Boží supermarket

Na skle výkladní skříně byl v rohu nalepený lístek, že se z trhu práce každý rok ztrácejí důchodci, matky na mateřské a jiní stěhovaví ptáci. Lístku jsem si všimla a šla se zeptat pana vedoucího, jestli bych mohla někoho z uvedených lidí nahradit: „Jsem nezaměstnaná a hledám práci.“
„Práce bude v sektoru A u Šéfa Nábožného,“ pokýval hlavou Kulaťoučký Šéf a prozatím mne posadil do vrátnice. Na vrátnici se mi líbilo. Lidé vešli, koukli na mne, pak na velké hodiny, nevěřícně na své náramkové, znovu na ty na zdi a spěšně čmárali do knihy.
„Přijede kooperující firma, hleď se u nich něco přiučit,“ mrkl na mne Kulaťoučký. Kdopak by se vybavoval s vrátnou; tak jsem seděla a hleděla se přiučit. Co jsem viděla, to jsem viděla, a pověděla Šéfovi. Drbna z vrátnice…
„Nastal čas, pojedeš do Áčka na zaučenou,“ řekl Šéf Kulaťoučký a na cestu mi dal dva hezké fialové portréty s Františkem P. No, ne s tím lumpem, co onehdy ukradl víc jak půl miliardy korun, ale s tím, který psal německy o češtině a byl protestant. Přišlo mně sympatické, že náš super market je takový ekumenický.
„Potřebovali jsme nutně milión peněz. A my se za to modlili a peníze jsme obdrželi,“ přivítal mě v pondělí na Áčku Šéf Nábožný. Ano, je to zbožný člověk, tady mně jistě bude dobře, – pomyslela jsem si. Posadil mne k počítači a řekl: „Zapisuj duše zapomnětlivé.“ Procházela jsem listiny dlužních úpisů. Zapsaní se zavázali, že za obdržené zbožné zboží podarují náš zbožný kvelb. Lidi jsou dost zapomnětliví, ale ne všichni. Ti s krásným rukopisem už platili a nejvíce ti, jejichž rukopis byl malounko roztřesený a kapitálky jejich jmen a adres byly stínované. Byla to hezká práce. Zdokonalila jsem se v grafologii, excelu, anglické abecedě a zjistila, že asi každý dvacátý není sklerotik. Všechno jsem pečlivě zapsala a pěkně poukládala. Jenže Bůh a staré mašiny tomu chtěli, že se adresy dlužníků dostaly k Nejvyššímu rovnou do nebe a ani sám správce sítě je už nikdy nenašel.
„Vy už jedete domů?“ podivil se o pátečním poledni Nábožný a zašátral v zadní kapse kalhot. Z prkenice vytáhl známý Františkův portrét. Má vytříbený vkus, pomyslela jsem si, když k fialovému připojil jemný růžovohnědý obraz bojovnice za ženská práva.
„Šéfe Nábožný,“ vzala jsem odměnu, „ráda bych pracovní smlouvu.“
„Vy jste nezaměstnaná, že? Daly by se získat dotace na vytvoření pracovního místa,“ vzpomněl si najednou Nábožný. To je aspoň praktik, a k tomu člověk modlitby! Vím o jeho vyslyšených prosbách. Za mě se určitě taky pomodlí… Pokojně jsem se tedy vrátila ke své vrátnici, poslouchala šustění a snažila se rozeznat mávání křídel andělů od plácání slepičího. Ale nějak mně to nešlo. Zajdu za Kulaťoučkým a zeptám se na všechno; hlavně na pracovní smlouvu. Kulaťoučký je odborník a rozumí lidem. Však je úspěšný manažer! Vlídně mě přijal a hned začal malovat kolečka, písmena a šipky ke kooperujícím firmám. Malovat a mluvit umí, on je opravdu člověk na svém místě. – Božínku, vždyť já mu neřekla o smlouvu a tak to honem mezi dveřmi napravuji.
„Jsi na správné adrese,“ ujistil mě Kulaťoučký, rozloučil se a nechal mi zařídit pracovní kout. Skvělý člověk! Ale co je to platné, když je moje adresa na úřadě práce; smlouvu nemám.
„Už nepřijdu,“ vzkázala jsem Kulaťoučkému.
Místo konce však začalo druhé dějství. Na scéně se objevil Podšéf a fraška nabrala novou sílu.
„Vloudila se chyba, napravíme ji, vždyť zájem o tebe máme,“ napsali mi a zavolali z kvelbu. Jenom hloupá primadona by odmítla upřímnou omluvu, a tak jsem se vrátila. Začali jsme pracovat. To byl fofr! Mám ráda samostatné úkoly a těmi mě Podšéf zahrnoval. Ano, tady jsem na svém místě… Pracovní nadšení mě zcela pohltilo. Jak já se těšila na každý nový den! Do chvíle, než mi v uších zaznělo slabounce, ale zřetelně: ´Smlouva´.
I řekla jsem nahlas: „Smlouva“, aby Podšéf uslyšel.
„Co máš pořád se smlouvu, to přece musíš cítit tady,“ zabušil si pěstí na srdce a pevně a káravě se na mne zahleděl, „teď se dohodneme, potom smlouva.“ Ten člověk má charisma, uvědomila jsem si. Odvádí velmi dobrou práci a mohu se od něj hodně naučit.

Jednou jsem zase otočila list ve svém diáři a bylo tam napsané: dvacátého v deset, úřad práce. V božím supermarketu jsem se smlouvy nedočkala ani po třech měsících. Jsem nezaměstnaná. Přece každý člověk ví, že smlouva je základ, je to slušnost a smlouvy rozdával už Hospodin. V kvelbu jsem zanechala vzkaz, že musím na úpé a ať mě už nikdy nečekají. Trochu to zašramotilo, zabublalo a vyšumělo do ztracena.