Dostali jsme mailem příspěvek pana Libora Slováka k poctě paní Novinářce. Rádi zveřejňujeme.
Redakce
_______________________________________________
Dávno, pradávno tomu bylo, co můj dědeček z loďky hrával na housle korzující mládeži podél Dyje romantickou,sentimentální melodii, ono zasněné „Wien, Wien, nur du allein“. Hrával ji líbezně, přelíbezně, jen text s jménem města snů nad řekou byl obměněný. My z Moravy jižní, kteří se do nesvobody narodili ve městě na skále, jež k jihovýchodu se svažuje a odkazuje tam a ještě dál, a v jehož parcích bývala slyšet o svátcích mariánských líbezná ozvěna vzdálených zvonů vídeňských kostelů. My jihomoravané, jejichž tetičky z Vídně v červených kloboucích a zelených kostýmech pravidelně přijížděly, abychom společně sdíleli vzájemnou bídu po roce pětačtyřicátém, potěšení pětapadesátého a následné úzkosti maďarského povstání. My jihomoravané, jejichž městy a vesničkami směřovaly šlépěje misionářů, vandrovníčků, světců i grázlů evropského formátu, my měli jedinou jistotu: za ostnatým drátem se stále tančí valčík „Österreich ist frei“.
První dětské vzpomínky na ORF jsou spojeny s rozhlasovými pohádkami, líbeznou ukolébavkou „Dobrý večer, dobrou noc“, po níž usínaly spolehlivě děti rakouské i české. Dále s pravidelným večerním nedělním komentářem pana Vicenze Ludwiga Ostreho. V televizi později občas probleskl kabaretista Heinz Conrad, zpěvák Peter Alexander, pak obligátní novoroční konzerty, Opernball, nedělní mše svaté, katolické i protestantské, promluvy německých teologů, filozofů. Ke slovu se přihlásilo hnutí laiků „My jsme církev“. Nezapomenutelný byl redaktor Hugo Portisch a celá báječná redakce ORF v roce osmašedesátém, i po něm. ORF bylo pro nás okno do Evropy, do světa, do vesmíru. To byly pořady jako Radiounivesität, Menschenbilder, vyprávění o lidech, o událostech, o dějinách tohoto kousku Evropy, pro oba národy fatálně společného. Nezastupitelné a nejvíce sledované bylo i zpravodajství ZIB, zvláště koncem osmdesátých let, kdy jsme s nadějí zasedali vždy večer o půl osmé před obrazovky a čekali na každé slovo redaktorky a zpravodajky ORF pro východní a jižní Evropu, paní hraběnky Dr. Barbary Coudehove-Kalergi. V Evropě nastávalo jaro, ale pražský režim byl stále neústupný. Za zády jsem měl pány z StB s perspektivou „realizace akce“ nesoucí jméno zakladatele řádů premonstrátského, sv. Norberta, takže jsem bedlivě vnímal každé její slovo. Vzpomínám na ta léta, jak referovala nejprve z Varšavy o hnutí Solidarita, na tzv. bratislavskou svíčkovou demonstraci. Díky jejímu podrobnému vylíčení událostí se režim nemohl na zadržených disidentech tolik mstít. A na zpravodajství paní Coudehove z Prahy. A pak každý den v zaměstnání nás pár (víc nás nebylo), šeptali jsme si a rozebírali, co „unsre líbe fró Barbara“ říkala. To naše pojmenování pro ni už navždy zůstalo. Naše milá paní Barbara, pražská rodačka, dítě Masarykova demokratického Československa. Čechům rozuměla a my rozuměli jí. Letos v říjnu to bude deset let, kdy jí prezident republiky Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka za otevřené informace o křivdách působených středoevropskému regionu komunistickou diktaturou. Počátkem příštího roku oslaví kulaté životní jubileum. Nezapomínáme a přejeme jí utěšené dny a zdraví, především pevné zdraví.
Libor Slovák