„Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech“, říkávala moje babička. A co je to vlastně neštěstí? To co někdo prožívá jako osobní tragedii, může se jinému jevit jako docela banální záležitost. Třeba.... manželská nevěra. Potkáváme se s ní téměř na každém kroku, slavní a úspěšní ji prezentují v mediích a pomalu je nám podsouvána myšlenka, že mít milenku či milence je vlastně in.
Stalo se. Bude tomu již téměř rok.
Moje kolegyně zjistila, že její manžel se bláznivě zamiloval do jiné ženy, bez které jeho život ztrácí smysl. Byl to pro ni šok, jelikož vždy dělala vše pro to, aby obstála v tvrdé ženské konkurenci. Když manžel opustil společné lože i stůl, psychicky se zhroutila a hledala pomoc u psychologa.
Jenže...psychologové jsou vytíženi, čekací lhůty jsou dosti dlouhé a v době kdy ho nutně potřebujete, nezbývá než počkat, až na vás přijde řada.
Kdo by však chtěl čekat, když se zdá, že se hroutí svět? Ve hře je společenská prestiž i značný majetek. Mezitím co znovu a znovu pročítala příručky doktora Plzáka, obrátila se, jak ji sama nazvala, na vědmu. A vědma? Ta měla času vždy dost.
Konzultace probíhaly telefonicky. Vyposlechla, povzbudila, poradila. Účet za telefon?Pět tisíc sem, pět tisíc tam, peníze nehrají roli. Není co řešit, když jde o mnohem důležitější věci!
Jak šel čas, ukázalo se, že i vědma se může mýlit. Nabídek je plno a tak proč to nezkusit s jinou?
Tentokráte s takovou, která na zavolání vykládá karty v přímém přenosu.
Nová dáma porozuměla. Však taky kromě karet zná i jiné věci. Svými znalostmi ráda poslouží, no, ale nebude to zadarmo. Aby se napomohlo budoucím událostem, doporučila několik zaručených receptů, jak opět připoutat manžela k sobě. Moje kolegyně byla poslušná a přesvědčena o úspěchu doporučených praktik. Co na tom, že některé připomínaly středověk? Lidská krev není voda a dá se s ní podniknout spoustu věcí . . . o tom paní kartářka ví své. Ve vidině vítězství nad sokyní se pak nadějně spolupracovnice svěřovala: „Byla to fuška pozvat manžela na večeři ve vhodnou dobu.“ Ten večer nic netušící muž pozřel spolu s hovězím gulášem i nějakou tu dávku menstruační krve.
A úspěch? Zase nikde!
O vědmy není nouze. Ta nastávající zasvěcuje důvěřivou zákaznici do tajemství kyvadla. Ó ano, kyvadlo. O tom již něco vím. S kyvadlem je nutno jednat s největší vážností, nejprve pozdravit, omluvit se za vyrušování . . . etc . . . a pak přednést svou žádost. Jsou to především zdravotní sestry, které věří kyvadlu? Nebo je to specifikum našeho oddělení? Je to tolik rozšířený jev?
Buď jak buď, kyvadlo začalo fachčit. Nadšení z něj nebralo konce. Až jednou takhle na večírku, blízko k půlnoci, povídá jedna kamarádka druhé. „To by mě zajímalo, co ten můj dělá, když ví, že dnes nedojdu domů.“
„No to je přece jednoduché, zeptáme se kyvadla“.
Nemusím u všeho být. Zvedám se a loudavě kráčím směrem k WC. Když se vracím,všichni kolem stolu se řehtají.
„Holky, ten mě snad roztrhne.“
Na cílené dotazy, kyvadlo prozradilo, že onen muž je v hospodě na pivě. A protože kyvadlo vždy mluví pravdu, popadla zvědavá sestřička telefon, aby sdělila svému miláčkovi, že ví co dělá.
Za nějakou chvíli se jí ozval rozespalý hlas, který se jí zeptal jestli je pitomá nebo nemá co dělat, proč jej bezdůvodně budí, přestože ví, že ráno vstává do práce.
A přece . . . i přes toto veřejné fiasko . . . důvěra ke kyvadlu stále trvá.