České silnice

V minulém týdnu padl další z nesčetných rekordů zabíjení na českých silnicích, přičemž se vede debata o tom, že všechna nepolicejní měření rychlosti jsou asi protiústavní. S piráty se prý svezou i slušní jezdci, kteří za nic nemohou. Hodně absurdní argument, ale jsme v domácí logice. V časech první privatizace, kdy každý spěchal jako o život a světlo zákona bylo postaveno pod kbelec, jsem vozil jednu známou po vlastech českých. Když nás na úzké silnici předjelo na nebezpečném místě už asi třetí auto s rizikem, že zabije všechno kolem, Isabela si neodpustila poznámku orámovanou typicky francouzskou zdvořilostí. Zdálo se jí, že čeští majitelé licence k řízení zcela postrádají pud sebezáchovy, jenž tvoří normální součást rodové výbavy druhu homo sapiens.

Jsem fenomenolog a ten hledá jevy, které je třeba zachránit vysvětlením. Zabíjení na českých silnicích stojí za filosofickou záchranu právě proto, že ukazuje na stav společnosti vzhledem k obecnému dobru. Před dvěma měsíci jsem jel po německé dálnici, kde byla kalamita: sněžilo stejně jako v Česku a silnice byly jen obtížně sjízdné. V Německu bylo celkově dost bouraček, dost zraněných, ale žádní mrtví. V Česku se psalo o tragickém zvratu počasí a mnoha mrtvých, zejména na jihlavské části D1 mezi Brnem a Prahou. Rozdíl v počtu zabíjení nevinných se zakládá na abstraktní úvaze o obecném dobru. Například v Německu, motorizované zemi se silnými auty a dálničními úseky s neomezenou rychlostí, se jasně řeklo, že obecné dobro vyžaduje, aby se lidé nezabíjeli. Pročež se všude namontovaly radary a ty efektivně měří rychlost a odstup vozidel. Pokutu s fotkou značky a řidiče pošle automat na adresu majitele vozidla a ten se stará o zaplacení. Tím je věc vyřízena, což vím z vlastní zkušenosti.

Dále si Němci myslí, že stát musí v zájmu obecného dobra efektivně chránit slabší kusy, tedy chodce, děti a cyklisty. Dopravní nehody končící zraněním oněch slabších, navíc způsobená úmyslně či pod vlivem alkoholu, může člověka naprosto zruinovat, zejména profesionálně. Nejen, že ze svých peněz platíte náklady na ošetření a plnou rehabilitaci; nehoda je zaznamenána ve vašich aktech pojistných, nemocenských, pracovních atd. a jste automaticky považován na nespolehlivého člověka. Navíc si musíte dělat nový řidičák a povinně se musíte nechat prohlédnout u psychologa, zda nemáte narušenou osobnost. Prohlídku platíte ze svého, protože jste porušil solidaritu v dobrém, a to něco stojí. Jezdci, jenž dávají cihlu na plynový pedál (Raser), podle německé představy obecného dobra totiž nepatří za volant. Jsou psychicky nemocní. Proto nemohou objektivně poznat, kde se skrývá obecné dobro v dané dopravní situaci. Načež jsou v zájmu téhož obecného dobra (a za své vlastní peníze) vyřazeni ze silničního provozu − a tím i z provozu profesionálního, protože střední stav nemůže bez auta vůbec existovat.

Protože všechny tresty, správní řízení a soudy běží podle jednotného mustru a jsou vykonávány nestrannými úředníky, všichni vědí, že obecné dobro vzhledem k silničnímu provozu reálně existuje. Proto se drtivá většina řidičů na německých silnicích chová ohleduplně a slušně. Jsou dobří ne proto, že je to v jejich povaze, ale proto, že musí a že se to celkově vyplatí. Budoucí pokuty už polezou do peněz i docela bohatým nepříčetným. Právní stát, policisté, soudci, pojišťovny a nemocnice totiž stojí na straně dobrých, nevinných a slabých. Proto silní a virilní jedinci, agresivní a nařvaní to jezdci, musí omezit své přirozené destruktivní sklony. Možná mají stejně slabý pud sebezáchovy jako mnozí čeští řidiči. Ale stát ví, kde leží jeho obecný zájem. Proto právem a mocí nutí tyto gangstery a zabijáky, aby omezili svou agresivitu v zájmu přežití ostatních. Tím i oni žijí déle a časem snad i prohlédnou. Obecné dobro má totiž výchovný účinek.

Fenomén bezohledného, a mnohdy téměř beztrestného zabijáctví na českých silnicích nepřímo prozrazuje, jaké hodnoty lidé vyznávají; jaká je autorita státu; jak dokáže uhlídat obecné dobro; jak chrání slabé proti silným a mocným; jak dokáže obránit liberální koncept občanské svobody, jež anarchii nařvaných hulvátů mocensky ukončí tam, kde jde o svobodu, majetek či dokonce holý život druhých. Ministra vnitra Langer jest, pravda, silový ministr: politickou silou a lobystickou mocí se mu už podařilo destruovat z právního státu mnohé, co tvoří páteř systému obecného dobra, např. nezávislé vyšetřování trestných činů. Z pohledu nestranného fenomenologa proto nemůže uspět ani proti zabíjení na českých silnicích. To by totiž musel nekompromisně hájit obecné dobro slabých a slušných proti silným, bezohledným a agresivním. Jenže pan silový ministr asi vyznává teorii sociálního darwinismu, kde slabší nemají šanci přežít. Proto bude nevinných oběti na českých silnicích stále přibývat. Těch slabých a nevinných, hlavně chodců a dětí, je u nás stále ještě trestuhodně mnoho.