Ted Grimsrud – 7. listopadu 2025
Když jsem vyrůstal v 50. a 60. letech, měl jsem realitu amerického impéria přímo před očima, a přesto jsem ji neviděl. Velká část násilí, kterého jsme se ve světě dopouštěli, nebyla nijak utajována. Jen se nehodila do příběhu, který jsme si o Americe vyprávěli. Dnes, když toho vím víc, mě šokuje, jak pozitivní vztah jsem ke své zemi tehdy měl. Svou slepotu přičítám síle hluboce zakořeněné teologie nekritického nacionalismu. Stejně jako většina Američanů jsem chtěl věřit tomu nejlepšímu a vytěsňoval jsem všechno, co by tuto víru mohlo zpochybnit. V tomto článku nabídnu stručný přehled toho, co jsem přes své růžové brýle nedokázal vidět.
Trumanova doktrína krátce po druhé světové válce vytvořila vzorec pro americké intervence „kdekoli na světě“. Tento vzorec platí dodnes. Nastíním zde historii amerických intervencí různé intenzity. Jak ukáže i tento stručný přehled, jejich rozsah byl skutečně celosvětový. V následujících článcích se podrobněji zaměříme na dva mimořádně významné okruhy amerických intervencí: pokračování nepřátelského vztahu vůči Rusku po skončení studené války a americkou podporu Izraele.
První z mnoha intervencí
Krátce po druhé světové válce američtí představitelé ospravedlňovali vojenské angažmá v Řecku potřebou čelit sovětskému „expanzionismu“. Sověti se však do konfliktu, který vznikl v důsledku zápasu o politickou budoucnost Řecka, nezapojili. Dodrželi dohodu z Jaltské konference o poválečném uspořádání světa. Střední a východní Evropa spadaly do sovětské „sféry vlivu“, kde Sověti také zasahovali. Řecko naopak uznávali jako součást britské sféry vlivu.
V Řecku bojovali domácí levičáci proti pravicové monarchii, kterou chtěli Britové obnovit. Spojené státy se rozhodly vojensky podpořit monarchisty, čímž se přihlásily k britské vojenské intervenci zahájené již v roce 1944. Britský zásah přitom předcházel všem obdobným sovětským vojenským akcím, jejichž cílem bylo prosadit sovětskou „sféru vlivu“ v zemích sovětského bloku, které se odmítaly podřídit. První, kdo použil násilí proti právu národa na sebeurčení, tedy nebyli Sověti, ale Britové.
Když pováleční britští představitelé dospěli k závěru, že Británie bude muset výrazně omezit své angažmá při udržování vlastního impéria, vyzvali Američany, aby převzali otěže. V Řecku tak Spojené státy zasáhly ve prospěch protidemokratických sil. Občanská válka skončila vítězstvím pravice. Vítězové nastolili vojenskou diktaturu, která po mnoho let udržovala nespravedlivý politický systém.
Smrtící, neúčinná a neukončená válka
Do roku 1950 se američtí představitelé pevně přiklonili k militarizaci zahraniční politiky. Paul Nitze z ministerstva zahraničí vypracoval rozsáhlé zdůvodnění politiky založené na válce. Tento dokument, známý jako NSC-68, položil základy americké politiky na následující desetiletí. Navazoval na Trumanovu doktrínu a prohlašoval, že Sověti usilují o světovládu:
„Sovětský svaz je na rozdíl od předchozích uchazečů o hegemonii veden novou fanatickou vírou, která je v přímém rozporu s naší vlastní, a snaží se vnutit svou absolutní moc zbytku světa.“
Myšlenky obsažené v NSC-68 poskytly základní zdůvodnění amerického rozhodnutí zasáhnout v Koreji. Spojené státy podporovaly snahu autoritářského vůdce I Sung-mana upevnit svou moc nad celým Korejským poloostrovem. Jeho jednotky soupeřily s komunistickými silami podporovanými Sovětským svazem, které vedl Kim Ir-sen. V červnu 1950 konflikt přerostl v otevřenou válku a Spojené státy do ní okamžitě vstoupily.
Válka trvala více než tři roky a výrazně vyostřila napětí studené války. Korejská válka vedla k úplnému uskutečnění programu NSC-68, který zahrnoval obrovské zbrojení, další militarizaci americké ekonomiky a rozsáhlé vojenské závazky po celém světě.
Korejský konflikt měl být stejně jako pozdější konflikty, které Američané mylně vykládali jako projevy sovětského expanzionismu, chápán především jako místní občanská válka. Sověti v něm hráli pouze vedlejší roli. Konflikt málem vyústil v americký jaderný útok. Když se Truman postavil proti svým poradcům a jadernému útoku zabránil, posílil přesvědčení, že použití jaderných zbraní musí zůstat tabu.
V tomto konfliktu přišly o život přibližně tři miliony Korejců, z nichž 75 % tvořili civilisté. Korejská válka znamenala zásadní proměnu amerického ministerstva zahraničí, jehož pozornost se přesunula od diplomacie k vojenským akcím. Podobnou proměnou prošel i prezidentský úřad. Po roce 1950 a vedení korejské války zůstaly vojenské otázky ústředním zájmem amerických prezidentů.
Svrhávání vlád (a jedna, která unikla)
„Sovětská hrozba“, na níž byla postavena Trumanova doktrína, se stala základem pro americké ozbrojené intervence po celém světě. Zmíním zde pouze tři příklady, z nichž ve skutečnosti žádný neměl se Sovětským svazem mnoho společného. Tyto tři případy přímého amerického zapojení do snah o svržení existujících vlád v Íránu, Guatemale a na Kubě však dobře ukazují, jak Pax Americana fungoval v praxi.
V roce 1901 získala britská Anglo-íránská ropná společnost monopol na íránskou ropu a přivlastňovala si přibližně 85 % výnosů. V samotném Íránu tak zůstávalo jen velmi málo. Po druhé světové válce získalo moc íránské nacionalistické hnutí. Jeho vůdce Muhammad Mosaddek, přesvědčený demokrat, byl v roce 1951 zvolen premiérem. Jeho program usiloval o to, aby Írán získával spravedlivý podíl z ropných příjmů a mohl tak posilovat svou občanskou společnost. Íránský parlament ropný průmysl znárodnil.
Britské elity dospěly k závěru, že jedinou možností, jak si udržet zisky z ropy, je svržení demokratické íránské vlády. Mosaddek Brity ze země vyhnal. Ti pak nepravdivě tvrdili, že Írán vede ke komunismu. Ve jménu Trumanovy doktríny tajně zasáhla americká CIA, aby údajně „zachránila Írán před komunismem“, a v roce 1953 Mosaddeka odstranila od moci.
Novou vládu vedl íránský monarcha Muhammad Rezá Pahlaví, šáh, jehož moc byla předchozí demokratickou proměnou Íránu omezena. Jeho represivní vláda podporovaná Spojenými státy nakonec skončila islámskou revolucí v roce 1979. Místo aby Spojené státy přijaly Mosaddekovu snahu o vzájemně respektující vztahy, pomohly vytvořit a po desetiletí udržovat utrpení íránského lidu. A nakonec si vychovaly nesmiřitelného nepřítele.
K druhému zásahu CIA došlo mnohem blíže americkému domovu. Jacobo Árbenz Guzmán se v roce 1951 stal druhým demokraticky zvoleným prezidentem Guatemaly. Díky CIA však své funkční období nedokončil a jeho země vstoupila do dlouhé a strašlivé éry represí, které si během následujících padesáti let vyžádaly statisíce životů.
Árbenz prosadil zákon o pozemkové reformě, který vládě umožňoval vykupovat neobdělávanou půdu zahraničních společností a převádět ji do vlastnictví drobných rolníků. Nejvíce tento zákon zasáhl společnost United Fruit Company. CIA svrhla Árbenze, ukončila demokratické období Guatemaly a uvedla do pohybu patrně nejhorší případ rozsáhlého státního teroru v novodobých dějinách západní polokoule.
Po staletích španělské koloniální nadvlády získala Kuba svou „nezávislost“ po španělsko-americké válce v roce 1898. Kubánskému politickému životu však dominovali diktátoři sloužící americkým hospodářským zájmům a organizovanému zločinu.
Dne 1. ledna 1959 revolucionáři diktátora vyhnali, ukončili nadvládu amerických korporací nad kubánskou ekonomikou a zavřeli kasina provozovaná mafií. Američtí představitelé od samého počátku pohlíželi na kubánskou revoluci nepřátelsky. CIA se pokusila svrhnout Fidela Castra při takzvané invazi v Zátoce sviní. Akce skončila neúspěchem a zahájila dlouhou historii nepřátelství vůči Kubě.
Je pozoruhodné, že Kuba si dokázala vůči americkému impériu udržet nezávislost. Četné pokusy o atentát na Castra, tvrdé hospodářské sankce i snahy vynutit si izolaci Kuby od ostatních zemí západní polokoule selhaly.
Největší zahraničněpolitická katastrofa Ameriky: Vietnam
Po druhé světové válce, kdy skončila japonská okupace, usilovalo ve Vietnamu silné domácí hnutí o nezávislost. Spojené státy však podpořily snahu Francie znovu ovládnout svou bývalou kolonii. Když vietnamský odpor přerostl v otevřenou válku, Američané poskytovali Francii pomoc.
Poté, co vietnamští nacionalisté v roce 1954 zvítězili v rozhodující bitvě, Francouzi odešli. Mírová konference vedla k dohodě, která měla Vietnamcům umožnit rozhodnout o vlastní budoucnosti. Její součástí byly volby plánované na rok 1956, z nichž měla vzejít vláda sjednoceného Vietnamu. Američané však dohodu odmítli a zahájili vojenský konflikt nízké intenzity s cílem porazit síly usilující o nezávislost.
Během následujících osmi let se Vietnam stal dějištěm největšího amerického vojenského angažmá od druhé světové války. Americká intervence pokračovala až do roku 1975. Od začátku do konce byla tato válka neúspěchem. Intenzivní bombardovací kampaně nedokázaly splnit americké válečné cíle, zato zpustošily jihovýchodní Asii.
Tato neúspěšná válka vedla k předčasnému konci prezidentství Lyndona Johnsona a Richarda Nixona, traumatizovala a připravila o život miliony obyvatel Indočíny, zničila občanskou společnost v Kambodži a vytvořila podmínky pro genocidu Rudých Khmerů. Na americké straně si vyžádala více než 50 000 mrtvých vojáků a bezpočtu dalších způsobila celoživotní traumata.
Všechno při starém
Další dva příznačné příklady amerických intervencí v Latinské Americe přinesly obrovské a dlouhodobé utrpení. Spojené státy na počátku 70. let svrhly demokraticky zvolenou chilskou vládu a v 80. letech podporovaly válku contras v Nikaragui.
V roce 1970 si Chile zvolilo socialistického prezidenta, který prosazoval znárodnění chilských měděných dolů ovládaných americkými korporacemi. Salvador Allende věřil v demokratické procesy, Američané jej však vykreslovali jako komunistickou loutku Sovětského svazu.
Prezident Nixon nařídil CIA, aby „přiměla ekonomiku křičet“. Během následujících tří let Spojené státy narušovaly chilskou ekonomiku, podkopávaly Allendeho politiku a posilovaly síly, které proti němu v Chile vystupovaly. Tyto kroky vyvrcholily státním převratem 11. září 1973.
Nový režim během následujících dvou let zavraždil více než 3 200 lidí a další desetitisíce uvěznil a mučil.
V Nikaragui svrhli revoluční sandinisté v roce 1979 diktaturu podporovanou Spojenými státy, přerozdělili půdu, přeměnili velkostatky na družstva a pomáhali rolníkům získat vlastní půdu.
Po svém zvolení v roce 1980 začal prezident Reagan platit režimům v Guatemale, Hondurasu a Salvadoru za poskytování základen nikaragujským contras, které Američané vycvičili k vedení války proti Nikaragui.
Spojené státy zmanipulovaly nikaragujské volby, které odstranily sandinisty od moci. Nová vláda vrátila nikaragujskou ekonomiku do stavu před sandinistickou revolucí. Nikaragua se brzy znovu stala jednou z nejchudších zemí světa.
Studená válka končí, americká válečná politika pokračuje
Na přelomu 80. a 90. let skončila studená válka. Spojené státy stály před velkou zkouškou. Neměla nyní přijít „mírová dividenda“?
Ministerstvo obrany prezidenta George H. W. Bushe neochotně souhlasilo s největšími rozpočtovými škrty od bezprostředního poválečného období. Než je však Bush stačil uskutečnit, Irák Saddáma Husajna napadl Kuvajt.
Bush odmítl vyjednat diplomatické řešení a 16. ledna 1991 zahájil bombardování. Americká armáda v operaci Pouštní bouře zvítězila. Žádná „mírová dividenda“ se nekonala. Spojené státy nahradily Sovětský svaz v roli nepřítele globálním terorismem.
Tato válka a následující desetiletí sankcí proměnily Irák z jedné z nejbohatších zemí Blízkého východu v jednu z nejchudších.
Jedenácté září 2001 představuje pro Spojené státy přelomové datum. Reakce prezidenta George W. Bushe na útoky z 11. září pokračovala ve vzorci jednání amerických představitelů, který se ustálil po druhé světové válce.
Agrese nejprve proti Afghánistánu a poté proti Iráku vedla ke svržení vlád obou zemí. V obou případech však následoval chaos, nikoli nějaké skutečné řešení. Američané nakonec museli obě intervence opustit jako neúspěšné.
Prezident Obama pak v roce 2011 dohlížel na vojenskou intervenci, která svrhla libyjskou vládu a po níž opět následoval chaos.
Historie intervencí americké armády a jejích spojenců po celém světě od roku 1945 ukazuje jen málo pozitivních důsledků. Tyto intervence byly v rozporu s ideály Atlantické charty, Rooseveltova projevu o čtyřech svobodách i se zakládajícími ideály OSN.
Ironií je, že jen málokterá z těchto intervencí byla úspěšná dokonce i z hlediska svých vlastních deklarovaných cílů. Nejnovější intervence však ještě zřetelněji ukazují, že se blížíme ke konci amerického impéria. Právě tomu se budu věnovat ve svých dvou závěrečných kapitolách, v nichž se zaměřím na neúspěšné americké kroky na Ukrajině a v Gaze.
Přidejte odpověď