K napsání tohoto článku mě přivedl příspěvek na Facebooku od autora, který obvykle propagandu nepřebírá, se stavem společnosti není spokojen a České televizi příliš nevěří. Rozhovor redaktora České televize Daniela Takáče s Petrou Procházkovou, novinářkou Deníku N, se mu však zdál korektní.
To mě překvapilo. Žádný obrat v České televizi jsem nezaznamenal, možná také proto, že její zpravodajství už téměř nesleduji. Pustil jsem si tedy rozhovor s nepatrnou nadějí, že se snad něco změnilo.
Nezměnilo. Česká televize je přesně tam, kde jsem ji před lety zanechal. Jen se naučila věšet lidem na nos menší bulíky. Ty velké už snadno padají. Malý, řemeslně opracovaný bulík vydrží déle.
Metoda připomíná hru na zlého a hodného policajta. Moderátor Takáč vysloví propagandistickou tezi natvrdo, pozvaný host – Procházková – ji rozumně zjemní a získá důvěryhodnost. Divák má pocit, že slyšel dva pohledy. Ve skutečnosti slyšel dva pracovníky téhož oddělení.
Nejdříve rozsudek, potom vyšetřování
Takáč uvádí rozhovor zprávou o ruském útoku „na obytné domy, na civilisty“ a ptá se, proč v něm Rusko pokračuje, když to „očividně nemá vůbec žádný vliv na Ukrajinu“.
V jediné otázce je rozhodnuto, že civilisté byli cílem a útok neměl vojenský účel. Vyšetřování může skončit dříve než začalo, rozsudek už máme.
Procházková jej částečně opraví. Dům nemusel být cílem, raketa mohla být nepřesná a její dráhu mohla ovlivnit protivzdušná obrana. Dokonce připomene, že také ukrajinská hlášení jsou válečnou propagandou.
Objektivita je vyřízena. Jedeme dál.
Výsledek zůstává stejný: Rusko vede barbarskou válku, zatímco Ukrajina „velmi pečlivě“ vybírá cíle a civilistům se snaží neublížit.
Ruské zásahy je nutné zkoumat případ od případu. Čistý úmysl Ukrajiny však Takáč s Procházkovou spolehlivě odhalili předem.
Letecká parita podle sloupečků
Procházková mluví o „paritě ve vzduchu“. Ve svých ranních přehledech prý vidí dva podobné sloupečky: cíle zasažené Ruskem a cíle zasažené Ukrajinou. Ukrajina dokáže v některých dnech vyslat až tisíc dronů.
Jenže dron může být levná létající sekačka i tunová řízená bomba. Do vzdušné síly patří také letadla, balistické střely, průzkum, elektronický boj a protivzdušná obrana.
Porovnávat armády podle počtu dronů je asi jako porovnávat je podle počtu bot.
Ukrajinská schopnost zasahovat hluboko v Rusku nepochybně vzrostla. To však ještě není letecká parita. Je to jen stejně dlouhý sloupeček na papíru nebo monitoru.
Západ pomáhá jen trošku
Rusko tvrdí, že nebojuje pouze s Ukrajinou, ale s celým Západem. Procházková to nejprve představí jako ruskou propagandu. Pak připustí, že „jádro pravdy v tom trošku je“.
Ukrajina využívá západní technologie, americké satelitní snímky a informace potřebné k výběru nejcitlivějších částí rafinerií.
To „trošku“ je poměrně zásadní. Bez něj by dron možná doletěl nad Rusko, ale nevěděl by, co tam hledá. Otázka, kde končí pomoc napadené zemi a začíná přímá účast na útocích hluboko v území jaderné velmoci, se neřeší. Místo toho se přejde k neschopnosti ruské protivzdušné obrany. Stovky miliard dolarů na zbraně, infrastrukturu a provoz ukrajinského státu jsou zřejmě jen další „troška“. Mrtví ukrajinští vojáci se do této účetní položky nezahrnují.
Benzín dochází. Režim zatím ne
Procházková popisuje nedostatek benzínu od Vladivostoku po Krym: příděly, dlouhé fronty, hádky, plačící ženy a člověka, který se paliva nedočkal, protože mezitím zemřel.
Palivová krize v některých ruských oblastech je skutečná. Útoky na rafinerie a narušená distribuce mají následky. Z jednotlivých videí na Telegramu však nelze automaticky vytvořit obraz celé země.
Podle Procházkové jsou účty jednotlivých vesnic nejlepším zdrojem, protože tam cenzura nedosáhne. Pokud tedy paní z domu číslo šest natočí prázdnou pumpu, máme makroekonomickou analýzu. Jen je třeba najít správnou paní.
Takáč se zeptá, kdy dojde trpělivost Moskvanům. Z nedostatku benzínu se tak jednou větou stane možný pád režimu.
Procházková jej opět umírní: žádný protestní potenciál nevidí a Putin zůstává nedotknutelný.
Revoluce se nekoná. Upoutávka na ni však proběhla.Ve vzduchu je naděje na jakousi mýtickou změnu režimu k lepšímu. Že jinde zásahy Západu vedly jen k obětem, destrukci a rozkladu státu se neřeší. Viz Irák, Sýrie, Libye, Afghánistán, Jugoslávie a mnohé další příklady.
Tajná dohoda je jasná. Důkaz chybí
Běloruské rafinerie mohou Rusku pomoci. Proč na ně Ukrajina neútočí?
Procházková má vysvětlení: Lukašenko se zřejmě dohodl s Kyjevem. Bělorusko vypne zařízení pomáhající ruským dronům a Ukrajina ponechá rafinerie na pokoji. „Myslím si, že tady je ta dohoda jasná,“ říká.
Důkaz předložen nebyl. Dohoda je však jasná.
Podobně se dozvíme, že Rusko neumí poškozené rafinerie opravit. Sankce opravy jistě prodražují a zpomalují, Rusko však poškozené provozy opakovaně obnovuje.
Rozdíl mezi „jde to těžko“ a „nejde to“ je malý. Pouze věcný.
Z Lukašenkových cest pak vznikne velká šachová partie. Putinovi prý vysvětlil, proč se Bělorusko nemůže zapojit do války. Nevíme, o čem spolu mluvili. Víme však, že Procházková ví, co mu Lukašenko vysvětloval.
Bělorusko se války účastnit nemůže, protože by to podle Procházkové znamenalo rychlý konec Lukašenka. Že by Bělorusko mohlo sloužit jako nástupní prostor pro ruskou armádu ve chvíli, kdy by Moskva potřebovala frontu pořádně protáhnout, nikoho nenapadne.
Takáče s Procházkovou rozhodně ne.
Běloruský prezident přitom podle Procházkové není „nejostřejší tužka v penále“, ale má geniální instinkt přežití. Je to tedy tupá tužka, která sama píše dějiny.
Mlčení jako důkaz svobody
Takáč se ptá, zda na Ukrajině existují lidé ochotní ukončit válku i za cenu odstoupení Donbasu.
Procházková připouští, že si to v soukromí myslí řada lidí, novinářů a možná i politiků. Veřejně se to však téměř neříká.
V Rusku by takové mlčení dokazovalo strach a diktaturu. Na Ukrajině to dokazuje jednotu národa.
Podobné je to s volbami. Procházková tvrdí, že na jejich odkladu panuje společenská shoda. Jak byla shoda zjištěna bez voleb a otevřené soutěže, se nedozvíme.
Opozice není slyšet, protože země je prý jednotná. A země je jednotná, protože opozice není slyšet.
Kruh je uzavřen. Demokracie zachráněna. Občas někoho odvlečou do války proti jeho vůli, na Ukrajině chytají mladé Ukrajince po ulicích jako zajíce – ale to se do „objektivního“ rozhovoru nevešlo.
Korupce jako dobrá zpráva
Následuje obdivný portrét Volodymyra Zelenského. Jeho „dobře dávkovaná drzost“ se prý Ukrajincům líbí.
Drzost se tedy stala politickou ctností. Musí být jen správně dávkovaná a nacházet se na správné straně barikády.
Když Takáč připomene korupci v okolí prezidenta, Procházková vysvětluje, že Zelenskyj odvolal šéfa své kanceláře pod tlakem veřejnosti. To má dokazovat „fantastický“ rozdíl mezi Ukrajinou a Ruskem. Možná nějakého šťourala napadne, že bezprostřední příčinou pádu Jermaka byla domovní prohlídka NABU a protikorupční prokuratury SAPO dne 28. listopadu 2025 v rámci rozsáhlé operace „Midas“.
NABU nevzniklo jako čistě domácí ukrajinský projekt. Bylo vybudováno po Majdanu s masivní politickou, technickou a finanční podporou USA a EU. Dlouhodobě přímo spolupracuje s FBI; memorandum zahrnuje vyšetřování mezinárodního praní peněz, úplatkářství vysokých představitelů a dohledávání majetku. V roce 2023 byla spolupráce znovu rozšířena. Jermak tedy mohl být „odejit“ jako varování nebo jako prostředek nátlaku USA na Zelenského, aby s Trumpem lépe spolupracoval. Na spontánní demonstrace na Ukrajině bych příliš nevěřil. Je to příliš, ale opravdu příliš nebezpečné. Báchorky paní Procházkové jsou pro naivní diváky sice dobře stravitelné, leč skutečnost je poněkud nechutnější. Ta ukrajinská určitě.
Každopádně korupce zůstává, lidé se vymění a systém pokračuje. Protože se to však odehrává v Kyjevě, jde o vítězství občanské společnosti. V Moskvě by šlo o válku oligarchů a důkaz diktátorských praktik Putina a jeho gangu.
Zeměpis je v ČT důležitější než skutková podstata.
Nepříjemná výhra v loterii
Česká televize v rámci rozhovoru pustila ukrajinské video vyzývající ruské vojáky, aby se vzdali. Procházková správně poznamená, že jednotlivá vzdání průběh války nezmění.
Pak dodá:
„Ono také zas úplně miliony těch zajatců nechcete. Co s nimi?“
To je zvláštní starost. Kdyby se vzdaly miliony ruských vojáků, znamenalo by to zhroucení ruské armády a prakticky konec války.
Nechtít takové vítězství kvůli nedostatku ubytování je asi jako odmítnout výhru v loterii, protože nevíme, kam dáme peníze.
Lidé docházejí. Drony přibývají
Nakonec přijde nepříjemná otázka: Ukrajina má nedostatek vojáků.
Procházková problém nepopře. Loni to prý bylo horší. Nových lidí sice výrazně nepřibylo, armáda je však sebevědomější.
A hlavně už tolik lidí nepotřebuje. Má hodně dronů.
Rozhovor v této chvíli prozíravě končí. Divák se už nedozví, zda drony také drží zákopy, obsazují území, střídají vyčerpané jednotky a odnášejí raněné. Ani zda operátoři dronů působí výhradně z ukrajinského území…
Rusové ztrácejí vojáky, vzdávají se a procitají ve frontách na benzín. Ukrajincům lidé sice také docházejí, ale mají sebevědomí, demokracii, drony a jednotnou propagandu od Oděsy po Londýn.
Fronta se příliš nehýbe. Speciální informační operace však postupují podle plánu.
Přidejte odpověď