Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou to vybalím. 12. srpna 2026 vystoupil Ritchie Blackmore po třiatřiceti letech znovu na jednom pódiu s Deep Purple.
Bylo mu jednaosmdesát. Přišel na závěr koncertu v Jones Beach Theater v New Yorku a zahrál s kapelou Smoke on the Water. Naposledy s Deep Purple koncertoval v listopadu 1993.
Šest minut.
Phil Aston z Now Spinning Magazine svůj komentář nazval „Six Minutes That Meant Everything“ – Šest minut, které znamenaly všechno. A napsal větu, která podle mě vystihuje podstatu celé události: někdy se do šesti minut vejde celý život.
Rozumím mu.
Já jsem slzel.
Deep Purple jsou tedy pořád kapela pro mě.
Deep Purple „Smoke On The Water“ (with Ritchie Blackmore) Live at Jones Beach Theater, NY 8/12/2026
Kým jsou Deep Purple?
Když mi bylo asi patnáct, byl jsem v Praze na pořadu, který se, pokud si dobře vzpomínám, jmenoval Večery moderní hudby. Předtím jsem navštívil v Divadle hudby pořad o Elvisu Presleym a byl jsem nadšený.
Jenže Deep Purple byla jiná liga.
Vlastně ne vyšší liga. Jiný sport.
Jejich hudba mě naprosto uzemnila. Jestli Elvis znamenal nadšení, Purple znamenali euforii. Samozřejmě tomu pomáhala i úžasná aparatura, která umožňovala skutečné „maximum volume“ – něco, co sami Deep Purple rozhodně doporučovali a čeho se v domácích podmínkách dosahovalo poněkud obtížně. Moji tehdejší sousedé asi jen neradi vzpomínají na mé pokusy o opravdu důkladný poslech. 🙂 Snad mi už odpustili. Součástí pořadu byly i informace o kapele a já s úžasem poslouchal, jak se tihle umělci neustále hádají, rozcházejí, zase scházejí, nemohou spolu vydržet – a potom zaznělo třeba Space Truckin’ z Made in Japan a člověk nechápal, jak může z takové lidské výbušniny vzniknout něco tak nádherného.
Historii Deep Purple zde vyprávět nechci. Ta by vydala na samostatný článek.
Protože ani tou dobrou zprávou není, že se na pódium vrátil „starý dobrý Blackmore“ a staří dobří Purple. Nešlo o obnovení staré sestavy. Blackmore odehrál jedinou skladbu.
Dobrou zprávou je smíření zdánlivě nesmiřitelných.
Právě vztah Ritchieho Blackmora a Iana Gillana patřil k nejvýbušnějším v historii kapely. Blackmore odešel definitivně v roce 1993 a dlouhá desetiletí se zdálo, že některé mosty byly spáleny důkladněji než kasino v Montreux, po jehož požáru kdysi vzniklo Smoke on the Water.
Dokonce ani uvedení Deep Purple do Rock and Roll Hall of Fame v roce 2016 oba muže na jednom pódiu nespojilo. Blackmore byl mezi uvedenými členy, ale ceremoniálu se nezúčastnil. Kdo přesně komu tehdy co zakázal či nezakázal, je dodnes předmětem různých verzí a sporů. Jisté je jedno: společně si nezahráli.
A najednou rok 2026.
Kupodivu to byl Blackmore, kdo se ozval Gillanovi. Zeptal se ho v podstatě: Co kdybych si s vámi přišel zahrát jeden přídavek? Bez tlaku. Jen kvůli starým časům.
Gillan souhlasil. Kapela souhlasila.
A Ritchie přišel.
Bez velkých prohlášení o historickém usmíření. Bez tiskové konference o odpuštění. Bez psychologů, mediátorů a semináře o řešení konfliktů.
Prostě přišel s kytarou.
Po Space Truckin’ se objevil na pódiu, zahrál riff, který zná půl planety, a Ian Gillan se usmíval. Po skladbě jej před publikem představil jako zakládajícího člena, velkou legendu a „nesmrtelného Ritchieho Blackmora“. A nakonec mu řekl něco mnohem důležitějšího:
Uvidíme se u baru.
Možná to zní směšně.
Mně ne.
Právě ta obyčejnost je na tom krásná.
Phil Aston upozornil ještě na jednu věc. Nebyla žádná zkouška. Blackmore po třiatřiceti letech prostě vstoupil mezi své někdejší spoluhráče a začal hrát. A při sledování Gillana s Blackmorem měl Aston pocit, že se nedívá na dva bývalé kolegy se složitou minulostí, ale na dva dávno ztracené bratry, kteří se znovu našli.
Přesně tak to působilo i na mě.
A právě proto to není jen zpráva z rubriky „rockoví dinosauři“.
Hudba totiž není brnkání.
Hudba je vztah.
Je to emocionální vztah k lidem, ke konkrétní době našeho života, k místům, kde jsme byli, když jsme ji slyšeli, k lidem, se kterými jsme ji poslouchali. Několik tónů někdy otevře dveře, za kterými leží půl století našeho vlastního života.
Mojí srdeční záležitostí byli od mládí Deep Purple a Led Zeppelin.
Desky jsem pracně sháněl na burzách na Ovocném trhu a na Letné, kde nás policisté honili jako zajíce, protože jsme kupovali a prodávali západní gramofonové desky.
Absurdní?
Samozřejmě.
Ale když jsem chtěl mít všechny desky Deep Purple, nemohl jsem čekat patnáct let, až v mé zemi zvítězí kapitalismus.
Tak jsem překračoval zákon.
A bylo to dobré.
Možná právě proto pro mě hudebník nikdy nebyl jen zaměstnanec, který vyrobil zvukový výrobek a po zaplacení vstupného mě přestává zajímat.
K hudbě patřili i ti lidé.
A proto také bolí, když zjistíte, že lidé, kteří společně vytvořili něco mimořádně krásného, se kvůli vlastnímu egu nenávidí.
Blackmore měl léta pověst arogantního podivína, který pohrdá ostatními hudebníky. Tak jednoduchý ale není ani tento příběh. V roce 1975 například dokázal Erica Claptona poměrně tvrdě shodit. Jindy však otevřeně přiznával, co se od něj naučil – včetně vlivu Claptona na svůj způsob vibrata – a právě přes Claptona se dostal i ke Stratocasteru.
Člověk zkrátka není novinový titulek.
Je rozporuplný.
Může být ješitný a zároveň skromný. Může někoho ranit a někoho jiného obdivovat. Může se třicet let s někým nebavit a jednoho dne mu poslat zprávu:
Nezahráli bychom si ještě jednou?
A tady se dostávám k Led Zeppelin.
Mám s jejich hudbou v posledních letech trochu problém. Ne kvůli hudbě samotné – ta je pořád úžasná – ale kvůli Robertu Plantovi a jeho dlouholetému vztahu k Davidu Coverdalovi.
Plant si z Coverdalea veřejně utahoval jako z napodobitele a používal pro něj mimo jiné přezdívku „David Cover-version“. Coverdale rozhodně nebyl po celá léta nevinnou holubičkou a uměl odpovídat podobně jedovatě. V roce 2013 ale veřejně nabídl smír a omluvil se za ošklivé věci, které sám řekl.
A mimochodem – představa, že Led Zeppelin sami vznikli na nějaké panenské hudební louce a nikoho nenapodobovali, je poněkud komická. Spory o autorství a inspiraci provázejí jejich historii desítky let. Ještě v roce 2025 byl například urovnán další spor Jimmyho Page s Jakem Holmesem kolem Dazed and Confused.
Tím nesnižuji Led Zeppelin.
Naopak.
Vzít existující vliv, motiv nebo hudební jazyk a proměnit jej v něco vlastního je přece podstatou velké části kulturních dějin. Totéž dělali Deep Purple. Totéž dělali jejich předchůdci. A totéž budou dělat muzikanti, kteří přijdou po nich.
Proto mi Plantovo pohrdání Coverdalem vždycky připadalo o to zbytečnější.
A teď přichází věc, kterou se mi těžko vysvětluje.
Plantovo chování mi začalo zasahovat do samotného poslechu Led Zeppelin.
Vím, že to někomu bude připadat nesmyslné. Co má charakter autora společného s kvalitou jeho díla?
Z hlediska hudební teorie nic.
Z hlediska člověka poslouchajícího hudbu však někdy skoro všechno.
Neříkám tím samozřejmě, že je možné stavět na jednu morální úroveň rockovou ješitnost a skutečný zločin. Není. Plantův spor s Coverdalem nemá vůbec nic společného se sexuálními zločiny Garyho Glittera nebo s děsivými odhaleními kolem Jimmyho Savila. Glitter byl za sexuální zločiny na dětech odsouzen a vyšetřování Savilova působení po jeho smrti odkrylo desítky případů sexuálního násilí.
To srovnání používám jen proto, abych ukázal princip.
Informace o člověku dokáže změnit způsob, jakým vnímáme jeho dílo.
Dílo sice technicky zůstane stejné. Stejná nahrávka. Stejný riff. Stejný hlas.
Ale posluchač už stejný není.
Něco ví.
A to vědění se mezi něj a hudbu postaví.
U Planta je to samozřejmě nesrovnatelně menší věc. Přesto u mě stačí k tomu, že si někdy místo Led Zeppelin pustím něco jiného. Ne proto, že by Zeppelin přestali být geniální. Ale protože hudba pro mě není zvuková kulisa. Potřebuji z ní cítit nějakou pozitivní energii, společenství, radost z toho, co spolu lidé dokázali vytvořit.
A právě proto mě těch šest minut s Ritchiem Blackmorem tak zasáhlo.
Protože tentokrát se stalo něco opačného.
Minulost nezmizela. Nikdo ji nepřepsal. Gillan a Blackmore se nezačali tvářit, že se třiatřicet let vlastně nic nedělo.
Jen ji na šest minut přestali vláčet s sebou.
Blackmore zahrál.
Gillan zpíval.
Oba se usmívali.
A nakonec jeden druhému řekl, že se uvidí u baru.
Možná je to maličkost.
Ale žijeme v době, kdy se z nenávisti znovu stává společenská ctnost. Kdy je důležitější nepříteli nikdy nic neodpustit než s ním znovu promluvit. Kdy se po lidech žádá, aby si své protivníky nejen vyvraceli, ale aby jimi pohrdali.
Proto mě pohled na dva staré tvrdohlavé chlapy s historií plnou hádek potěšil víc než informace o nějakém velkém rockovém comebacku.
Jestli se po třiatřiceti letech mohou Ian Gillan a Ritchie Blackmore sejít na jednom pódiu, zahrát spolu Smoke on the Water, usmát se na sebe a skončit větou „uvidíme se u baru“, pak snad ještě není všechno ztraceno ani s námi ostatními.
A to je, myslím, docela dobrá zpráva.
Přidejte odpověď