Jak jsem se stal amerikanofilem

Předem chci říct, že nejsem politik ani analytik politického dění. Nikdy jsem žádný politický komentář nenapsal a chci vyjádřit spíše pocit než analýzu. Chci psát o tom, jak jsem změnil názor na George Bushe a na americkou veřejnost.
Listopadové volby ve Státech jsem sledoval spíše než z pozice fanouška té či oné strany více z pracovní deformace člověka zabývajícího se lékařskou etikou. George Bush zastával stanoviska, která by politický analytik zřejmě označil za konzervativní: prezident se vyslovil proti sňatkům homosexuálů, proti potratům a proti kmenovým buňkám. Náhodou – díky své práci – vím cosi o kmenových buňkách, a ať si o homosexuálech či potratech myslí každý svoje, co se týče získávání embryonálních kmenových buněk, zcela podporuji stanovisko George mladšího. Jistě, je možno namítnout, že většinu výzkumu v USA financuje soukromý sektor, a že se tedy spíše jednalo o politické gesto bez výraznějšího dopadu na reálný průběh programu. I státem placený vědec totiž může legálně pracovat s liniemi kmenových buněk získaných z embryí, pokud mu je dohodí přítel z laboratoře přes ulici, pokud je přítelova laboratoř financovaná soukromým sektorem. Přesto jsem jako katolík ve svém vnitřním světě podporoval spíše protestanta Bushe a nikoliv katolíka Kerryho.
Mám dojem, že jsem byl v Evropě, alespoň v té kontinentální, sám.
Tam, kde po první debatě BBC psala o mírném vítězství Kerryho a jiní o remíze, Mladá fronta uvedla na první stránce titulek „Kerry rozdrtil Bushe“, a jak si jistě laskavý čtenář vzpomíná, i v jiných denících v jiných dnech se naši i cizí novináři předháněli v tvrzeních, jak intelektuál Kerry vítězí nad neotesancem Bushem. Volby dopadly, jak dopadly – zřejmě proto, že americká veřejnost málo četla český denní tisk.
Po volbách se analýzy shodly v jednom: nejdůležitější pro americké voliče nebyla ani válka v Iráku, ani domácí ekonomický růst, ale právě tyto moral issues, které John Kerry tak fatálně podcenil. Homosexuálové, potraty a stem cells.
Rozdíl mezi Evropou a Amerikou bije do očí.
Neumím si představit, že by se kterýkoli z evropských politiků mohl veřejně a beztrestně vyjádřit proti potratům, homosexuálům a kmenovým buňkám. Řečeno slovy Zdeňka Jirotky, chtěl bych vidět toho smělce. Jeden Ital to nedávno zkusil, a nedopadl nejlépe. Žijeme ve svobodné Evropě a snad máme pocit svobody, ovšem, jak se občas vzpomíná, nacistický důstojník se možná za třetí říše cítil být rovněž ve svobodné zemi.
Chtěl bych v Evropě vidět veřejnost, která by při volbách kladla největší důraz na moral issues nebo pro kterou by aspoň byla morálka důležitější než prosperita –  a než to, abychom se zkrátka měli dobře.
Předevčírem skončily volby v Iráku a – ano, také jsem četl ty úvahy o tom, jak asijské rurální společnosti nelze vnucovat západní model demokracie – jaksi přímočaře a prvoplánově jsem byl spokojen, když se zdařilo svrhnout diktátora a národu dát svobodu. Myslím, že je to spíše lepší věc než horší věc, a zažil jsem toho u nás za komunismu přece jenom dost, abych cítil odpor vůči jakémukoli diktátorovi jakékoli země, asijské nebo evropské. A byl jsem spokojen, že byla vysoká volební účast a že se u volebních uren podařilo více méně udržet pořádek.
Naše sdělovací prostředky poukazovaly na to, že k volbám nejspíše skoro nikdo nepřijde. Přišlo, a více než chodí obvykle v západních demokraciích. Zdá se, že i asijská rurální společnost není tak asijská a snad ani tak primitivní a zbabělá, jak soudili evropští analytici. V ČT byl den po volbách v televizních novinách odvysílán šot od našeho zpravodaje v Bagdádu. Zpravodaj připustil, že účast byla větší, než se očekávalo, ale na druhou stranu prý se čekalo, že nepřijde nikdo (sic!), takže jakákoli účast je vlastně větší než očekávaná. A je to.
Takže takže. Takže nechci vyjádřit nic víc než pocit, že se pomalu stydím za své evropanství a že s obdivem pohlížím přes oceán. A že bych nečekal, jak rychle se stanu obdivovatelem George Bushe a americké veřejnosti.