Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne. (Mar 9, 37)
Milý Ježíši,
už máš za sebou čtení a naplňování všech těch vánočních dopisů, i pravoslavných, a tak se ti chystám napsat. Jsem ti velmi vděčná, že se s tebou můžeme setkávat při pohledu do očí našeho dítěte. Ale přece jenom, když říkáš, že v dítěti přijímáme tebe, musím říct, že některé věci v tvém chování mě mírně řečeno udivují.
Tak asi nejvíce nás trápí ten tvůj pláč a křik. Nedovedu si vysvětlit, jak v něm můžeš pokračovat, když vidíš, že jsme po několika hodinách na pokraji svých sil a nevíme kudy kam. Je to opravdu strašně stresující. Vždyť na nás brzo sousedi pošlou sociálku. A hlavně nevíme, jestli tě něco trápí a můžeme ti nějak pomoc, nebo se ti jenom nechce spát. Nemohl bys k nám být přece jen shovívavější?
A podobné je to s usínáním. My už padáme únavou a usínáme ve stoje, a ty ne a ne vychutnat si ten blažený stav po kojení, v pokoji usnout a dát pokoj i nám.
A nebo s tím čuráním, že to tady vytahuju. Že si dokážeš při přebalování počůrat všechny právě převlečené oblečky a oba rodiče k tomu, to je poprvé snad vtipné. To že se to opakuje v nestřežených chvilkách každý druhý den v různých obměnách, je už opravdu únavné.
A to ani nemluvím o těch větších dětech.
Nechci si stěžovat, zažíváme s tebou řadu krásných a radostných chvil. Jenom jsem se ti chtěla svěřit s tím, co mě na tobě opravdu zaráží.
Maminka Marie