Buďme chvíli za naivky a zeptejme se: Proč vlastně existují armády? Vždyť přece každý, kdo si vydržuje armádu, tak ji má – jak tvrdí – pro účely obrany. Koho potom mají armády bránit, když nejsou žádní útočníci? Se zbraněmi je to jakbysmet – všechny jsou přece vyráběny pro zajištění obrany. Ostatně, armádní výdaje se vším, co k nim patří, jsou výdaje na obranu, není-liž pravda? Nebo slyšel snad někdo někdy o kapitole státního rozpočtu zvané „výdaje na útok“ či snad „výdaje na rozpoutání války“?
Ale zpátky na zem, do reálu. Obrana – útok, mír – válka, zbrojení – odzbrojení, zbraně obranné – zbraně útočné, to jsou samé protimluvy, a těm, kteří s nimi žonglují podle svých nečistých zájmů, není radno věřit. A tak máme armády co svět světem stojí a ne a ne se jich zbavit, protože stejně tak dlouho si nedůvěřujeme.
Mají-li velké státy své velké armády, jimiž se chtějí jen a jen bránit – což jim nikdo soudný nevěří – nač je mají státy malé? Vždyť ubránit se nikomu velkému nemohou a válečné spory mezi malými, to snad už ani neexistuje.
Nač česká armáda
Pokaždé, když slyším známého českého vojenského historika – na jménu nezáleží – zmocňuje se mne zvláštní soucit. Co ten muž vzácně kultivovaného projevu má už zase říkat? Trvalky jako parašutisté a letci RAF jsou obehrané jak „Holky z naší školky“ a za bratry Mašíny jeden neví, zda bude pochválen či pokárán. Navíc všechno jsou to sólo akce či operace vedené zvenčí, tak jakýpak obdiv a chvála československé či české armády, když v lepším případě se jedná o přípravy na včerejší války a v horším o vzdávání se.
Protože vojenským historikům se to neříká snadno, může je zde píšící autor v této vachrlaté věci zastoupit a vyřknout to, co si v skrytu duše musí myslet i oni: Československá armáda byla k ničemu a ta česká je k témuž. Což je jeden z nemnoha faktů, který historie potvrzuje věru stoprocentně.
A není to nakonec vlastně dobře? Nebylo snad Benešovo rozhodnutí vzdát se v září 1938 mnohonásobné německé přesile nejmoudřejší, jaké kdy udělal? Dovede si vůbec někdo představit, jaký by to byl masakr, kdyby se armáda osmdesátimilionového Německa pustila do čtrnáctimilionového Československa? Vždyť ani ty betonové bunkry, dodnes u nás obdivované, nebyly hotové. A pak je tu také 21.srpen roku 1968, kdy si nemálo srdcí oddaných socialismu s lidskou tváří přálo postavit se se zbraní v ruce sovětským okupantům. Že to bylo přání skrz naskrz iluzorní, dokazuje fakt, že se nenašla jediná vojenská jednotka, která by se alespoň platonicky o něco podobného pokusila. Byli jsme přece spřátelenou armádou Rudé armády, která nás právě obsazovala, tak jaképak cukání se, že? Ostatně, bylo to vlastně dobře, že naše ozbrojené síly v tom povalování se v kasárnách 21. srpna 1968 pokračovaly, protože jinak by to byl stejný masakr jako 30 let předtím a výsledek stejný jako bez masakru. Ovšem i tady se znovu ukázalo, že naše armáda je k ničemu.
(Malá vsuvka: Ono je vůbec pozoruhodné, jak u nás rádi pokládáme za posvátné to, co nejen nikdy neobstálo, ale ani si obstát netrouflo. Z toho pak rádi vyvozujeme, že jsme vlivem cizáků byli okradeni o uskutečnění ideálu, který by nám býval celý svět záviděl. Viz husité, národovci, první republika, socialismus s lidskou tváří roku 1968, ba i komunisté dodnes tvrdící, že to, co tu bylo, žádný komunismus nebyl.)
Nač tedy armáda země, která se neodhodlá zemi bránit? Chtělo by se říci, že po roce 1989 jsme železnou logiku poukazující na nemožnost obrany malého státu před útokem státu velkého pochopili, ale nic není větším omylem. Členstvím v NATO se naše armáda stala součástí vojenského komplexu, o jehož záměrech nerozhoduje. Tato naše „armáda“, kterou někdo trefně pojmenoval „cestovní agentura pro dobrodruhy“, nám totiž vytváří nepřátele. Zatahuje nás do vojenských konfliktů, do nichž bychom se sami, resp. jako země malá a neutrální, nikdy nedostali.
Smysl armády malé zem
Byla to asi nejlepší myšlenka, se kterou Václav Havel jako čerstvý prezident Československa přišel, byť z ní bleskurychle vycouval: „Se zrušením Varšavské smlouvy by se mělo zrušit i NATO.“ Předestřel tím československé armádě vizi, která dávala smysl. Zůstalo však jenom u ní. Havel ani nikdo z narychlo se zrodivších politických elit té doby pro ni neudělal nic a ti, kteří přišli po nich, už podobnou šanci neměli. Jaký by tedy měl být smysl armády malé země, která nechce být součástí vojenské aliance, velké zemi se ubránit nemůže a útok malé země nepředpokládá? Má taková armáda vůbec důvod k existenci?
Odehrálo se to na počátku válek v rozpadávající se Jugoslávii, v roce 1990, kdy srbská soldateska vedená válečnými zločinci Miloševičem a Karadžičem ve snaze uskutečnit svůj sen o velké Srbsku začala terorizovat jednotlivé státy bývalé Jugoslávie. Nejprve se pustila do Slovinska, do státu položeného nejseverněji, sousedícího s Rakouskem. Srbští četnici tehdy přepadli rakouskou pohraniční strážnici v Bad Radkersburgu a hrozil mezinárodní vojenský konflikt. Rakušané, jejichž armáda budí navenek dojem spolku dobrovolných hasičů a svojí výzbrojí nepochybně nedosahovala úrovně armády jugoslávské, neotálela a vzápětí se přesunula do Bad Radkersburgu. Padlo několik výstřelů. Nevím, zda byli ranění, či dokonce mrtví, ale rakouská strana během několika hodin obnovila vládu nad svým hraničním přechodem. K dalším incidentům na slovinsko-rakouské hranici už nedošlo a celá epizoda měla patrně i rozhodující vliv na další pokračování srbského teroru na území Slovinska. Srbská armáda krátce na to Slovinsko opustila a Slovinsku válka, již rozpoutalo Srbsko a trvala šílených 10 let !!!, vyhnula. Miloševičovi, Karadžičovi a Mladičovi hrdlořezové se poté pustili do Chorvatska…
Tento víceméně epizodní případ uvádím proto, že dobře ukazuje potřebnost malé, byť i třeba nevalně vyzbrojené armády. I taková armáda dokáže zabránit nečekaným ozbrojeným vpádům, které nemusí mít nutně charakter války, ale mohou souviset s převraty v okolních zemích. Armáda malé země, je-li vystavěna na vysloveně mírovém principu, jako ta rakouská, dává svou pouhou existencí najevo – a to nejen směrem ke svým sousedům, ale i směrem dovnitř, k vlastním občanům – že jí záleží na tom, aby správa její země zůstala v jejich rukou. A také, že mír a dobré vztahy se všemi nepovažuje za jednou provždy danou samozřejmost.
Když se někdy procházím po městě a potkávám muže, kteří jsou o 25 a více let mladší než já, je mi jich líto. Náušnice v uších, tetování od hlavy k patě, předvádění se na motorkách a vedle mluvy jak z kanálu a všudypřítomné frajeřiny, tušená neschopnost být otcem rodiny. Ne že by se to týkalo všech, ale to množství je zarážející. Často slýchávám nářky o tom, že rodina je v krizi, ale pravda to není. Ne rodina, ale lidé jsou v krizi a na prvním až desátém místě jsou to muži. Inu, chybí jim vojna.
Chtěli jsme muže osvobodit od nepříjemné povinnosti, ale místo abychom jim pomohli, jsme je potrestali. Vzali jsme jim možnost přestat být chlapci a stát se muži. V pradávných společnostech, u přírodních národů i ve společnostech, které si začaly říkat civilizované, vždy existovaly a mnohde stále existují mužské přechodové rituály. Ty bývají často spojené se zkouškami odvahy a odolnosti vůči různým útrapám, často i bolestem. Z chlapce, který takovým rituálem projde, se pak stává muž. V evropském prostředí funkci přechodového rituálu plnila po staletí vojenská služba. Však si my starší dobře pamatujeme na představy o tom, co se smí před vojnou a po ní už ne a jak správný muž, který přišel z vojny, si má najít holku a založit rodinu.
A o tohle jsme naše mladší muže obrali a ničím jsme jim to nenahradili. Ne že bych tu chtěl horovat pro nějaké bratrství ve zbrani, ale když už rušíme armádu anebo ji profesionalizujeme (což u malého státu je nesmysl, protože pak už to vzhledem k možnému počtu „zaměstnanců“ žádná armáda být nemůže), musíme ji nahradit jiným druhem nesnadné služby. Takovým, ze kterého se nelze – až na výjimky – vyvázat a co do způsobu výkonu má charakter blízký vojenskému řádu.
Druhým důvodem existence armády malého státu je tedy umožnit mladým mužům – chlapcům – vyzrát v pořádné muže.
Třetím důvodem pro existenci armády malého státu je odstraňování následků živelných pohrom, rozsáhlých havárií a provádění společensky užitečných prací, pro které jinak není dostatek pracovních sil. Ani tady však nemusí jít o armádu v pravém slova smyslu, ale o organizaci služebníků.
V současném světě tedy armáda malého státu smysl má a neztratí jej ani tehdy, až nebezpečí násilných konfliktů zcela vymizí. Jenom se nesmíme při představě o armádě držet tanků, vojenských přehlídek a maskáčů.
Armáda, která smysl nemá, je právě ta, kterou disponuje český stát. Operuje totiž tam, kde českému státu do tamějších věcí nic není, a tím uvádí český stát do nebezpečí. Dělá to, vůči čemu by se měla bránit.
Jak jedná rozumný malý stát
V Evropě existují pouze dva malé státy, z nichž jeden se stále ocitá a druhý podstatnou dobu svého trvání ocital na dělící čáře mezi dvěma znepřátelenými mocenskými bloky. Na hranici mezi vojenskými bloky vedenými USA a Ruskem. Oběma těmto malý státům slouží ke cti, že dokáží v dobrém vycházet s oběma stranami a přitom se nehrbí, neprovokují a umí být sví. Je to Finsko a Rakousko.
Oba státy jsou neutrální a nejsou členy NATO. Oba dokázaly vystavět mimořádně úspěšný sociální stát, obě země jsou známé svou příkladnou ochranou životního prostředí. V rozličných hodnoceních kvality životy a lidské spokojenosti se Finsko i Rakousko pravidelně umísťují na prvních místech. U Rakouska je to nepochybně všeobecnou smířlivostí, mírností a schopností nehnat nic extrémů, u Finů pak zřejmě dlouhodobou zkušeností s mocným sousedem a tradiční vlastností lidí žijících v drsných podmínkách severu, jíž je zdravá kombinace solidarity a spoléhání se na sebe.
Finsko a Rakousko lze bez váhání označit za malé státy, které se dlouhodobě řídí politikou přátelského vycházení se všemi. Že taková politika je úspěšná, a to dokonce i na místech, kde se mocenské zájmy střetávají, je důkazem toho, že chrastěním zbraní a schováváním se pod iluzorní ochranný deštník velmocí, si žádný malý stát bezpečnost nezajistí.
Přesto Rakousko i Finsko – malé státy považované za rozumné – mají armádu a v obou zemích je branná povinnost mužů starších osmnácti let. Ptejme se tedy, za jakých podmínek by se malý stát – ať už rozumný či nikoliv – měl chopit zbraně, když jeho obranné schopnosti mohou být jen velmi omezené.
Odpověď je docela nasnadě a najdeme ji – jak jistě nejednoho laskavého čtenáře překvapí – v Katechismu katolické církve. Tam se v odstavci s číslem 2309 na straně 564 v oddíle III. Obrana, míru, část Vyvarovat se války, vydání z r. 1995, dočteme (cituji doslovně):
„Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí. Takové rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní oprávněnosti. Je třeba:
– aby škoda způsobená národu nebo společenství národů útočníkem byla trvalá, těžká a jistá;
– aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné;
– aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch;
– aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Pro hodnocení této podmínky je třeba pečlivě zvážit sílu moderních ničivých prostředků.“
K tomu, domnívám se, netřeba nic dodávat.
Není-li některá z těchto čtyř podmínek splněna, není žádnou hanbou, a už vůbec ne důvodem ke celospolečenskému traumatu, podrobit se nátlaku a vzdát se. Bohužel, naše školní historiografie a dlouhodobě pěstovaný kult hrdinských činů – které ovšem nikdo nemá nejmenší chuť opakovat – vnáší do naší společnosti schizofrenii, jejímž výsledkem je, že jedněmi pohrdáme (dnes Rusko, dříve Západ) a druhým pochlebujeme (včera Rusko, dnes Západ). (Malý doplněk: Potom jsme schopni vynést na světlo světa takové své „zástupce“, jako jsou starosta Řeporyj pan Novotný, starosta Prahy 6 pan Kolář a pražský primátor pan Hřib, kteří se svévolně chopí zahraniční politiky, aby vytvářeli nepřátele nám všem. A co více, nenajde se síla, a to ani na straně premiéra, která by trio samozvaných pražských politických dobrodruhů vykázala do patřičných mezí, zbavila je funkcí a celou věc na mezinárodní úrovni urovnala.)
Na podrobení se silnějšímu není opravdu nic ostudného. Neboť má-li se jeden ze dvojice útočník – napadený za co před Bohem stydět, pak je to útočník. Ostatně, v dobách biblických se Izraelité nejednou vzdávali, když viděli, že soupeře přemoci nemohou, a vyjednávali o podmínkách, příměří. Pokaždé však s nadějí, že se za čas, nad kterým vládne Hospodin, znovu vrátí ke svému poslání sloužit Hospodinu. (Ve své dočasné porobě Izraelité spatřovali trest za prohřešky, jimiž se vůči Bohu dopouštěli. Doba jejich zajetí tak byla dobou očištění.)
Na příkladu neutrálních států i moudrosti osvědčené během věků se ukazuje, že armáda malého státu, který jedná rozumně, smysl má, byť její úloha může být jen omezená. Rozhodně ji však nelze propůjčovat k hrátkám velmocí. Zcela jistě – dějiny nás o tom mockrát poučily, zejména dějiny dvou světových válek – totiž žádná z velmocí nepůjde do střetu s jinou velmocí jen a jen kvůli obraně malého státu, byť by se k tomu zavazovala summit za summitem.
Malý stát má být neutrální, protože jeho prvním a posledním cílem na mezinárodním poli je udržování co nejlepších vztahů se všemi. Pokud se toto nedaří, nechť si jsou jeho představitelé vědomi moudrých slov katechismu o vyvarování se válce a jimi se řídí.
Závěr
I když se stále chrastí zbraněmi a hranice se neruší, zeměpanství už delší dobu netáhne. Dobyvatelé se poučili. K čemu porobený lid pomýšlející na odvetu, spálená země a represivní aparát, jemuž neradno věřit, když se to dá zařídit úplně jinak a bez donucovacích prostředků.
A tak se dnes dobývá a vládne nad druhými ekonomickými prostředky. Jak se kde pootevřou hraniční dvířka, hned se všechno skoupí, nabídnou se velkorysé půjčky na investice z „vyspělého“ zahraničí, lid se zpracuje reklamou a telenovelami, dodá se „rozvojová a humanitární pomoc“, načež se takto vyladěná akvizice nevratně stává součástí tzv. volného trhu, pomocí něhož se uskutečňuje vláda korporací nad čím dál větším dílem světa. Však to všichni známe, pokud jsme si tedy všimli, že? Nepadne jediný výstřel a lid by se samým nadšením o práci pro panstvo z bůhvíjakých ostrovů či jachet mezi nimi právě proplouvajících popral. Kdepak nějaké milionové armády dobývající zeměkouli u Stalingradu a jejich mrazem umírající nevinní vojáci. Byznysem se dobývá svět!
Člověk by si myslel, že takto je to vlastně docela dobré a že jsme pokročili, neboť takovým pojetím nadvlády jsou války zažehnány. Vládci byznysu si přece nebudou likvidovat své investice a ničit to, co jim přináší zisky. Jenže i když západní kapitál vládne značné části světa, nevládne světu celému. Má konkurenci, a to hodně vážnou. Vynořila se Čína a také Rusko, které už se zdálo, že bude na prodej stejně jako jeho někdejší východoevropské satelity, ale nakonec ten byznys-plán nějak nevyšel. Rusko se vzpamatovalo a teď zlobí. Ruský kapitalismus a čínský kapitalismus vedený komunistickou stranou se tak staly konkurenty – nebo spíše nepřáteli? – dosud celosvětově dominujícímu kapitalismu západu. Takový střet dvou či více kapitálů, z nichž ani jednomu nejde o dobývání cizích území, ale o přivlastnění si co největšího množství ekonomických aktiv kdekoliv na planetě, ústí nakonec v totéž, co zeměpanství: ve válečnou hrozbu.
Proto velmoci zdokonalují své armády, neboť budoucí střet, byť se jeví už jen kvůli možnému použití jaderných zbraní jako nepravděpodobný, nelze vyloučit. Důvody k němu tu i za stavu, kdy zeměpanství vyšlo z módy, nadále jsou.
Jaké poučení z toho plyne pro malé státy a jejich armády?
Až se jednou zase dají dějiny do pohybu jako tenkrát na podzim 1989 a malým státům se naskytne možnost vymanit se z vlivu velmocí, nechť nekompromisně vyhlásí neutralitu. A potom, nebude-li jejich neutralita velmocemi respektována, jednat tak moudře, jak k tomu v dnešních podmínkách navádí výše citovaná část katechismu katolické církve. Jiné cesty nevidím.
Než se tak stane, nezapomeňme šířit dobro kolem sebe a k tomu trochu snít. Třeba o tom, že do té doby všechny armády světa odzbrojí a muži v uniformách už budou jenom zachraňovat, obětavě pomáhat potřebným a skládat zkoušky dospělosti. I sny se přece tu a tam plní…