Ted Grimsrud – 11. listopadu 2025
Na konci druhé světové války stáli představitelé Spojených států před jedním z nejosudovějších rozhodnutí v dějinách své země. Jaké vztahy budou udržovat se Sovětským svazem? Od ruské revoluce v roce 1917 byly vzájemné vztahy nepřátelské. Když Hitler po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 vyhlásil Spojeným státům válku, otevřely se ve vztazích mezi USA a SSSR nové možnosti a vyvstaly nové potřeby. Neměl by být nepřítel našeho nepřítele naším přítelem? Slovo „přítel“ by bylo pro následující vývoj příliš silné, ale Sověti a Američané během několika následujících let vytvořili úspěšné spojenectví, které porazilo Německo.
Studená válka
Když se válka chýlila ke konci, američtí představitelé si začali představovat nové nepřátelské uspořádání. Sovětský svaz měl dlouhou zkušenost s ohrožením, a dokonce s invazemi – od napoleonských válek přes západní pokusy o potlačení ruské revoluce až po nacistický vpád. Když Sověti uvažovali o poválečném období, jejich postoj ke světu určovala především potřeba bezpečnosti. Spojené státy naproti tomu během války prakticky nečelily žádnému vážnému ohrožení a vyšly z ní s expanzivním smýšlením, zaměřeným na prosazení svého postavení jediné světové vůdčí mocnosti.
Spojené státy se mohly vydat dvěma různými cestami. Jednou z nich bylo respektovat sovětské bezpečnostní potřeby a hledat způsoby, jak jim vyjít vstříc. Druhou možností bylo považovat Sověty za nesmiřitelného protivníka. Američané si vybrali druhou cestu. Spojenectví z druhé světové války se proměnilo ve „studenou válku“. Spojené státy usilovaly především o posílení své vojenské převahy. Od roku 1945 až do zániku Sovětského svazu iniciovaly prakticky každý krok, který vedl k vyostření konfliktu. Sověti nikdy nedokázali vyrovnat americký náskok ve vojenských schopnostech, ale podařilo se jim vytvořit přibližnou rovnováhu založenou na „vzájemně zaručeném zničení“. Tento nebezpečný tanec prohluboval militarismus obou bloků. Sověti nakonec nedokázali udržet krok a jejich impérium se zhroutilo.
Vítězství ve studené válce postavilo Spojené státy před další osudovou křižovatku. Američtí představitelé stáli před podobnou otázkou jako v roce 1945: Budou usilovat o partnerské vztahy s novým Ruskem založené na vzájemném respektu? Uznají zásadní ideologickou proměnu, kterou Sovětský svaz prošel? Nebo budou zánik komunistického impéria považovat za příležitost k posílení globální moci Spojených států jako jediné světové supervelmoci?
A co NATO?
Sovětský vůdce Michail Gorbačov při jednáních se Spojenými státy v roce 1991 souhlasil se sjednocením Německa s tím, že se vojenská aliance NATO nebude rozšiřovat dále na východ směrem k Rusku, tedy za hranice Německa. Americký ministr zahraničí James Baker s Gorbačovem souhlasil, přestože tato dohoda nebyla nikdy formálně stvrzena. Někteří členové administrativy George H. W. Bushe namítali, že výrazně oslabené Rusko nemá takové postavení, aby si mohlo podobnou podmínku vynucovat. Bush nicméně postupoval opatrně a do konce jeho funkčního období v lednu 1993 se NATO nerozšířilo za území bývalého východního Německa.
Roky následující po rozpadu SSSR byly pro Rusko obtížné. Hospodářství se propadlo a země trpěla neefektivním vedením. Ruští představitelé přesto doufali v dobré vztahy se Západem. Současně se však jednomyslně stavěli proti rozšiřování NATO na východ. Prezident Bill Clinton během svého prvního funkčního období v tomto směru nepodnikl žádné kroky. V roce 1997 však do NATO vstoupilo několik bývalých členů Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem – Polsko, Maďarsko a Česká republika. Ruští představitelé protestovali, ale vedení NATO jejich námitkám věnovalo jen malou pozornost.
Američtí představitelé si po skončení studené války uvědomovali, že ztráta Ruska jako nepřítele by omezila prodej zbraní a vyvolala pochybnosti o samotném významu NATO. Rozhodnutí rozšířit alianci znamenalo, že noví členové museli přizpůsobit svou vojenskou techniku tak, aby byla kompatibilní s vybavením ostatních členů NATO. Zároveň se tím podařilo zachovat Rusko v roli „toho druhého“.
Rozpad Jugoslávie na konci osmdesátých let poskytl příležitost k zachování dominantního postavení NATO a Spojených států v Evropě a zároveň pomohl americkému zbrojnímu průmyslu. Obrana proti „ruské hrozbě“ v té době hrála jen malou roli. Rusové již od počátku devadesátých let stahovali své ozbrojené síly z východní Evropy a do roku 1996 zmenšili svou armádu o 70 %. Zároveň dávali jasně najevo, že si velmi přejí úplné usmíření se Západem. Chtěli propojit své bezpečnostní zájmy se zájmy NATO a Spojených států.
V roce 1999 se v Rusku dostal k moci nový vůdce Vladimir Putin, který usiloval o užší vztahy se západní Evropou a Spojenými státy. NATO však nadále zasahovalo do balkánských konfliktů a projevovalo zájem o další rozšiřování na východ, dokonce i o Ukrajinu. Tyto kroky stále zřetelněji ukazovaly, že NATO dává přednost nepřátelštějšímu postoji vůči Rusku.
Prohlubující se rozkol
Po 11. září 2001 vyjádřil Putin hlubokou soustrast a nabídl pomoc v době, kdy Spojené státy zvažovaly, jak na útoky reagovat. Když se USA rozhodly pro vojenskou operaci v Afghánistánu, Rusko jim poskytlo logistickou podporu. Spojené státy však o další ruskou pomoc neusilovaly a místo toho do konfliktu otevřeně zapojily NATO. Šlo o další útočnou vojenskou intervenci mimo vlastní území aliance.
V roce 2002 NATO projevilo zájem o budoucí členství Ukrajiny. Rusové se s rozšířením NATO v roce 1997 smířili jen neochotně, ale proti vstupu Ukrajiny do aliance se důrazně stavěli. Protože se zdálo, že NATO si vůči Rusku zvolilo nepřátelský postoj, představa aliančních vojsk v sousední Ukrajině vyvolávala v Rusku hluboké znepokojení.
Východní oblasti Ukrajiny zůstávaly ruskojazyčné a upřednostňovaly zachování úzkých vztahů s Ruskem. V západních a centrálních oblastech naopak sílil ukrajinský nacionalismus. V ukrajinských prezidentských volbách v roce 2004 těsně zvítězila dosavadní proruská vláda. Krátce nato prozápadní síly s americkou podporou vedly „oranžovou revoluci“, která volební výsledky zvrátila. Ve volbách v roce 2006 pak proruská strana znovu získala výraznou většinu parlamentních křesel.
V roce 2004 přijalo NATO šest zemí bývalého sovětského bloku a také Slovinsko, které bylo dříve součástí Jugoslávie. Spojené státy a jejich spojenci stále častěji přistupovali k Rusku jako k nepříteli. Usilovali o přeměnu Ukrajiny v prozápadního spojence a nakonec i člena NATO.
V ukrajinských prezidentských volbách v roce 2010 zvítězil proruský kandidát Viktor Janukovyč ve volbách, které pozorovatelé označili za spravedlivé. Zápas v polarizované zemi se vyostřil, když Spojené státy v únoru 2014 podpořily svržení Janukovyčovy vlády. Nový prezident Petro Porošenko okamžitě posílil vazby s Evropskou unií a začal usilovat o členství v NATO.
Rusko v reakci na převrat anektovalo Krymský poloostrov, který byl součástí Ukrajiny, ale zároveň se na něm nacházela největší ruská námořní základna v nezamrzajících vodách. Velká většina obyvatel Krymu byla ruskojazyčná a v referendu hlasovala pro připojení k Rusku.
Nepřátelský postoj ukrajinské vlády vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu vedl od roku 2014 k násilnostem na východní Ukrajině, kde Rusko podporovalo etnické ruské síly. Zástupci Ukrajiny, Francie, Německa a Ruska se sešli v Minsku, aby hledali mírovou dohodu. Boje pokračovaly i v roce 2015, dokud obnovená jednání v Minsku nevedla k uzavření dohody známé jako Minsk II.
Ukrajinci nikdy své závazky vyplývající z dohody Minsk II nesplnili. O několik let později evropští signatáři, německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident François Hollande, přiznali, že nikdy neměli v úmyslu zajistit skutečné prosazení dohody. Podepsali ji proto, aby přiměli Rusy omezit svou podporu a Ukrajina mezitím mohla vybudovat silnější armádu.
Spojené státy právě za tímto účelem zdvojnásobily své úsilí o vyzbrojování ukrajinské armády. Pokračovaly snahy provokovat Rusy, kteří nikdy nepřestali zdůrazňovat, že případný vstup Ukrajiny do NATO je pro ně naprosto nepřijatelný.
V roce 2019 se na Ukrajině konaly další prezidentské volby. Úřadující prozápadní prezident opět utrpěl rozhodující porážku. Vítěz, politický nováček Volodymyr Zelenskyj, kandidoval jako zastánce míru a získal značnou podporu v ruskojazyčných východních oblastech, když slíbil naplnění minských dohod. Zelenskyj však okamžitě čelil silnému tlaku nacionalistických sil a následně se jejich požadavkům podřídil.
V letech 2014 až 2022 američtí prezidenti podporovali Ukrajinu rozsáhlými dodávkami zbraní, zatímco konflikt s Ruskem narůstal. Putin prosazoval důslednější úsilí o naplnění dohody Minsk II. Představitelé Spojených států a NATO jeho snahy odmítali. Rusko se proto rozhodlo rázně jednat proti hrozbě, kterou pociťovalo.
Ruská invaze v roce 2022 a její důsledky
Zatímco Rusko se cítilo stále více ohroženo, Spojené státy a NATO tlačily Zelenského k neústupnějšímu postoji vůči Rusku. Dne 21. února 2022 Rusko zahájilo invazi na ukrajinské území. Útok zpočátku směřoval k ukrajinskému hlavnímu městu Kyjevu.
Rusko zamýšlelo využít invazi jako prostředek, který přiměje ostatní strany k vážnému vyjednávání. Doufalo, že se mu podaří uspokojit své bezpečnostní požadavky a ukončit konflikt. Jeho hlavní požadavky se týkaly dohody Minsk II, zejména záruk, že Ukrajina nevstoupí do NATO. Rusové rovněž požadovali větší autonomii pro východní oblast Donbasu, uznání Krymu jako součásti Ruska ze strany Ukrajiny a výrazné omezení moci pravicových nacionalistů na Ukrajině.
Do 16. března 2022, tři týdny po začátku invaze, se objevily věrohodné zprávy, podle nichž byly zúčastněné strany velmi blízko dohodě, která by uspokojila ruské požadavky. Než však mohly být dohody dokončeny, navštívil britský premiér Boris Johnson Zelenského v Kyjevě a nařídil mu ukončit vyjednávání. Zelenskyj tak učinil.
Kdyby byla mírová dohoda dokončena, válka mohla skončit. Zdá se však, že Spojené státy začaly Rusko považovat za slabší, než původně předpokládaly. Pokračování války tak mohlo Rusku způsobit vážné škody a možná dokonce vést k pádu Putinovy vlády.
Jednání skončila sdělením, že Ukrajina nemá zájem v rozhovorech pokračovat. Rusové proto přehodnotili svůj přístup k válce.
Během následujících tří let Rusko stupňovalo své úsilí, postupně získávalo převahu na bojišti a odolávalo tvrdým ekonomickým sankcím uvaleným Spojenými státy. Rusko posílilo důležité vztahy s Čínou a členy nového uskupení BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika a další země globálního Jihu, především Írán). Tyto vztahy zmírnily negativní důsledky přerušení vazeb se Spojenými státy a NATO v důsledku jejich sankcí.
Po zvolení Donalda Trumpa v roce 2024 se změnilo jen málo, protože Rusové nadále trvali na svých základních požadavcích. Zásadní chybný odhad prezidenta Bidena, který doufal, že využije domnělé ruské zranitelnosti, ve skutečnosti odhalil překvapivou sílu a odolnost Ruska.
Místo toho, aby Spojené státy a NATO Rusko izolovaly, přiměly je k prohloubení vztahů s Čínou a Íránem a k posílení vazeb s dalšími zeměmi BRICS. Americká vojenská technologie se tváří v tvář ruské ukázala jako nečekaně nedostatečná. Naděje na rychlou a úspěšnou zástupnou válku proti Rusku, která měla posloužit jako odrazový můstek k úspěšné konfrontaci s Čínou, se ukázala jako mylná.
Namísto toho, aby tato válka vedla k zániku Ruska, odhalila slabiny amerického impéria.
Zatímco se tato obnovená studená válka nebezpečně rozhořívala, druhý velký vojenský konflikt dále ohrozil stabilitu a dlouhodobou udržitelnost amerického impéria. Dlouhodobě doutnající konflikt mezi Izraelci a Palestinci v západní Asii naplno propukl 7. října 2023.
Spojenectví Spojených států s Izraelem představovalo vedle dalších problémů bezprecedentní ohrožení morálního postavení amerického impéria vzhledem ke genocidnímu jednání Izraele v Gaze.
Svůj pohled na impérium bez růžových brýlí uzavřu v příštím příspěvku, který věnuji konfliktu mezi Spojenými státy, Izraelem a Palestinci.
Přidejte odpověď