V roli prezidenta

Někteří lidé, a musím se přiznat, že k nim patřím, trpí tak těžkou fascinací z Václava K. Klause, že když ho zaslechnou pronášet nějaké moudro, nevydrží v klidu. Volají něco jako: „Tolikrát jsem už toho K. slyšel, že bych neměl být překvapený, ale pořád a pořád mě vždycky dostane!“ Berou do ruky něco, čím se dá psát, a zaznamenávají. Já tomu nemůžu odolat. Snad mě může uklidnit, že se to děje i literárním celebritám, tedy přesněji asi Michalu Vieweghovi, kterému se K.-ovy perly proplétají celou jednou knihou.

Tentokrát se ten K. rozhodl letět na pohřeb Jana Pavla do Říma. Jsem přesvědčený, že Bůh si nepřál, aby tam letěl. Dal mu to docela jasně najevo, když u jeho letadla nechal prasknout čelní sklo, ale ten K. si z Boha nic nedělá. V Mnichově si počkal na jiné letadlo a bezočivo do Říma přece jen doletěl. A protože tam byla samozřejmě i naše televize, mohli jsme se od K. dozvědět něco neotřelého o papežovi: „…hrál morální autoritu“, zpoza brýlí hledí starostlivě seškvířená očka, „velmi autenticky…“.

Co tohle, proboha, znamená?!? Svět toho K. je opravdu jen světem her! Hrátky, pravidla hry, fair play, naplňování rolí, scénáře – to všechno se v jeho řeči vyskytuje nápadně často a spontánně! V jeho (K.-ově) světě nelze ani pomyslet na to, že by někdo byl opravdový, nebo by snad dokonce byl tím, čím je. K. si nemyslí, že by někdo mohl jednat z vlastního přesvědčení a z osobní nutnosti. Nechápe, že by někdo na veřejnosti vystoupil bez přetvářky. Neumí si představit, že pro některé lidi papež morální autoritou prostě JE. Něco takového toho K. ani nenapadne, to nezná. Podle něj lidé hrají, a pokud někdo dokonce hraje autenticky a hlavně to dohraje někam vysoko, získá si K.-ův respekt.

Václav K. Klaus (v duchu jeho chápání světa) hraje teď v naší zemi roli prezidenta. Mělo by mě snad uklidňovat, že je to jen tak naoko, pro diváky. Mým prezidentem není. Ale bohužel, není to hra, v roce 2002 ho zvolilo 109 poslanců a 33 senátorů. Za prezidenta, ne do role prezidenta.