Jmenoval se Mikuláš. Byl to mainský mývalí kocour.
Před dvanácti lety jsem přemýšlel, že bychom si pořídili nějaké domácí zvíře. V PET centru na mě tehdy pokřikoval papoušek, takže jsem nejdříve uvažoval o něm. Kolega v práci mi ale doporučil kočku. Je prý méně náročná a zejména méně hlučná.
V Edenu, nedaleko od místa, kde bydlíme, zrovna probíhala výstava koček. Tak jsem se tam šel podívat. A když jsem zahlédl mainského kocoura, bylo rozhodnuto.
Mainská mývalí. Obrovská kočka, skoro malý lev.
S manželkou jsme se domluvili, že se podíváme po nějaké chovatelské stanici a budeme chtít kocoura s rodokmenem. Ne proto, že by nás nějak zvlášť oslovovaly šlechtické tituly, ale kvůli alespoň trochu dohledatelnému původu a zdraví koček.
První návštěva nás příliš nenadchla. Koťátka byla tak vyplašená, že se nás bála jako čert kříže. Zkusili jsme tedy jinou stanici a tam měli k výchově koček zřejmě úplně jiný přístup.
Sotva jsme se usadili, přišel se na nás podívat Nikolas.
Hned si nás získal. Přesto jsme se chtěli nejdříve sami poradit, a tak jsme řekli, že se druhý den ozveme.
Když jsme se chystali k odchodu, zjistil jsem, že na mé tašce odložené v chodbě odpočívá koťátko. Zrzavá kočička Roux. Byla to poloviční sestra Nikolase a jejich narození dělilo čtrnáct dní.
Doma jsme se shodli, že se nám Nikolas moc líbí a že si pro něj pojedeme.
Druhý den jsme tedy přijeli. A Roux si opět lehla na mou tašku.
Zřejmě chtěla naznačit, že jede také.
Tehdy stálo jedno kotě mainské mývalí deset tisíc korun. Dostali jsme množstevní slevu a za patnáct tisíc si odvezli Nikolase i Zrzku.
Nikolas se brzy stal Mikulášem.
A Roux dostala časem jméno Princezna, protože to je opravdová madam.
Po příjezdu domů Mikuláš okamžitě provedl revizi celého bytu a usoudil, že se tam zřejmě dá bydlet. Princezna se rozhlédla, vlezla zpátky do přepravky a lehla si.
Jakože děkuji, ale jedu domů.
Přepravku jsem jí sebral, takže si zalezla pod skříň. Mikuláš za ní pravidelně chodil a patrně jí vysvětloval, že situace není zase tak tragická.
Za den nebo dva se s novým bydlištěm smířila i Princezna.
Nechtěl jsem pořád hlídat vchodové dveře, takže se jednou stalo, že vyběhla na chodbu domu. Tam se ovšem zarazila.
„Kam jdeš?“ povídám jí.
Byli jsme sotva tři metry ode dveří, ale ona se najednou tak vyděsila představou, že se ztratila, že úplně zamrzla. Vzal jsem ji do náruče a odnesl domů.
Od té doby se raději ke dveřím příliš nepřibližovala, aby se jí náhodou něco podobného nestalo znovu.
Mikuláš měl obdobnou zkušenost, jen se lekl o něco méně.
Byl to totiž kocour udatný, jak jsem mu říkal.
Ke dveřím se chodit nebál, ale ven ho nic netáhlo. A když jsme jednou jeli na veterinu, protože spadl z kočičího stromu a začal kulhat, plakal v autě celou cestu.
U veterináře se ovšem naježil tak, že vypadal dvakrát větší, a okamžitě přestal kulhat.
Simuloval zdravého kocoura.
Nakonec šlo naštěstí jen o mírné pohmoždění. Cestou domů ale opět naříkal jako malé dítě. Kdo někdy slyšel mainského kocoura žalovat na celý automobil, ví, že je to zvuk schopný probudit v člověku výčitky svědomí i za věci, které nikdy neudělal.
tady byl Mikuláš ještě ve formě
Jinak byl Mikuláš dlouhá léta zdravý. Princezna byla na veterině před mnoha lety jednou, když se jí udělal na oušku hematom. Přivezli jsme ji zpátky s ochranným krunýřem kolem krku.
Mikuláš ji nepoznal. Prskal na ni a vrčel, jako bychom domů přivezli nebezpečné cizí zvíře nebo se zjevil mimozemšťan.
Podobně ovšem prskal i na boxera našeho syna, když mu ujídal z misky.
Protože Mikuláš byl kocour nejen udatný, ale pokud šlo o jídlo, také zásadový.
A především to byl kocour kuchyňský.
Jakmile se otevřela lednice, objevil se. Nikdo přesně nevěděl odkud. Prostě tam najednou byl a pozorně sledoval, zda se mezi potravinami nenachází něco čerstvého, dobrého a pokud možno určeného pro něj.
V noci spal s námi. Tedy přesněji řečeno objímal Haničku, mou ženu.
Takže postupem času nebylo úplně jasné, zda je Mikuláš náš kocour, nebo zda je Hanička jeho žena.
Nakonec jsme pochopili, jak se věci skutečně mají.
Bydleli jsme v nájmu u kocoura Mikuláše.
Siesta po dobrém obědě
Když jsme přicházeli domů, vítal nás ve dveřích. Sedával na skříňce u vchodu a čekal, až otevřeme. Potom vykoukl na chodbu, provedl bezpečnostní kontrolu společných prostor domu a následně naznačil, že po tak náročné práci by si dal něco dobrého.
Byl také rozený gauner.
Na rozdíl od své sestřičky Princezny.
Museli jsme jim dát misky do různých místností. Pokud jsme zapomněli zavřít dveře, Mikuláš nejdříve běžel ujíst z misky Princezny a teprve potom se vrátil ke své.
Nemusím snad zdůrazňovat, že ke své misce nikoho nepustil.
A takových příhod bych mohl napsat ještě mnoho.
Jenže každý příběh jednou dojde někam, kam bychom ho raději nepustili.
Před týdnem odjela manželka na několik dní pryč a já zůstal s kočkami sám.
Mikuláš se mi nějak nezdál.
Před půl rokem mu diagnostikovali problémy se srdíčkem a dostával léky, které jsme mu pokaždé nějak rafinovaně vpašovali do jídla. Teď ale jedl méně a méně. Nakonec odmítal i jídlo s prášky.
Myslel jsem si, že se mu prostě stýská po Haničce.
Znal jsem jejich vztah.
Říkal jsem si: až se vrátí, Mikuláš ji přivítá, všechno zase bude v pořádku a naše kočičí rodina bude pohromadě.
Hanička přijela v sobotu.
Mikuláš ji nevítal.
A to už bylo špatně.
Přestal úplně jíst, takže jsme v neděli jeli na veterinární pohotovost. Přes celou Prahu.
V autě plakal jako obvykle. Hanička na něj celou cestu mluvila a trochu ho to uklidňovalo.
Byla to jeho poslední cesta autem.
Na veterině následovalo několik vyšetření. Ukázalo se, že má v břiše rozsáhlý nádor. Operovat se nedalo. Prognóza byla jednoznačná: ke zlepšení už prakticky dojít nemůže.
Zbývaly dvě možnosti.
Odvézt si ho domů a čekat, až zemře, pravděpodobně v bolestech.
Nebo ho nechat uspat.
Zvolili jsme druhou možnost.
Člověk může stokrát vědět, že je to správné rozhodnutí, a stejně má pocit, že dělá něco strašného.
Vyšetření a zákrok stály čtrnáct tisíc korun. V té chvíli to byla ta nejméně důležitá položka celého dne.
Domů jsme se vraceli bez Mikuláše.
A od té doby pláčeme.
Protože nám neumřelo „domácí zvíře“.
Zemřel nám člen rodiny.
Kdysi jsem se na pejskaře a kočkaře díval trochu svrchu.
Připadalo mi, že si zvířaty nahrazují vztahy s lidmi. Ženy komandují své mazlíčky místo svých mužů, muži si do nich zase promítají své nenaplněné touhy a potřeby.
A především jsem nechápal truchlení po psech a kočkách.
Vždyť jsou to přece jen zvířata.
Život mě zase jednou vyvedl z omylu. A tentokrát to rozhodně nebylo bezbolestné.
Možná je v tom něco, na co jsme v moderním městském životě zapomněli. Lidé žili tisíce let obklopeni přírodou a zvířaty. Nebyla to dekorace ani televizní dokument. Byla to součást každodennosti. Smrt patřila k životu. Dnes jsme ji z běžného života téměř vyhnali — do nemocnic, LDN a hospiců. Umírá se za zavřenými dveřmi a většina z nás se se skutečnou smrtí setkává jen několikrát za život. Zato její obrazy vidíme každý den na obrazovkách.
Dnes žijeme v obrovských městech, jako je Praha, mezi betonem, automobily, obrazovkami a zprávami přicházejícími každou vteřinu z celého světa.
Vidíme války. Vidíme mrtvé. Vidíme katastrofy.
Další video. Další zpráva. Další číslo.
Člověk si proti tomu musí vytvořit nějaký pancíř, jinak by se z toho zbláznil.
A pak vám zemře kocour.
Kocour, který sedával na skříňce u dveří.
Který věděl, že se otevřela lednice, ještě dříve, než jste ji otevřeli.
Který své sestře kradl jídlo.
Který se pral o vlastní misku s velkým boxerem.
Který v autě plakal jako dítě.
Který večer čekal, až si Hanička lehne, aby ji mohl obejmout.
Najednou zjistíte, že právě tahle smrt prorazila pancíř, který bez problémů vydržel tisíce televizních obrazů. Možná to není přecitlivělost. Možná je to přesně naopak.
Možná nás smrt zvířete, které jsme milovali, na chvíli vrátí k něčemu úplně obyčejnému a lidskému: že život není číslo, statistika ani zpráva. Život je vztah.
A vztah vůbec nemusí být jen mezi dvěma lidmi.
Nevím, jestli zvířata někam odcházejí. Křesťanská teologie nám v tomto ohledu nedává jednoduchou a definitivní odpověď. Ale věřím, že nic dobrého, co existovalo, není před Bohem bezvýznamné.
A Mikuláš dobrého přinesl hodně. Dvanáct let s námi bydlel. Tedy — abych byl přesný:
Dvanáct let jsme bydleli u něj.
Stalo se to včera. Je to stále čerstvé, smutné a vlastně ještě nepochopitelné.
A pořád se přistihnu, že čekám, že se někde objeví.
Třeba u lednice.
Mikulášovi zbývají už jen minuty života
Přidejte odpověď