Zase jsem donesl domů hnusný produkt ze spařeného těsta, který začal zamořovat Sudety z korporátních pražských pařenišť na bramborové těsto. Viz starobylý článek Chléb, chleba a ty věci kolem. Toto korporátní spařené svinstvo kasírovala navečer unavená prodavačka s kruhy pod očima, která se už těšila na večerní úklid doma, aby mohla zalézt do postele a jít zase ráno na šichtu.
Takže se podívejme na průměrný pracovní den domorodce v africké buši nebo v australské poušti. Klasická práce na toto téma je M. Sahlins, Stone Age Economics (1972), kde jsou data z etnografických průzkumů do roku 1968. Průměrný domorodec (tj. lovec, sběrač a zemědělec obdělávající prales ždářením) pracuje v průměru mezi 2-6 hodinami denně pro obživu. Pak je doma, spí, lenoší, hraje si s dětmi, drbe se sousedy a navštěvuje známé v nejbližším okruhu do 100 km. Nejdelší pozorovaná období hladu byly několik dnů, průměrný kalorický příjem a složení potravy odpovídá americkým normám (2220 kcal/den). Ostatní práce ve vesnici a v tábořišti se nepočítají, mladí domorodci (chlapci i dívky) se flákají a nepracují ani ty dvě hodiny denně. Mladí začínají dělat, až musí živit rodinu, to jest jako dnes u nás.
Přechod z doby kamenné (tj. lovci a sběrači) by se těmto nomádským kulturám vůbec nevyplatil, protože tito pohodoví lidé by museli pracovat mnohem víc. A nezapomeňme, že poklidní domorodci viděli kapitalismem posedlé vesničany v Africe a v Austrálii kolem sebe. Viz u nás stejná situace s poklidnými Rómy v ghettech. Tito novodobí urbanizovaní sběrači a lovci si většinou hrají s dětmi, 2-3 hodiny denně pracují v bankéřském pracovním rytmu a ve volném čase pěstují sociální vztahy. A fašizující živnostníci s dluhy, kteří kolem nich jezdí auty na leasing, tito poklidné spoluobčany chtějí vidět v pracovním táboře. A to je ještě to nejcivilizovanější zbožné přání této zotročené třídy, která má neoliberalistickou ideologii v hlavě a neoliberální dluh v peněžence. A špatně naprogramovaným bílým sobcům se moc nedaří pěstovat sociální vztahy, viz článek Jogurtovač a sociální pouto.
Zlatá pracovní doba v nevolnictví
Tak se podívejme na průměrnou dobu práce ve středověké Evropě, abychom viděli jakou cestu od feudálního nevolnictví jsme vlastně urazili. Tady jsou vědecky doložené přehledy průměrné doby práce v Evropy za posledních 800 let.
- 13. století: dospělý muž rolník, Velká Británie: 1620 hodin /rok, celkem 150 dní práce dané v rámci rodiny, cca 12 hodin denně, 135 dní v roce.
- 14. století: sezónní a příležitostný dělník Velká Británie: 1440 hodin /rok, 120 dní za rok, 12 hodin práce denně.
- středověký dělník, Anglie: 2309 hodin ročně, celkem 2/3 roku, 9,5 hodiny za den.
- 1400-1600 – rolník a příležitostný horník, dospělý muž, Británie: 1980 hodin/rok, pracuje 180 dní, 11hodinová šichta.
- 1840 – průměrný dělník Velká Británie: 3650 hodin ročně, má 70 hodinový pracovní týden, odhad je mezi 45-52 týdny práce v roce. K tomu je třeba připočíst práci dětí od osmi let.
- 1850 – průměrný dělník USA: 3105-3588 hodin ročně, má 70 hodinový pracovní týden, odhad je mezi 45-52 týdny práce v roce. K tomu je třeba připočíst práci dětí. Viz náš článek Fotograf dětské práce a průkopník sociálních změn.
- 1987 – průměrný dělník USA: 1949 hodin ročně a v průmyslu 1856 hodin ročně.
Přidal jsem feudální robotu v české obci Světice podle jejich kroniky. Dne 13. srpna 1775 robotní patent upravil robotní povinnost podle výše kontribuce (pozemkové daně odváděné státu), a to na základě vypsání z roku 1773. Nový robotní patent nechal na poddaných, zda chtějí vykonávat robotu dosavadní nebo se chtějí podrobit robotě nové. Z té se mohli vykoupit nebo za sebe mohli nechat dělat pacholka.
Ve Světicích zvolili novou robotu polosedláci Martin Šubrt (Cžubert) z čp. 1 a Tomáš Rezek z čp.6. Každý z nich platil roční kontribuci ve výši 22 zlatých, 2 a půl krejcaru. Podle robotního seznamu sepsaného v roce 1777 museli oba celoročně robotovat každý týden jeden den s potahem se dvěma koňmi. K tomu vykonávali od sv.Jiří (24.dubna) do sv.Havla (16.října) šest a od sv.Havla do sv.Jiří pět dnů pěší roboty týdně s jedním robotníkem, tzv. čemerákem. Při staré robotě zůstal Jan Tesařík z čp. 3. Do státní pokladny odváděl kontribuci 7 zl., 20 a tři čtvrtě krejcaru a robotoval každý týden jeden a půl dne ruční roboty s jednou osobou. Kromě toho musel v čase žní odpracovat dvanáct dnů. Stejné povinnosti měl také Tomáš Vodička z čp. 5, který také zůstal při staré robotě, jen platil kontribuci o jeden krejcar více než soused. Při starém zůstala rovněž vdova Tesaříková z čp. 2, která musela odpracovat ručně pouze šest dnů v čase žní a za to dostala od vrchnosti jídlo. Na obecní chalupu čp. 4 se robota nevztahovala.
Dělníci byli odměňováni buď za pracovní den nebo za splnění určitého úkolu. Denní mzda se vyplácela zejména při sezónních zemědělských pracích a mzda odrážela druh práce. Nejvíc brali rolníci pracující s vlastními potahy. Mzda se vyplácela v plném rozsahu, nebyla-li nádeníkům vydávána strava. V případě, že dělníci dostávali stravu, odečítala se její cena od mzdy. Sami se můžete přesvědčit, kam jsme se pohnuli ohledně doby práce a volného času, který vlastně nemáme. A ten který máme, trávíme komerční zábavou organizovanou korporacemi pro jejich zisk a naše otroctví. A koho zajímá, kam se poděla nadhodnota vydělaná novodobým pracovním otroctvím, nechť se podívá na článek Kam mizí bohatství vytvořené vyšší produktivitou práce nebo článek Jak se žije na cizí účet.
—
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 300 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!