Kamarádka Marie, sečtělá a kulturní to osoba, označila moji zahryzlost do pětisetstránkového třetího svazku spojením „hrdinský čin“. Jestli já jsem hrdina, když tu spoustu teď čtu, čím byl Lev Nikolajevič, když to vymýšlel a sepisoval… Nu, neměli tehdy brazilské telenovely, tak tu hrůzu volného času nějak ubíjet museli.
C.S.Lewis, profesor literatury na anglickém Oxfordu, označil – pokud se nepletu – Vojnu a mír za nejlepší válečný román, co zná, a že jich asi zná. Mezi myšlenkami o válce, vojsku a podobných věcech, které ve válečném románu tak trochu čekáme, mi vyvstala scéna, kde Nikolaj Rostov srovnává bouřící se sedláky. Vyvstala není dobré slovo: uhranula mě. Pusťme si kousek:
– Hej! Kdo je tu starosta? – vykřikl Rostov, přistupuje rychlým krokem k davu.
– Jako starosta? Copak mu chcete? … – otázal se Karp.
Ale nestačil domluvit a už s něho sletěla čapka a hlava se mu zamotala na stranu od silné rány.
– Čepice dolů, zrádcové! – vykřikl plnokrevný hlas Rostovův. – Kde je starosta? – vykřikl zběsilým hlasem.
– Starostu volá, starostu… Drone Zacharyči, vás, – bylo slyšet tu a tam spěšně pokorné hlasy a čapky se začaly smekat s hlav.
– My se nesmíme bouřit, my se staráme jen o pořádek, – říkal Karp a několik hlasů zezadu ihned najednou promluvilo:
– Jak starší rozhodli, je vás moc vrchností…
– Odmlouvat? … Vzpoura! … Lupiči! Zrádci! – nesmyslně zahřměl Rostov cizím hlasem, chytaje Karpa za límec. – Svázat ho, svázat! – vykřikl, ačkoli nebylo nikoho, kdo by ho mohl svázat, než Lavruška a Alpatyč.
Lavruška však přiskočil ke Karpovi a popadl ho zezadu za ruce.
– Ráčíte velet, abych zavolal naše za vrškem? – vykřikl.
Alpatyč se obrátil k sedlákům, volaje dva podle jména, aby svázali Karpa. Sedláci vyšli pokorně z davu a začali odepínat řemen.
– Kde je starosta? – křičel Rostov.
Dron vyšel se zamračeným a bledým obličejem z davu.
– Ty jsi starosta? Lavruško, svaž ho! – křičel Rostov, jako by ani tento rozkaz nemohl se setkat s překážkou.
A skutečně ještě dva sedláci začali svazovat Drona, který jakoby jim pomáhal, stáhl se sebe řemen a podal jim ho.
– A vy všichni mě poslyšte: – Rostov se obrátil k sedlákům. – Teď marš domů, a abych od vás neslyšel ani hlásek.
– Ale dyť jsme nikoho neurazili. To my jenom z hlouposti, jenom blbost jsme udělali… Dyť jsem to povídal, že je to nepořádek, – bylo slyšet hlasy, činící si navzájem výčitky.
Tomuhle cholerickému Rostovovu výstupu předcházel krátký rozhovor s Alpatyčem, který radil, že „v této chvíli není prozíravé se sedlákům stavět“, a zda by „nebylo lépe dříve poslat pro vojenské mužstvo“. Rostov odpověděl tak, že neodpověděl a sedláky srovnal bez mužstva vlastní hubou. Velký člověk, vědomý si svého postavení, řádu věcí, moci, kdovíčeho dalšího, rozhodný, nebojácný, spravedlivě rozhořčený. Málo je i literárních hrdinů tohoto formátu, natož pak hrdinů z masa a kostí.
Se zájmem sledovat hrdiny v literatuře a životě (když jsou) jsem se naučil od Thomase Carlyla, hlavně přečtením knihy Hrdinové – úcta k hrdinům a ctění hrdinů v dějinách. Těžko bylo z této knihy vypisovat citáty, protože sama je citátem, nu zkusme aspoň tenhle:
Neboť uvažujeme-li o tom dobře, pochopíme, že žádná doba nebyla by ztroskotala, kdyby byla našla dosti velkého muže, sdostatek moudrého a zdatného: moudrého, aby pochopil, čeho doba potřebuje, a zdatného, aby ji uvedl na pravou cestu; v tom spočívá záchrana každé doby. Já však přirovnávám obyčejné, malátné doby s jejich nevěrou, zbědovaností a pomateností, s jejich mdlými a pochybovačnými povahami a zapletenými poměry, které se bezmocně rozpadají v pohromách horších a horších posléze v trosky, – přirovnávám je k hromadě suchého, mrtvého paliva, která vyčkává blesku s nebes, aby ji zapálil. Takovým bleskem je velký člověk, vyšlý v plné síle přímo z rukou Božích. Jeho slovo je oním uzdravujícím, moudrým slovem, v které každý může uvěřiti. Jakmile byl jednou sjel, všecko vůkol se zažíhá jeho plamenem. Domnívají se, že ty suché, trouchnivé pařezy ho vyvolaly! – Jsou to právě kritikové malého rozhledu, kteří křičí: „Vizte, zdaž to nebyly pařezy, které podnítily oheň?“ – Není truchlivějšího svědectví o maličkosti člověka, než je taková nevěra ve velkého muže. Žádné pokolení nemá smutnějšího příznaku nad tuto všeobecnou slepotu pro duchovní záblesk, nad tuto víru v pouhou hromadu suchého mrtvého paliva. To je nejhlubší propast nevěry. Poznáme, že za všech dob světových dějin velký člověk byl nezbytným spasitelem svého věku; byl bleskem, bez něhož by hořlaviny nikdy nebyly se vznítily. Již jsem řekl, že dějiny světa jsou životopisem velkých lidí.
Rostov nemusel být nutně extra moudrý, ale rozhodně byl skvěle rozhodný a zdatný. Aspoň půl Carlylova hrdiny. Ve zbytku knihy, tedy když zrovna Rostov nerovná sedláky, Tolstoj hrdiny příliš neprožívá:
Když jablko dozrálo a padá – proč padá? Zda proto, že tíhne k zemi; zda proto, že usýchá větvička; zda proto, že je slunce vysušuje, že se stává těžkým, že vítr je setřásá; zda proto, že hoch, stojící dole, by je rád snědl?
Nic není příčinou. Všechno to je jenom shoda oněch podmínek, za nichž se odehrává každá životní, organická, živelná událost. A onen botanik, který nalezne, že jablko padá proto, že se rozkládá buničina a podobně, bude míti stejně pravdu, jako ten chlapec, stojící dole, který řekne, že jablko spadlo proto, že se mu chtělo je sníst a že se za to modlil. Stejně bude míti pravdu i nepravdu ten, kdo řekne, že Napoleon táhl na Moskvu proto, že se mu to chtělo, a že byl zničen proto, že Alexandr chtěl jeho zhouby – jako bude míti pravdu i nepravdu ten, kdo řekne, že zřícená, milionopudová, podkopaná hora spadla proto, že poslední dělník udeřil pod ní posledně motykou. V historických událostech jsou tak zvaní velicí lidé jen etiketami, dávajícími jméno události, ale mají stejně jako etikety tu nejmenší spojitost s událostí samou.
Hle, kritik malého rozhledu… Už jsem se chystal žehrat na naši dobu, jak hrdiny nemá a nechce, jak sama sobě škodí a jak to Carlylovy a Tolstého doby měly snazší. Je pravda, že slovo vůdce se zapletlo s Hitlerem a o válečných hrdinech dnes už víme, že nevolávají „za stranu, za lidi,“ ale něco o náledí; v jedné nedávné povolební televizní debatě se vzácně shodli kmet prognostik a mladík studentský vůdce-senátor, že jim až tak nezáleží na tom, čí sochy kde stojí: jsou prý věci aktuálnější. Možná je to tak nejlepší pro hrdiny: již dávno má lidstvo obyčej uznat hrdinu tím, že ho ukřižuje nebo upálí.
Ale nežehrám: hrdinové jsou i dnes a i tady; malí praktičtí, kteří brání a utvářejí každodenní řád jako Rostov a větší a velcí – ti Carlylovští – které ovšem bez opatrnosti a strachu označí za hrdiny až ti, co přijdou po nás. Napadá mě (chtěl jsem napsat „napadá mě třeba“, ale to bych musel věřit v šanci, že mě kdy napadne ještě někdo jiný) Václav Havel. U mnohých to tímhle nápadem na celé čáře prohraju. To ale nevadí, protože kdyby tomu tak nebylo, nejspíš bych se ve své volbě mýlil. A nebo máš pravdu ty, Lve Nikolajeviči, a Havel je jen etiketou? Čeho potom? A čeho jsou etiketami Klaus, Zeman, Špidla a Gross?