2. Začněme na konci

Teď udělám něco, co se při vyprávění historie dělat nemá. Začnu výsledkem a budu se vracet k příčině.

O 11. září se vypráví od začátku: únosci, letadla, věže, Pentagon, Pensylvánie. Potom následují následky. Já pořadí obrátím. Nejdřív se podívám, co 11. září umožnilo. Cui bono?

Válka

První přišel na řadu Afghánistán. Pak Irák. Potom už se hranice „války proti teroru“ začaly rozplývat. Bombardování, operace tajných služeb, bezpilotní útoky, změny režimů, proxy války, tajné věznice a mimořádná vydávání lidí mimo běžný právní rámec. Ne všechny tyto kroky byly přímým důsledkem 11. září a nebyly provedeny stejným způsobem. To by byla laciná zkratka. Ale 11. září vytvořilo něco mnohem důležitějšího: politické klima, v němž bylo možné téměř každý další konflikt vložit do velkého rámce války proti teroru. Nepřítel už nebyl stát. Byla to kategorie.

Moc

Druhým výsledkem bylo rozšíření moci. USA PATRIOT Act byl podepsán 26. října 2001, pouhých několik týdnů po útocích. Rozšířil možnosti státu v oblasti vyšetřování, sledování a sdílení informací. Další změny následovaly. Znovu: z toho neplyne, že zákon musel být napsán jako součást útoku. Plyne z toho něco prostšího. Politická překážka se po 11. září změnila. Co by 10. září vyvolalo dlouhou debatu o občanských právech, mohlo být po útoku prodáno jako ochrana před dalším masakrem.

Mučení

Bylo legalizováno mučení. Některé bylo obhajováno přímo prezidentem USA Bushem, jiné právníky a vyslovené mučení bylo bagatelizováno v zájmu „naléhavé státní bezpečnosti“ zavedením eufemismu „posílené vyšetřovací metody“. Aby se v USA vyhnuli nepříjemnostem, i přes skandální přímou podporu prezidenta, vozili unesené a zadržené lidi ze všech možných koutů Země do jiných koutů ke všemu ochotných zemí. Nakonec se stala velmi známou věznice Guantánamo na Kubě, kde byli a dokonce ještě stále jsou věznění lidé bez soudu celá desetiletí. Nikoliv ovšem pod jurisdikcí Castrova „nelidského režimu,“ nýbrž pod demokratickou metlou justice svobodných Spojených států amerických.

Strach

Třetím výsledkem byl strach. Strach je mimořádně efektivní politický nástroj, protože člověku vezme čas.

Když se bojím dalšího letadla, další bomby nebo další obálky s antraxem, nechci roční parlamentní seminář. Chci, aby někdo něco udělal. Hned. A právě v takové chvíli se pravomoci přesouvají nejsnáze.

Co když následky byly cíle?

Teď přichází otázka, kvůli které tuto kapitolu píšu.

Co když některé z těchto následků nebyly jen následky? Co když byly alespoň zčásti cíli?

Tato otázka nic nedokazuje. Když někdo na požáru vydělá, neznamená to, že ho založil. Jenže kriminalista, který odmítne zkoumat motiv, protože by to bylo neslušné, není slušný kriminalista. Je špatný kriminalista.

Takže si na chvíli zahraji na cynického plánovače.

Co bych potřeboval?

Chci válku, kterou veřejnost nechce. Chci výrazně rozšířit bezpečnostní pravomoci. Chci vysoké vojenské rozpočty. Chci přestavět strategickou mapu části světa. Jak toho dosáhnu? Mohu napsat volební program.

Mohu deset let vysvětlovat, proč potřebuji více peněz, více základen, více sledování a méně právních překážek. Nebo potřebuji událost. Ne ledajakou. Potřebuji obraz, který pochopí každý během tří sekund.

Amerika je napadena. Nepřítel je fanatik. Oběti jsou nevinné. Válka není volba. Je odpověď.

Symboly

Kdybych takovou událost plánoval jako film, potřebuji správné kulisy.

Ekonomická moc: World Trade Center.

Vojenská moc: Pentagon.

Politická moc: Bílý dům nebo Kapitol.

Tři jednoduché symboly.

A k tomu čtvrté dějství: obyčejní občané, kteří se postaví teroristům a vlastním životem zachrání hlavní město. To není důkaz. To je dramaturgie.

A dramaturgie je při operaci, jejímž cílem je změnit veřejné mínění, stejně důležitá jako výbušnina.

Jak to udělat spolehlivě

A pak přichází technický problém. Pokud na výsledku závisí války, moc a celé nové politické období, opravdu ho svěřím čtyřem sebevražedným pilotům? Co když jeden mine? Co když si to rozmyslí? Co když cestující zasáhnou příliš brzy? Co když stíhačka udělá svou práci? Co když letadlo narazí do jiné části věže, než potřebuji? Co když budova, která má podle scénáře spadnout, zůstane stát?

Pak mám docela nepříjemný problém. A pokud je budova navíc technicky připravená k destrukci, mám problém ještě větší: stojí mi uprostřed Manhattanu mrakodrap plný věcí, které tam nemají být, a veřejný příběh se právě nepovedl.

Nejjednodušší operace

Dálkové řízení letadla část rizika odstraní. Pilot už se nemůže rozmyslet. Jenže letadlo pořád může minout. Pořád je drahé. Pořád zanechá trosky, servisní historii, letištní záznamy a řadu lidí, kteří s ním přišli do styku.

Dálkové řízení řeší pilota. Neřeší letadlo.

A tady vzniká radikálnější pracovní otázka. Co když některé věci, které jsme viděli, nemusely být skutečné vůbec? Byly jako film.

Ne všechno. To by bylo zbytečné. Budovy mohou být skutečné. Požáry skutečné. Exploze skutečné. Hasiči skuteční. Panika skutečná. Stačí, když jsou řízené nebo inscenované právě ty prvky, které veřejnosti vysvětlí příčinu. Nejspolehlivější klam není svět, v němž všichni lžou. Je to svět, v němž skoro všichni říkají pravdu o malé části reality, kterou skutečně viděli.

Hypotéka

Proto nepotřebuji deset tisíc spiklenců. Technik řeší svou techniku. Policista svou uzávěru. Televizní redaktor přebírá agenturní zprávu. Úředník sestavuje seznam z podkladů, které dostal. Analytik důvěřuje databázi jiné instituce. A většina lidí nemá žádný důvod rozbít si kvůli nejasnosti celý vlastní svět.

Mají rodinu. Práci. Hypotéku. Ráno musí vstávat.

Nemusejí mlčet o spiknutí. Stačí, že nevědí, že nějaké existuje.

A proto se v dalších kapitolách nebudu ptát, zda mohly tisíce lidí držet jedno velké tajemství.

Budu se ptát mnohem praktičtěji:

Kolik lidí muselo znát konkrétní díl? A co skutečně museli vědět?

Poznámky a prameny

1. USA PATRIOT Act, Pub. L. 107-56, podepsán 26. října 2001.

2. 9/11 Commission Report a následná oficiální válečná/bezpečnostní dokumentace budou používány pro chronologii reakce; interpretace „následky jako možné cíle“ je výslovně pracovní hypotéza.

.

Přílohy

• Příloha 2A – časová osa hlavních legislativních a vojenských kroků po 9/11.

• Příloha 2B – mapa „výsledky → možné cíle → potřebná záminka“.