Rozhovory Tuckera Carlsona sleduji pravidelně. Mívá vynikající hosty a především jim dopřeje čas. Nikoli štěkání typické pro mainstreamové podcasty a televize, během nichž moderátor během jedné věty skočí třikrát hostovi do řeči, přičemž položí otázku, na niž předem zná správnou hostovu odpověď, a nakonec oznámí, že pravdu musí divák hledat pouze u médií, která právě sleduje.
Pustil jsem si rozhovor s Jamesem Erdmanem III, představovaným jako „bývalý agent CIA a whistleblower“. To už ve mně vzbuzovalo nedůvěru. Když promluví někdo, kdo strávil třináct let uvnitř nejznámější americké tajné služby, rozumný člověk přece jen očekává, že se nic nedozví.
A také ano. Po pěti minutách jsem začal přeskakovat a do 10 to vypnul. Ještě jsem stačil mrknout na komentáře, ale o tom níže.
Téma rozhovoru?
Původ covidu. Atentát na Kennedyho. Kontrola tajných služeb. Média. Izrael. Americká zahraniční politika. Vždy několik slibných vět, několik významných pohledů, opatrné zakašlání – a pak bezpečné přistání daleko před hranicí skutečného sdělení.
Erdman odešel z CIA 30. června 2026, přibližně měsíc před rozhovorem. Do agentury nastoupil roku 2013, předtím sloužil u rangerů a pracoval pro ministerstvo zahraničí. Na svou práci vzpomíná s téměř dojemnou náklonností. „Všechno dobré v mém životě bylo nějak spojeno s prací pro CIA,“ říká. Schopným mladým lidem dokonce doporučuje, aby se k operačnímu ředitelství přihlásili, protože je to prý zajímavá a zábavná práce. Takto se nám představil nepochybně nový druh whistleblowera.
Staromódní whistleblower přišel s dokumenty, zmizel v exilu, skončil ve vězení nebo zjistil na věčnosti, že demokratický stát má pro své kritiky překvapivě dlouhé ruce s kolty u pasu proklatě nízko zavěšenými.
Moderní whistleblower přijde do studia, pochválí zaměstnavatele, doporučí nábor nových pracovníků a vysvětlí, že uvnitř báječné instituce bohužel působí (zcela výjimečně) několik nedostatečně kvalitních manažerů.
CIA po odvysílání rozhovoru „nového whistleblowera“ zaznamená zvýšený zájem uchazečů o zaměstnání.
Odvážně vám řeknu všechno, co už smíte vědět
Erdman například tvrdí, že odborníci uvnitř CIA pokládali laboratorní původ covidu za pravděpodobný leč neúmyslný. Tak to je pořádné překvapení! Zřejmé už několik let. Bývalý CIA pracovník také připouští, že média jsou závislá na vládě a tajných službách, a že oficiální systém ochrany whistleblowerů je tak nebezpečný, že případným následovníkům radí, aby do něj raději vůbec nevstupovali. To je dobrá rada, protože CIA určitě o takové lidi zájem nemá. Jste-li nějak postiženi a handicapováni vrozeným úsilím hledání pravdy a spravedlnosti – do tajných služeb rozhodně nevstupujte. Ty jsou zřízeny za zcela jinými účely.
Na odhalení těchto tajemství už skutečně nebylo nutné strávit třináct let v CIA. Stačilo posledních třicet let neztratit vědomí. Jakmile se rozhovor přiblíží k místu, kde by mohl zaznít konkrétní pachatel, konkrétní dokument nebo informace, která dosud zveřejněna nebyla, Erdman začne tančit. Potřeboval by více dat. Nemůže dát jednoznačnou odpověď. Nemá přístup ke všem dokumentům. Nerad by spekuloval. Jeho zkušenost je omezená. Nemůže mluvit za jiné útvary.
Tance kolem pravdy ve vzdálenosti více než bezpečné
Covid unikl z laboratoře, ale podle něj nejspíš neúmyslně. CIA něco zakrývala, ale úplný důvod nezná. Média jsou ovládána, ale mechanismus ovládání příliš popsat neumí. Agentura se vymkla demokratické kontrole, ale její operační ředitelství je přesto skvělé místo pro nadané mladé lidi.
Někdy se tomu říká limited hangout: část pravdy se zveřejní proto, aby zakryla celek. Přiznáme to, co už stejně vyplavalo na povrch, a tím získáme právo mlčet o tom, co ještě zůstalo pod hladinou.
Erdman mluví téměř dvě hodiny. Řekne mnoho kritického. A přesto po něm nezůstane jediná informace, kvůli níž by musel balit kufry a zjišťovat, zda má Edward Snowden ve svém moskevském bytě volný pokoj.
Američané už tuto hru znají
Po několika minutách jsem usoudil, že sledování je ztrátou času, ale než jsem stránku opustil otevřel jsem komentáře. A zjistil jsem, že i do Ameriky dorazil zdravý selský rozum.
Posuďte sami ukázky z komentářů:
„CIA nedůvěřuji tak hluboce, že nevěřím ani jejím whistleblowerům.“
Tento komentář získal stovky souhlasných reakcí.
„Nic takového jako bývalý agent CIA neexistuje.“
„Odešel před měsícem. Jistě. Naprosto důvěryhodné.“
„CIA si myslí, že jsme hloupí? Ten chlap je pořád na výplatní listině.“
„Stále pracuje pro CIA. Jen byl povýšen.“
„Kdyby skutečně říkal pravdu, musel by utéct do Ruska jako Snowden.“
„Skutečný whistleblower je Julian Assange. Podívejte se, co mu americká vláda chtěla udělat. Tenhle člověk nám neříká nic, co bychom už nevěděli.“
„Sedm minut mi stačilo, děkuji.“
„Reklamní pořad pro agenturu. Další!“
Jeden divák napsal jednoduše:
„Talk, talk, talk. Nothing happens.“
Mluví se, mluví se, mluví se. A nic se nestane.
Jiný připomněl, že CIA provádí i public relations – a součástí public relations je přesvědčit publikum, že právě nesleduje public relations.
To už je přesnější popis rozhovoru než většina odborných mediálních analýz.
Samozřejmě nelze z komentářů na YouTube sestavit sociologický obraz celé Ameriky. Lze z nich však poznat, že značná část Carlsonova publika už není ochotna přijímat certifikát „bývalý agent“ jako záruku pravdomluvnosti. Naopak: zaměstnání v CIA pro ně není důvodem člověku věřit, ale důvodem prohlížet mu kapsy, kontrolovat hodinky a přemýšlet, kdo mu schválil scénář.
To je možná nejdůležitější sdělení celého rozhovoru. Nikoli to, co řekl Erdman, ale skutečnost, že mu téměř nikdo nevěří.
Americký sen se probouzí s kocovinou
Víra Američanů ve vlastní stát byla po dlouhá desetiletí pozoruhodným civilním náboženstvím. Vlády se mohly mýlit, ale Amerika byla dobrá. Armáda mohla někde omylem vybombardovat místní svatbu, ale ve světě hájila svobodu. CIA mohla provést několik převratů, pašovat zbraně, spolupracovat s diktátory a odstraňovat nepohodlné lidi, ale činila tak jistě proto, aby ochránila demokracii.
A když bylo něco obzvlášť nevysvětlitelné, vznikla komise.
Komise věc prošetřila, vydala mnoho stran textu a vysvětlila veřejnosti, že to, co viděla, vlastně neviděla. Vyšetřování skončilo. Zapomeňte.
Tak vznikla i víra v osamělého Lee Harveyho Oswalda, který údajně zabil Kennedyho bez pomoci dalších osob, ačkoli federální úřady následně po desetiletí odmítaly zveřejnit všechny související dokumenty. Ještě v roce 2023 přijímalo verzi osamělého střelce 29 procent Američanů. To je sice menšina, ale stále fascinující počet lidí ochotných věřit, že zavraždění prezidenta bylo dostatečně vyšetřeno komisí vytvořenou jeho nástupcem. Celých 65 procent naopak soudilo, že za atentátem stálo více lidí; mezi nejčastěji podezíranými byly federální vláda a CIA.
Pak přišlo 11. září.
Dvě letadla, tři zřícené mrakodrapy a oficiální vysvětlení, jehož jednotlivé části drží pohromadě především díky tomu, že byly sešity razítkem státní komise a zkorumpovaných médií. Arabští únosci s nanejvýš pochybnými pilotními schopnostmi prý provedli operaci, která obešla nejdražší bezpečnostní a obranný aparát planety přičemž zároveň způsobili, že přestaly fungovat jak fyzikální zákony, tak i zákony elementární logiky. Budova číslo 7 se odpoledne, půl hodiny po oznámení v BBC, zřítila do vlastního půdorysu, aniž ji nějaké letadlo zasáhlo. A celý tento fantastický příběh získal punc vědeckosti, protože byl opatřen grafy, rovnicemi a dostatečným počtem stran.
Byly doby, kdy vzdělaní muži dokazovali, že Země stojí uprostřed vesmíru. Dnes odborníci dokazují, že ocelové výškové budovy padají téměř volným pádem do vlastního půdorysu, protože o několik pater výše hořel kancelářský nábytek.
Rozdíl není v metodě. Rozdíl je hlavně v grafickém zpracování závěrečné zprávy.
Podrobné rozebrání 11. září by vyžadovalo samostatný seriál. Pro tuto chvíli postačí konstatování, že oficiální verze není vysvětlením události. Je to ochranný příběh systému – šílenost opatřená puncem vědeckosti, jejímž smyslem není odpovědět na otázky, ale ukončit jejich kladení.
Vyšetřování skončilo. Zapomeňte.
James Erdman na toto území vstupuje přesně tak daleko, jak je zřejmě dovoleno. Kritizuje následky 11. září, Patriot Act, nekontrolovaný přísun peněz do tajných služeb i morální úpadek jejich vedení. Sám připouští, že po 11. září měla CIA peněz vždy dost a že tato záplava peněz pomohla povýšit dobré správce rozpočtů na údajné vůdce, aniž kdy museli obstát v těžké morální zkoušce.
O samotném zakládajícím zázraku nového amerického bezpečnostního státu však kráčí po špičkách.
Karta se možná obrací
Ještě před několika lety by podobný rozhovor mohl fungovat. Do studia by přišel vážný muž s minulostí v tajné službě. Moderátor by jej představil jako insidera. Muž by několikrát řekl „nemohu zacházet do podrobností“ a publikum by právě tuto opatrnost pokládalo za důkaz jeho důvěryhodnosti.
Nyní diváci píší: Jestli může v klidu sedět před kamerou, pak nám neříká nic, co by CIA vadilo.
To je zásadní změna.
V roce 2014 hodnotilo CIA příznivě 52 procent Američanů a přibližně polovina jí důvěřovala při rozhodování ve prospěch země. V průzkumu z března 2026 označilo CIA za důvěryhodnou už jen 26 procent dotázaných, zatímco 36 procent ji považovalo za nedůvěryhodnou.
Američané samozřejmě neprocitli všichni a naráz. Civilní náboženství má dlouhý poločas rozpadu. Stále existují lidé, kteří věří CNN, Fox News, demokratům, republikánům, FBI, CIA, Pentagonu nebo alespoň své oblíbené části téhož aparátu. Jedni jsou přesvědčeni, že stát lže pouze tehdy, když vládnou republikáni. Druzí odhalí hluboký stát pokaždé, když škodí Trumpovi, a přestanou jej vidět ve chvíli, kdy Trump jmenuje jeho představitele do vysoké funkce.
Přesto se něco mění.
Kyvadlo dějin se možná přiblížilo ke kulminačnímu bodu. Propast mezi úředním příběhem a prožitou skutečností je už příliš široká. Války zahájené na základě lží, finanční krize, covidová propaganda, pronásledování whistleblowerů, cenzura, beztrestnost elit, Kennedy, 11. září – jednotlivé vrstvy se ukládají jedna na druhou. Stát pokaždé žádá občany, aby zapomněli na předchozí lež a s dětskou důvěrou přijali lež novou.
Jenže dítě mezitím zestárlo.
James Erdman možná skutečně chtěl něco napravit. Možná je upřímný v rámci hranic, které si sám stanovil. Možná se domnívá, že CIA lze očistit výměnou několika manažerů, lepším dohledem a auditem smluv.
Jeho publikum už je však někde jinde.
On ještě vypráví příběh o dobré instituci, kterou uneslo špatné vedení. Diváci už nabývají jistotu, že špatné vedení není ojedinělou poruchou systému, ale jeho zákonitým produktem. On mluví o návratu odpovědnosti. Diváci se ptají, kdy nějaká odpovědnost vůbec existovala. On říká, že úkolem pracovníka CIA je hledat pravdu. Tak to je černý humor. Diváci se také smějí, protože tajná služba, jejíž podstatou je manipulace, utajení a klamání, jim právě vysvětluje svou oddanost pravdě.
Největším problémem CIA proto už možná není, že jí lidé nevěří.
Ještě horší je, že se jí smějí.
A moc, které se lidé přestanou bát a začnou se jí smát, stojí vždy na začátku svého konce
Přidejte odpověď