, vybírat honoráře a dožít obklopen uznáním. Místo toho riskuje vlastní pohodlí, aby připomínal nepohodlnou pravdu: Palestinci jsou lidé a mají stejná práva jako všichni ostatní.

Vystupovat na jejich obranu je nepohodlné. Je to nevděčné. Člověka to může připravit o práci, přátele, koncert, charitativní projekt – a někdy dokonce i o hotelový pokoj.

Je to však nutné, máme-li zůstat lidmi.

Jaký je vlastně cíl Rogera Waterse?

Laskavost.

Je to recept na každý den a pro každého z nás. Něco, co nám schází. Něco, co potřebujeme k životu, má-li být skutečně lidský.

LASKAVOST.