Nedávno jsem napsal článek Proměny kněžské služby, v němž jsem se pokusil rozebrat situaci kněžské generace po roce 1989. Povzbuzen převážně negativními reakcemi poslanými do mailu přidávám další úvahu, tentokrát věnovanou neexistující Bílé knize katolické církve s pracovním titulem „Dvacet let po sametu“. Výčet budovatelských úspěchů nechám jiným, mne zajímají církevní deficity. Těm se věnuji z jednoduchého důvodu: v návalu oslavných tirád by se na ně mohlo i zapomenout. Tady máte zjednodušený výčet základních výzev a zanedbání. Inspiroval jsem se studentskou iniciativou pod názvem Inventura demokracie. Seznam může být libovolně dlouhý, nastavte si následující desatero podle potřeby.
1. Problematické vypořádání s tajnou církví
Tady začaly první velké problémy. Nejde mi o zjišťování platnosti a neplatnosti tajných svěcení. To je interní církevní záležitost, do níž nemá zvenku nikdo co mluvit, ani já. Problémem se stala paušalizace ve stylu filmu Limonádový Joe: padouch nebo hrdina, jsme jedna rodina! Portréty a zkušenosti statečných laiků a kněží z normalizačních (a nikoliv 50. let) se nestaly základem nové podoby církve. Nejde o to, že tito lidé měli dostat za odměnu nějakou církevní trafiku. V každém případě měli stát u zásadních rozhodnutích etického charakteru, kterými se církev definovala navenek. Pokud nevěřící viděli ve funkcích stále stejné pacáky a registrovali jmenování biskupů s pochybnou minulostí, pak právem mají nemalé pochybnosti. Já také.
2. Situace na teologických fakultách
Tato kapitola vyniká složitostí a negativním dědictvím minulosti. Lze omluvit mnohé, ale ne všechno, zejména při jmenování agentů či pochybných osob na fakultní posty. Vytvořením církevních ghet na katolických fakultách se promarnila možnost udělat z teologie zajímavý obor pro přicházející generace hledajících mladých lidí. Ti zaplavují humanistické fakulty, ale na teologii nejdou. Pokusy byly, například chvályhodné činy salesiánů v podobě pražského Jaboku či teologické fakulty v Českých Budějovicích. Celkově se však tato šance promarnila. Nezájem studentů o teologické obory znamená jejich postupnou likvidaci a možná i kontrolovaný zánik na státních univerzitách. Reflexe o Bohu tak přejde na religionistiku, což je podle mne špatně. Srovnávací náboženské vědy představují pozitivistický odvar systematické filosofie a antropologie z konce 19. století a rozhodně nemohou nahradit teologii jako takovou. A to vůbec nemluvím o mnohých otcích zakladatelích této posvátné vědy, kteří byli za totáče v partaji. V ústavech vědeckého ateismu bojovali pod taktovkou StB proti témuž jevu, který je nyní živí na univerzitě.
3. Chybějící společenská strategie
O tom jsem psal v minulém článku, proto jen stručně. Ani řády ani biskupové si nevytvořili reprezentační grémium, v němž by slušní lidé dobré vůle vedli dialog o rozhodujících otázkách, které trápí naši společnost. Ne že by nebyly jakési komise či nudné pastýřské listy. Není efektivní a skutkem vyjádřený zájem věnovat se systematicky, veřejně a otevřeně těm otázkám, které zásadním způsobem určují přežití této společnosti jako demokratické, zákonné a občanské civitas. Církev přestala být prostorem svobodné výměny názorů a stanovisek, stala se uzavřeným klubem chránícím a fedrujícím své vlastní zájmy.
4. Vyšumění církevního sněmu
Dekret o svolání Plenárního sněmu vyhlásili čeští biskupové v červenci 1997 na Velehradě, pak k němu přidali i Poselství k závěru Desetiletí duchovní obnovy národa. Ze samizdatové zkušenosti mohu potvrdit, že Desetiletí vyhlášené ještě v době totality mělo dost slušný dopad, protože kanalizovalo mnohé jinak roztříštěné aktivity, modlitby a různé iniciativy do jednoho celku. Totéž se mohlo podařit i českému sněmu, ale nestalo se. Proč ne? Nechť promluví ti aktéři, kteří za tento nezdar nesou osobní odpovědnost.
5. Internetová média, publikace, sítě
Církev přestala být po dlouhá léta vidět v různých iniciativních kanálech, které si lidé zakládají pro vlastní potěchu a sdílení. Nejde mi o Proglas, TV Noe nebo jiné oficiálně fedrované kanály. Internet normálním aktivním lidem umožnil nebývalou občanskou iniciativu a sdílení. Víra dostala možnost ukázat, jak je tvořivá a co chce dělat pro normální lidi. Křesťanské webové sítě typu Signaly.cz se začínají prosazovat až v poslední době, čili o jednu pětiletku později. A pět let na webu znamená jednu generaci. Mám známé katechetky, pracují na interaktivních médiích a mají co dělat, aby o své užitečnosti přesvědčily skeptické nadřízené.
6. Křesťansky motivovaná politika, iniciativy
Tady je deficit největší, protože tento druh činnosti i pro sebe monopolizovali lidovci, pravděpodobně až do svého zániku. Také se na křesťanské ideologii přiživují různí mrchožrouti z pravice i z levice, podle zájmu a možností. Pro mne bude skutečné rozšíření křesťansky motivové politicky možné až po definování a hájení hodnot, které může bez rozpaků obhajovat libovolná politická strana, včetně sociální demokracie nebo i komunistů. Pro ty, kdo neumí číst napsané, po lopatě oznamuji, že nejsem komunista. Jde mi jen o to, aby křesťané stáli na straně slušných lidí skutkem i činem. A pokud někde slušní lidé jsou, tak naši snahu také dlouhodobě ocení. I když mají ideologii a motivaci k politickému jednání, jež není plně (nebo vůbec) slučitelná s křesťanstvím. Konec konců, stačí si povykládat s místními zastupiteli a hned vidíte, kdo a jak krade a jak hlasuje. Už se mnohokrát stalo, že věřící našli spojence pro dobré věci i u místních komunistů. Život není černobílý, a už vůbec ne ideologický. Konkrétní dobro má větší cenu než dlouhé církevní tlachy.
7. Duchovní život spojený s dobou
Jistěže existuje bohatý duchovní život, skrytý i veřejný. Co mi však zásadně chybí, jsou skupiny reflexe a modlitby, které znám z Německa a zejména z Francie. Iniciativní věřící reagující na výzvy doby pomocí nezávislých občanských skupin jsou u nás bílou vránou. Buď pracují jinde nebo se o pokouší udělat s požehnáním oficiální hierarchie, což často vede k vyprázdnění obsahu. Sami, za sebe a ve svém jménu: to by mělo být heslo aktivních laiků. Wir sind Kirche, že ano.
8. Absence trvale udržitelného životního stylu
Kromě pár zelených věřících se málokdo snaží v rámci rodiny, tj. generačně žít tak, aby mohl říci, že ví, o co jde: globálně, ve společnosti, v otázce hodnot, konzumu, politických postojů, základních životních postojů. Chybí u nás živá společenství a skupiny, které integrálně reagují rodinným životem na hlavní ekologické, občanské a politické výzvy dneška. Pak je duchovno sterilní záležitost toho či onoho církevního gheta. Mladí si jdou pro životní orientaci jinam, protože daná spolča jim nemají co říci.
9. Osobnosti, kde jste?
Křesťanství v Bibli reprezentovaly zajímavé, často i zcela výstřední osobnosti. Po řízené likvidaci se jim začalo říkat „proroci“. Jejich řeči a činy se pak sebraly do sbírek, začaly se číst a komentovat. Moc jich dnes není. Na jejich ničení dnes není vyvíjen ani zdaleka tak velký tlak jako za starých dobrých časů, kdy víra i mravy utěšeně kvetly. Největším nepřítelem křesťanství je tupá průměrnost, což Bohu vadilo na jednom biskupovi již v Apokalypse (Zj 3,15-16).
10. Bože, kde jsi?
Evaluace duchovních zkušeností po zmrtvýchvstání varuje. Ježíš se zjevil nejprve ženám, tedy těm tvorům, jež v tehdejší patriarchální společnosti stály úplně na okraji zájmu. Apoštolská jedenáctka mudrovala za zavřenými dveřmi a pro jistotu ničemu nerozuměla. Jistěže se vše změnilo, neb Duch zavanul i v tehdejším Vatikánu. Ale co když žijeme ve stejné době jako po ukřižování? Co když se Ježíš zjevuje na okraji společnosti, a my o tom nechceme nic vědět? Pak je to průšvih. Tolik k první verzi Bílé knihy aneb k dvaceti zmařeným létům po sametu.