Craig Murray je spisovatel, rozhlasový moderátor a aktivista v oblasti lidských práv. V období od srpna 2002 do října 2004 působil jako britský velvyslanec v Uzbekistánu a v letech 2007 až 2010 byl rektorem Univerzity v Dundee. Jak sám píše, v letech 1994–1998 působil jako první tajemník na britském velvyslanectví ve Varšavě a osobně zná aktéry dnešního sporu. Kdo chce rozumět složité situaci v Polsku, musí poznat historické okolnosti a postoj k válce na Ukrajině. Tito skryté pohnutky živí dnešní spory v Polsku. Kvůli srozumitelnosti jsem přidal mezititulky.
V letech 1994–1998 jsem působil jako první tajemník na britském velvyslanectví ve Varšavě. I když je to už dávno, osobně jsem znal mnoho lidí, kteří stojí v centru současné krize, jako například premiéra Donalda Tuska a ministra zahraničí Radoslawa (Radeka) Sikorského.
Poláci nemají rádi násilí
První věc, kterou je třeba o Polsku říci, je, že je nepravděpodobné, že by současná krize přerostla v násilí, a už vůbec ne v dlouhodobém měřítku. Bude se hodně křičet a nadávat a bude se často odkazovat na zapomenuté staré spory a skandály. Ale Polsko není Ukrajina ani Francie a jako obvykle se z toho nějak vyvleče nějakým vágním kompromisem, který nás bude provázet příštích pár let.
Generál Wojciech Jaruzelski, poslední významný vůdce za komunismu, býval sousedem, s nímž jsem sdílel plot na konci mé zahrady. Řídil výjimečný stav a tajnou službu, která byla dost krutá. Ale při zpětném pohledu z historické perspektivy je pozoruhodné ne to, jak moc, ale jak málo násilného potlačování bylo proti Solidaritě použito v letech 1980 až 1983. Zahynulo asi 120 lidí a tisíce byly uvězněny. Ale na revoluci, která spustila politické změny otřásající celým světem, je to pozoruhodně umírněné.
Poté, co se Lech Wałęsa ujal prezidentského úřadu, Jaruzelski se po Varšavě pohyboval zcela otevřeně a já jsem mu každé ráno, když procházel kolem mé brány, říkal: „Dzien Dobry Panie Generale“. Násilí není v polské politice přirozeným jevem.
Fatální rozdělení politické scény
Druhou věcí, kterou je třeba pochopit, je, že polská politika je rozdělena na pravici a nacionalistickou pravici. Levice je dnes téměř bezvýznamná – mírně sociálnědemokratická Nowa Lewica je malým menšinovým partnerem v Tuskově vládní koalici a v průzkumech veřejného mínění dosahuje asi 8 procent. To je v podstatě jediná „levice“. Členové vládní Občanské koalice – jako například Radek Sikorski – jsou podle britských měřítek velmi pravicoví. Sikorski byl členem Bullingdon Clubu, exkluzivního mužského klubu s večeřemi na Oxfordské univerzitě, kam patřili také George Osborne a Boris Johnson, a v sociální i hospodářské politice stojí o něco více vpravo než oni.
Opoziční nacionalistická pravice je sociálně konzervativní a nábožensky orientovaná: klíčovou otázkou zůstává potrat, což přímo souvisí se současným sporem o Ústavní soud. Mezi pravicí a nacionalistickou pravicí neexistuje žádný významný ekonomický rozdíl, přičemž ta druhá je možná o něco více sociálně orientovaná v otázkách, jako jsou výdaje na sociální zabezpečení.
Je velkou chybou snažit se tyto rozdíly vtěsnat do klasického rozdělení stran podle ekonomické politiky na levici a pravici, nebo dokonce do modelu „liberálové versus populisté“. Polsko je sui generis, je to případ sám o sobě.
Mlžení ohledně současné krize
Krize kolem Ústavního soudu je na první pohled politická. Týká se spíše složení Ústavního soudu než konkrétních případů, které soud v současné době projednává. Stala se však symbolem hlubokých rozporů v polské společnosti.
Polsko má hybridní systém, který není ani prezidentským, ani parlamentním. Právo předkládat návrhy zákonů náleží parlamentu (Sejm) a premiérovi jmenovanému Sejmem. Prezident však disponuje aktivním právem veta a má kontrolu nad důležitými jmenováními.
Ústavní soud zajišťuje řádné dodržování ústavy, a proto rozhoduje ve sporech mezi prezidentem, předsedou vlády a Sejmem. Soud rovněž zajišťuje, aby byla respektována práva občanů zakotvená v ústavě. Dále – a to je zásadní rozdíl oproti Spojenému království, kde taková soudní pravomoc neexistuje – zajišťuje, aby polská legislativa byla v souladu s mezinárodním právem a smluvními závazky Polska.
Nejdůležitějším nedávným rozhodnutím Ústavního soudu byla samozřejmě otázka potratů, které v roce 2020 omezil zrušením výjimky ze zdravotních důvodů, na jejímž základě se prováděla většina potratů. Historie potratů v Polsku je pro člověka, který není Polák, opět velmi podivná. Když jsem byl v Polsku v polovině 90. let, mělo tato země jak nejvyšší míru návštěvnosti katolických kostelů na obyvatele na světě, tak pravděpodobně i nejvyšší míru potratů na obyvatele na světě. Je to složité téma, o kterém si povíme jindy.
Obě strany sporu jsou političtí šílenci
Jak je v Polsku obvyklé, obě strany se chovají naprosto nerozumně. V současné době stojí v Polsku proti sobě prezident Karol Nawrocki z nacionalistické pravicové strany PiS a premiér Tusk z pravicové Občanské koalice. Dlouhodobým problémem Ústavního soudu je to, že jeho členy musí jmenovat Sejm. Ale do úřadu je musí uvést prezident. Když ani jedna ze stran není ochotna k kompromisu, což je častý případ, vede to k jedné patové situaci za druhou.
Bezprostřední krize začala 30. října; soudkyně Anna Korwin-Piotrowská zvolená současnou sejmovou většinou nikdy nebyl jmenována do úřadu Nawrockým. Ta nařídila pozastavení funkce předsedy tribunálu Bogdana Swieczkowského. Toho jmenovala vládnoucí Strana práva a spravedlnosti (PiS). Korwin-Piotrowská se prohlásila za předsedkyni soudu. Tuskova vláda poté nasadila pořádkovou policii k zajištění budovy na podporu jejího kroku. Nawrocki přerušil cestu do Senegalu a vrátil se domů. Před budovou se shromáždili příznivci PiS. Každá strana obviňovala tu druhou z puče.
Konflikt sahá až do roku 2015, ale všechny zprávy velkých médií, které jsem viděl, podávají nepravdivý popis toho, jak to začalo. V roce 2015 si pravicová vláda Občanské platformy, přímá předchůdkyně Tuskovy koalice, uvědomila, že ztrácí moc. Proto se pokusila obsadit Ústavní soud. Jmenovala pět nových soudců.
Třem z nich měl skončit mandát těsně předtím, než Občanská platforma opustila vládu. Ale strana schválila zákon, který jí umožňoval předem jmenovat další dva soudce, jejichž mandáty měly skončit za vlády nastupující strany PiS. Občanská platforma se tak pokusila jmenovat pět nových soudců, aby omezila působnost nastupujícího Sejmu a prezidenta z řad PiS.
Nová vláda PiS se okamžitě pokusila zrušit jmenování všech pěti nových soudců a na jejich místo jmenovat své vlastní soudce. To bylo skutečně z právního hlediska sporné. Ve skutečnosti však šlo o reakci na hluboce nedemokratický krok Občanské platformy, která při odchodu z vlády zaplnila soud svými vlastními stoupenci. To sice mohlo být legální, ale bylo to pobuřující.
Ústavní soud nakonec sám rozhodl, že první tři soudci z Občanské platformy byli jmenováni v souladu s právními předpisy, zatímco další dva soudci z Občanské platformy, jejichž jmenování mělo proběhnout až po skončení funkčního období daného Sejmu, jmenováni v souladu s právními předpisy nebyli. Schválil tedy také dva soudce z PiS.
Jednalo se o zjevně správné rozhodnutí, na kterém se politici nedokázali shodnout. Byla to však Občanská platforma, nikoli PiS, kdo se jako první pokusil ovlivnit složení soudu, což je skutečnost, která je v současných zprávách tradičních médií i ze strany Evropské komise zcela zkreslena. Následně provedla strana PiS další změny ve složení a pravomocích Ústavního soudu, které Evropský soudní dvůr, soudní orgán Evropské unie, shledal nezákonnými.
EU, trojský kůň polské politiky
EU je jádrem tohoto rozkolu a Donald Tusk se pokusil tento konflikt takto interpretovat. Svůj projev k národu po svém převratu pronesl před záplavou polských a evropských vlajek. Během předchozích dvou dnů opakovaně tvrdil, že strana PiS usiluje o vystoupení Polska z Evropské unie. PiS na to namítá, že Donald Tusk chce vstoupit do eurozóny, do Evropské centrální banky a převést polské zlaté rezervy do EU. Tomu se prý Ústavní soud před převratem snažil zabránit.
Obě strany mají pravdu. Donald Tusk by se rád připojil k euru a v minulosti to často prohlašoval. Ale vstup do eurozóny ve skutečnosti neznamená převod značných polských zlatých rezerv. Strana PiS by ráda opustila EU. Ani jedna ze stran však v současné době neuvádí své skryté přání jako oficiální cíl, protože oba postoje jsou nepopulární.
Hlavním poradcem předsedy strany PiS Nawrockého pro záležitosti EU je Jacek Saryusz-Wolski, muž, s nímž jsem úzce spolupracoval při vstupu Polska do EU. Po celá desetiletí byl v národním i evropském parlamentu tváří polského nadšení pro EU.
Saryusz-Wolski je však nyní hluboce zklamán tím, že EU pod vedením předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, německého kancléře Friedricha Merze, francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a místopředsedkyně Evropské komise Kaji Kallasové není tím orgánem, o kterém snil. Současnou EU považuje za hluboce nedemokratickou a arogantní. Zkrátka prošel ve svých názorech na EU přesně stejnou proměnou jako já.
EU byla vnímána jako ústřední prvek polské nacionalistické identity, protože zaručovala polskou nezávislost, což bylo vzhledem k traumatické historii Polska plné okupací a cizí nadvlády zásadní. Členství v EU vedlo ke dvěma desetiletím mimořádného hospodářského růstu. Řada faktorů však postupem času narušila lesk EU. Patří mezi ně strach z německé nadvlády, sociálně-liberální směřování EU a nedemokratická povaha institucí EU.
Jak jsem je v minulosti, považoval bych za nemožné, že by Jacek Sarusz-Wolski patří k euroskeptické nacionalistické pravici, zatímco Radek Sikorski k opačné, proevropské pravici. Tehdy tomu bylo zjevně naopak. Abychom pochopili tuto změnu politické orientace, je třeba vzít v úvahu něco, co západní tradiční média bezstarostně ignorují: klíčovou roli Ukrajiny v aktuálním dění v Polsku.
Konflikt na Ukrajině zásadně rozdělil Polsko
Ukrajina hraje v tomto konfliktu klíčovou roli. Zjednodušeně řečeno, nacionalistická pravice má už plné zuby ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, zatímco Tusk je stoupencem válečné linie von der Leyenové, Kallase a Merze.
Pro Brity je Ukrajina další „vzdálenou zemí, o které nic nevíme“. Pro Poláky je to soused, o kterém toho vědí opravdu hodně. Polsko pravděpodobně hostí více ukrajinských uprchlíků než kterýkoli jiný stát, a to jak v absolutních číslech, tak na jednoho obyvatele. Část antipatie ze strany nacionalistické pravice pramení z nepřátelství vůči přistěhovalcům.
Ukrajina je však skutečně extrémně zkorumpovaný stát a Poláci to velmi dobře chápou. Poláci přispívají k obrovským částkám, které EU nalila do Zelenského režimu, a Poláci také zblízka sledují, jak ukrajinské osobnosti spojené s režimem v superautech kupují nemovitosti nejvyšší třídy. Ukrajinci jsou největšími zahraničními kupci polských nemovitostí. To je prostě pravda.
Ministr zahraničí Radek Sikorski se nakonec přiklonil na stranu Občanské koalice, protože jeho primární loajalita patří – a vždy patřila – NATO, jak se sluší na člena Bullingdon Clubu a manžela fanatické rusofobky Anne Applebaumové. Souběh událostí na Ukrajině a nástup prezidenta Nawrockého vedly k posunu nacionalistické pravice k mnohem skeptičtějšímu postoji vůči Ukrajině. Nawrocki patří k mladší generaci politiků – je mu 43 let a bylo mu teprve 15, když jsem opustil Polsko. Celá jeho profesní kariéra před nástupem do prezidentského úřadu byla spjata s připomínáním Druhé světové války.
Zelenskyj obdržel nejvyšší polské vyznamenání – Řád Bílého orla. Nawrocki toto vyznamenání zrušil a donutil Zelenského, aby jej vrátil, a to kvůli oficiálnímu uctívání ukrajinských osobností a jednotek spojených s nacisty, které se během druhé světové války podílely na masakrech Poláků. Své polské vyznamenání vrátili i další vysoce postavení Ukrajinci. Jedná se o poměrně překvapivý diplomatický rozkol, o kterém se na Západě informuje jen velmi málo.
Nejprestižnější ukrajinskou televizní produkcí je v současné době seriál „Okřídlení lvi“, který pojednává o Haličské divizi, jež byla zformována během první světové války především k boji proti Polsku. Nejenže tato divize bojovala proti Polsku na druhé frontě v rozhodující polské národní válce proti Sovětskému svazu v roce 1921, ale byla také předchůdkyní Haličské brigády Waffen-SS – jejíž pokračující připomínání je mezi oběma zeměmi trvajícím ožehavým tématem.
Vojáci dobrovolnické divize Waffen SS „Galicie“ při složení přísahy, 1943. (Wikimedia Commons/veřejná doména)
A aby toho nebylo málo, seriál se natáčí v bývalém významném polském městě Lvov. V době války samozřejmě ukrajinský nacionalismus bují a jeho necitlivost a – z polského pohledu – nevděčnost vůči polským citům představuje skutečný problém.
Polsko je samo o sobě traumatizovaným státem. Poláci přišli o svůj stát úplně v 18. století. Polské státy se občas znovu objevovaly pod francouzskou a sovětskou nadvládou. Ale v zásadě souhlasím s tím, že kromě období 1919 až 1939 se skutečně suverénní polský stát vrátil až v 90. letech 20. století.
K tomu je třeba připočítat skutečnost, že až do roku 1946 byla západní Ukrajina součástí Polska a nedílnou součástí polské identity. Lvov byl významným centrem polské architektury a kultury. Je těžké najít vhodnou analogii, ale pro Poláky je to, jako by Francie ve 40. letech 20. století odňala Angličanům Canterbury a Norwich, Kent a Východní Anglii.
Neexistuje žádné vážné hnutí za znovuotevření otázek hranic, mimo jiné proto, že velká část Polska patřila do roku 1946 Německu. Skutečnost, že části Polska, kde Ukrajinci zmasakrovali desítky tisíc polských civilistů, jsou nyní ukrajinským územím, však přirozeně působí na polskou psychiku.
Šlo doopravdy o puč organizovaný probruselskou stranou
Jednalo se o pokus o státní převrat. To je výstižný popis. Předvečer Všech svatých je v Polsku velkou událostí. Lidé se vrací k hrobům svých předků, zapalují svíčky v červených skleněných lucernách a drží bdění. Rodiny kvůli tomu opouštějí města a vrací se do rodných vesnic. Jde o oficiální svátek katolické církve, takže se tomu přirozeně věnují především příznivci strany PiS.
Volba pátku, dne před předvečerem Všech svatých, k fyzickému zásahu proti Ústavnímu soudu byla zjevně záměrnou taktickou volbou, kdy se dalo očekávat nejmenší odpor. Klasickým prvkem státního převratu je také skutečnost, že prezident Nawrocki právě opustil zemi na oficiální návštěvu. Nawrockého rozhodnost, s jakou otočil prezidentské letadlo a vrátil se do Varšavy, přičemž si prorazil cestu přes kordon pořádkové policie kolem Ústavního soudu, změnila situaci na místě v jeho prospěch.
Kolem těchto velmi sporných událostí se zatím vznáší mlha nejistoty. Široce se tvrdí, že se Tusk pokusil zabránit přistání Nawrockého letadla na varšavském letišti. Zatím je těžké posoudit, zda je to pravda. Rovněž se tvrdí, že značná část jednotek pořádkové policie, které Tusk rozmístil kolem Ústavního soudu, neměla na uniformách žádná čísla a nemluvila polsky. Nejsem nakloněn tomu, abych tuto informaci jednoduše zamítl, protože existuje mnoho očitých svědectví, včetně výpovědí polských poslanců a europoslanců. Široce šířené záběry, které údajně zachycují německé policejní konvoje na území Polska, jsou předmětem ostrých sporů. Opět bude zapotřebí více času, než se podaří zjistit pravdu.
Co se však jeví jako vysoce pravděpodobné, je to, že Evropská komise měla o převratu předem informace, protože rychlost, s jakou se vrhla na podporu Tuska a Pietrowské při převzetí Ústavního soudu, byla vzhledem ke složitosti situace pozoruhodná. Osobně nevidím vůbec žádný argument, který by dokazoval, že Pietrowské jednání bylo legální.
Poláci jsou na politické zmatky a hádky už dávno zvyklí
Očekávám, že celá situace jednoduše vyšumí. Může to vypadat jako obrovská hádka, ale znám mnoho z těchto lidí a oni se všichni navzájem znají. Ta hořkost se ve skutečnosti příliš neprojevuje v osobních vztazích. Tusk pravděpodobně očekával, že se mu podaří ovládnout ulice pomocí své pořádkové policie, a to proto, že jeho příznivci pocházejí převážně z měst. Na venkově žije mnohem větší podíl polského obyvatelstva, než je běžné v západních zemích, a právě je síla strany PiS. Pro nacionalistickou pravici je proto mnohem těžší rychle zmobilizovat městské davy než pro Tuskovu pravici, a to i když zrovna není předvečer Všech svatých.
Příznivci PiS však skutečně vyšli do ulic, aby se postavili proti pořádkové policii, zatímco na podporu Tuska se do ulic vydalo zjevně velmi málo lidí. Zatím se zdá, že Tuskova taktika spektakulárně selhala. Zůstává v pozici, kdy to vypadá, že se pokusil použít fyzickou sílu a pořádkovou policii proti Ústavnímu soudu a prezidentovi ve prospěch von der Leyenové, Merze a zájmů EU, které jsou jen zástěrkou pro Německo. Tento dojem ještě umocňují videa německých policejních konvojů, bez ohledu na to, zda se skutečně nacházejí v Polsku, či nikoli. Neobyčejné záběry policie ze Dne všech svatých, jak odvádí v poutech manžela oblíbené nacionalisticko-pravicové novinářky Danuty Holecké od hrobu jejich dvouletého dítěte, jsou obrazem, který bude Tuskova budoucnost pronásledovat.
Pro polskou citlivost by nic nemohlo být šokující. Oficiální vysvětlení dopravního přestupku je mimořádné. Samozřejmě to mohlo být čistě apolitické a jen se časově shodovalo s událostmi v hlavním městě, ale škoda je již napáchána. A osobně o tom hodně pochybuji.
Rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2020 o potratech se v Polsku dodržuje jako zákon, bez ohledu na to, kdo je u moci, a bez ohledu na to, co řekly Evropský soudní dvůr a Evropský soud pro lidská práva. Takže navzdory všem sporům nejde o mrtvou instituci.
Uvidíme, jak se tento boj o moc vyvine. Očekávám, že se situace uklidní, budou probíhat zdlouhavá vyšetřování, ale nikdo nepůjde do vězení. Očekávám, že Tusk, EU i Zelenskyj tím budou oslabeni a že to byl pro PiS dobrý víkend.
Když jsem byl v Polsku, ponořil jsem se do tamní kultury a jazyka a strávil jsem čas v každém jednotlivém regionu. Naučil jsem se polsky, mimo jiné na Katolické univerzitě v Lublinu a v Sopotu. Domnívám se, že jsem byl jediným západním diplomatem, který správně předpověděl, že Aleksander Kwaśniewski porazí Lecha Wałęsu ve volbách v roce 1996. Můj velvyslanec poslal do Londýna naléhavý telegram, aby vyvrátil mou závěrečnou zprávu z volební kampaně, protože v ní stálo, že vyhraje Kwaśniewski. Věděl jsem to, protože jsem měl skutečné znalosti o provinčním Polsku, které jiným západním diplomatům zaměřeným na Varšavu chyběly.
Ačkoli však k Polsku a jeho obyvatelům chovám hlubokou lásku, o jeho politice či politicích píšu jen velmi zřídka. Upřímně řečeno, obojí je opravdu k vzteku. Polská politika se skládá téměř výhradně z nerozumných mužů s pošetilými názory. A ti na sebe křičí kvůli záležitostem, které se jejich skutečných neshod ani zdaleka netýkají. Doufám, že mé vysvětlení aktuálního dění vám pomůže utvořit si vlastní názor na tuto záležitost.
Článek Craig Murray: The Crisis In Poland vyšel v nezávislém investigativním webu Consortium News dne 4. listopadu 2026. Autorem je citovaný diplomat a publicista Craig Murray.
Přidejte odpověď