V dětských létech jsem toužila chodit do baletu jako moje starší sestra. Ale matka usoudila, že jsem "pytel hrachu" a místo baletu jsem začala hrát na housle. Nevalné mínění o mém sportovním projevu poznamenalo vztah ke cvičení a pohybu vůbec. "Cvičení těla je užitečné pro málo věcí" (1Tim. 4,8) je naprosto správná úvaha sv. Pavla. Na svých misijních cestách urazil pěšky, na koni nebo na lodi kolem 20.000 kilometrů. O kaloricky, nutričně či energeticky vyvážené stravě se nezmínil. Zato ve druhém Listu Korintským píše o ranách do sytosti, kamenování, trestech holí, hladu, žízni a častých postech (verše 23-28). Dlouhá léta mně zůstala v mysli pouze ta povrchně přečtená věta z Písma o neužitečnosti cvičení - bez souvislostí.

V pozdějším věku se zákonitě dostavila bolest zad a první návštěvy lékařů. Se strachem z pohybu se dá žít určitou dobu zcela konformně a úplně komfortně: polykají se prášky. Tato "určitá doba" je vymezená naprosto přesně odolností žaludku vůči zvyšujícím se dávkám patáků a schopností organismu vyrovnat se se zátěží jedů, totiž léčiva. Nelze přitom pochybovat o výkonu lékaře, který předepisuje a obměňuje léky podle fyziologických reakcí pacienta. Mně přesto utkvěla v hlavě až slova lékařky z pohotovosti, kterou jsem vyhledala po předávkování "léčivy" a s neutišenou bolestí: "Vám nezbývá než cvičit. Doživotně." Do té doby mně to nikdo neřekl. Možná, že se někdo předtím zmínil; ona to řekla jakoby za sebe. Za stolem seděla paní, dobrých stodvacet kilo živé váhy. Jistě i ji bolela záda, určitě nohy...
Po obvyklém kolečku pohotovost-obvodní-neurologie-ortopedie přišla na řadu kýžená rehabilitace a k tomu možnost začít praktikovat cvičení s prvky jógy. Spojení rehabilitace s jógou se osvědčilo víc než všechny léky dohromady. Fyzioterapeut a učitel jógy v jedné osobě umí najít člověku sebevíc zmrzačenému způsob, jak se i s postižením rozhýbat a po milimetrech protáhnout tělo. Po pár lekcích, mezi lidmi velice těžce postiženými, čilými a starými jsem se začala poprvé v životě cítit jako baletka. Z kredence zmizely všechny patáky. Život byl znovu k žití. Jenže rok pilné docházky jednou týdně na cvičební lekci pomalu přestával naplňovat nejen prvotní pocit baletky, ale i požadavky páteře. Druhý rok jsem tedy přidala druhou hodinu, třetí rok třetí... Co si záda nevyžádala ve dne, ohlašovala bolestí v noci. Vstávání ke cvičení dvakrát - třikrát za noc začalo být skutečným utrpením.

"Zkus filipínské léčitele," dostalo se mi rady. Moc jsem o metodě Filipínců nevěděla. Jen to, že léčí rukama. K výkonu samému lze říci, že prvnímu doteku předchází rychlá hutná modlitba, podle zachycených slov Christ- a Maria nejspíš filipínský Otčenáš a Zdrávas. Když už jsem byla na severu, zastavila jsem se za známým podělit se o zkušenost neobvyklé léčby. Jaký je rozdíl mezi lékařem a léčitelem? Filipínský léčitel seděl minulou neděli přede mnou v kostelní lavici, a tak důvěřovat mu bylo pro mě jednodušší.
"Doktorovi nemusíš věřit, nejdeš s důvěrou za ním, ale za jeho kauzálním léčením. Nevěříš tomu doktorovi, ty věříš jeho diplomu. Věříš, že vysoká škola ho vybavila potřebnými vědomostmi," uťal téma známý. Neumím rychle reagovat: na úrovni pocitu bylo jasno, formulace zaostala. Neodpustila jsem si aspoň jedůvku, že nejlíp je věřit diplomu ze Západočeské univerzity, a téma hovoru se změnilo.

Jaký mám vztah k doktorům? To slovo "vztah" někam ukazuje, zavádí. Jak já se chápu v roli pacienta? Zase špatná otázka; to není role, to je fakt, že cítím bolest. Konstatování, že důvěřuji léčiteli proto, že seděl v kostele, taky pokulhává. U nás v kostele sedává jeden místní politik a zrovana jemu hluboce nevěřím. Důvěřovala jsem člověku, který mne za léčitelem poslal. Vlastně mi je úplně jedno, jestli lékař má diplom nebo jestli léčitel léčí skrze své neobvyklé schopnosti, které mu Pán Bůh dal a v Jehož Jméně je dotyčný používá. Když jdu k lékaři, diplom jaksi předpokládám, na dveřích má cedulku...

Pan doktor Zubař nevnucuje výměnu starých funkčních plomb (jako doktorka předešlá), drobné flíčky na zubech označil za pigment a zbytečně nevrtá (jako již zmíněná). Při každé návštěvě trpělivě vysvětluje, jak pečovat o zuby. Vlastně se k němu dobrých patnáct let na prevenci vždycky těším! Projde čekárnou, po pacientech se rozhlédne, pozdraví, a s potěšením oznámí "tak se do toho zase pustíme, sestro, kdo je na řadě?" Jiný lékař utkvěl v paměti kvůli žádosti o příspěvek na nákup uměleckých předmětů a obrazů k zútulnění čekárny. Dovětek písemné žádosti zaručoval, že kdo nedá, bude i tak kvalitně ošetřen. Já jsem tehdy neutekla hned, ale až poté, kdy "lékař" přerušil vyšetřování, aby se domluvil s neodbytným mobilem na ceně šesti milionů, které je ochotný za ten dům v centru Brna dát (těch šest bylo tenkrát opravdu hodně). Dnes je doktůrek předsedou jakési lékařské komory, občas jsou s ním rozhovory v novinách a je vidět v televizi. Od ortopeda jsem odešla také, neb pořadí pacientů určuje lékař. On bral vždycky prvně mladíka s kufříkem, ze kterého při odchodu zasypal čekárnu reklamními letáčky. Proč lidé oddalují operaci? "Dívej, jehla se zlomila, já jsem říkala, používej ty dražší, na těch levnejch neušetříš," slyšela jsem kdysi na lůžku. Druhý vpich byl neznatelný, zato zesiloval zvláštní tlak do ruky. "Uspávací" tekutina místo do žíly vtékala do zvětšujícího se předloktí... Slečny pokračovaly v rozhovoru, přerušeném výměnou jehel a já chtěla upozornit,- ale jazyk ztuhnul, ústa už nešla otev-

Nikdo neumí všechno, a každý dělá nejvýš to, na co stačí. Ale ani ono "stačí" není zárukou solidního přístupu, natož výsledku. Ať už dělají lidé cokoli, při stejné práci se odlišují svým osobitým lidským přístupem. Třeba paní uklizečka, která ve škole neuklízí metry čtvereční, ale aby měly děti čisto. Nebo kadeřnice co nejen stříhá, ale přemýšlí, zda její zákaznice budou s novou frisurou pohledné. Kdo ví, jak se poznají muzikanti, kteří "dělají muziku" od těch, co hrají lidem? To se nějak vycítí. Zrovna tak mají lidé rádi kněze, kteří nemluví jen o svatých nebo do televize, ale s lidmi komunikují. Těžko říci, co od kodaňského summitu očekávali delegáti z tropických zemí, které hostitelé nechali nejdříve hodiny čekat na mrazu ve frontě bez přístřeší, jídla a pití, a nakonec je bez vysvětlení poslali pryč.

Rodiče, kteří jen nevydělávají penízky, ale starají se o děti, čtou večer pohádky. Třeba o Plaváčkovi. Čerstvý ženáč dostal od vrchnosti úkol donést tři zlaté vlasy děda Vševěda, a tím odpracovat svůj sňatek.
Jak už to v pohádkách bývá, Plaváčkovi se připletli do cesty další lidé se svými požadavky. Neodmítl, a ke svému úkolu si navíc přibral záležitosti neznámých lidí (za pouhý příslib odměny). Tohle "navíc" se stalo později základem jeho jmění. Jeho angažovanost pro druhé zřejmě prosakovala i přes káď, která ho zakrývala před Vševědem. Proto pohádkové večerní Slunce i přes ochrannou hradbu kádě ucítilo "člověčinu". Kupodivu Plaváčkovi stačilo co ve světě získal, odevzdal vrchnosti zlato a vrátil se k ženě. Nakonec nezbývá, než litovat bohatého krále. Tomu nestačilo, a s odevzdanou daní se neuspokojil. Lidé jsou ochotní honit se za ledačím. Ani si pak nevšimnou, že jim v ruce zůstává jen pádlo, se kterým se nekonečně pachtí jako ten nenasytný král za omlazujícími jablky a živou vodou.