Dívej, vidíš? Támhle je jeden, říká Makula. Oči si můžu vykoukat, nevidím. Obrazy za oknem se mění s rychlostí jízdy vlaku. Ona vidí, já ne. Připadne mně to až symbolické. Támhle je taky jeden, ukáže do zahradní kolonie. Já zase nikoho nevidím. No koho. Feťáky bezďáky. Číst se o nich dá, natočit nějaký film, to jo. Ale doopravdy s nimi žít a pracovat pro ně? Pro tuhle ženskou jsou feťáci součástí života. Podílet se na jejich životě je jejím povoláním a posláním pomáhat jim. Jednou se jí kdosi ve škole ptal, jestli to není ubíjející, když má její práce tak „ubohé výsledky“. <BR><BR>Makula dobře zná jejich potřeby. Ona je totiž jednou z nich. Nějak se stane, že někteří z Makuliných feťáků se chtějí, podobně jako ona kdysi, vrátit zpátky do „normálního“ života. Je to moc těžké, protože obvykle měli nějaký důvod z té normy utéct, a pomocníkem jim byla droga. Ta je téměř zničila, a cesty zpět se uzavřely. Závor je mnoho: feťáci nejsou, protože nemají občanský průkaz, nemají trvalé bydliště, neplatí zdravotní a sociální pojištění, natož daně. A taky nemají nikoho, kdo by jim na cestu a na cestě zpět pomohl. Se všema normálníma, co mají průkazky, svoji postel a platí daně, totiž ztratili kontakt. Svoje přátele a spoludruhy mají zase jen v té prazvláštní komunitě. Jejich existence je zpřítomněna bytelným zápachem, zastaralou špínou, vyhaslým pohledem, beznadějí a pocitem, že by měli být někam odmeteni a vysypáni. - Jistě, za svoji závislost si mohou sami, ale bez cizí pomoci se z toho nedostanou. Tak to Makula řekla, ale ona určitě ví ještě víc. Za tou závislostí jsou lidé. Jejich největší bolestí je nedostatek lásky, provázející je od počátku života. Osamocenost, opuštěnost v dětství. A pak všechna další provinění, kterých se dospělí na nich ještě jako na dětech dopustili.<BR><BR>Na každém nádraží hned Maku vidí svoje „kuřátka“. Spěchá k nim, bezprostředně se s nimi vítá a objímá. Nebo oni spatří ji a hned k ní utíkají. Na ulici se potká s celou rodinkou. Zdraví se s nimi, objímají se, a oni jí ukazují své dítě v kočárku. Vypadají trochu divně, to jo. Ale do „normy“ se už vejdou. No, všelijaké lidičky má pámbu na světě. Maku se takhle vítá se všemi. Se známými, přáteli, smraďochy, s rodinkami. <BR><BR>Feťáci mají k Maku naprosto neobyčejnou úctu. Vyzařuje z nich tak silně, že se dá záření nahmatat. A Makula tyhle okamžiky přebíjí vítáním, úsměvy, dotazy „jak se máte, děcka?“ a jakousi nepojmenovatelnou spontaneitou. Vítá se se všemi, a přitom s každým zvlášť. Když pro svá „kuřátka“ chystá na mikulášskou nebo vánoční besídku dárečky, bývá jich kolem osmdesáti. Největší radost prý měli z cedulky se svým jménem. Někteří jí tu opatrovanou cedulku ještě po čase ukazovali... Ptám se jí, proč jim říká děcka? No, oni zůstali mentálně na úrovni, kdy začli brát. Feťáci, to je Makulino téma. Problémoví uživatelé drog. Prosímtě, copak jsou někteří bezproblémoví? divím se. Ano, to jsou ti, kteří ještě chodí do školy nebo do práce, jsou čistí a tady těma pohrdají. A kolik procent z těch navoněnejch se překlopí do té problémové kategorie, ptám se dál. Tak dvě třetiny, povídá Maku, pak se zamyslí a opraví: no, možná osmdesát procent. <BR><BR>Jezdily jsme spolu do školy jen čtyři roky. Za tu dobu jí umřelo devět děcek. Devět lidí! Jejich život bývá krátký; znáte snad nějakého osmdesátiletého narkomana? <BR>Nevím, kolika feťákům pomohla zpět do života a zpět k lidství. Jejím „výsledkem“ jsou i malé děti, vrácené z ústavů k matkám. Nebo ubytování těhotných v útulku pro matky s dětmi. Oblečení pro ně. Kolik by bylo lidí, kteří by se nikdy nenarodili. Návraty z kriminálu. Šaty pro lidi, kteří nemají nic než ty zavšivené hadry na sobě. Vyžebrávání peněz pro konkrétní potřeby těchto lidí. Hledání lidství - úcty k sobě samým, hledání vlastní hodnoty; hledání práce, hledání vlastní adresy a vlastní identity. Hledání, proč a kam se vracet, nebo kudy dál? Makuliným cílem ale nejsou výsledky: „Nejde mi o ´výsledky´, jde mi hlavně o bytí s nimi a o jejich spásu.“ Někteří z feťáků sami zatoužili po křtu; spatřili Makulu v hábitu. <BR><BR>V naší škole nám učení páni hezky přednášeli o Ježíšovi, - to zas jo, pámbu chraň říct něco jiného! a taky nás pořádně zkoušeli. Někteří z učitelů však Makulou pohrdali. Sdíleli obecný názor, že se jeptišky modlí, vaří, perou prádlo sobě i ostatním, starají se o nemocné či staré lidi, nebo o přicházející hosty - a podle potřeby orodují za svatou vrchnost. Takže shovívavý a líbezný úsměv pro „naše milé (slepi-) sestřičky“. Tato dokonce pracuje s feťáky? Fuj,... A nakonec: kde má vlastně tahle osoba domov - v řádu nebo mezi feťáky? - Inu, nejspíš v řádu. A na normálních lidech je, aby přijali její děti. Nic zvláštního, nepřijetí v tomto světě. Ledakterá nevěsta nepadne do rodiny, cizinec a bezvěrec je nevhodným manželem. Jeden z našich vzdělavatelů se však zajímal o její povolání a podnítil ji, aby představila svůj „projekt“ a přednesla příspěvek o práci s feťáky. Tak se Maku dostala na Velehrad. Letos (4. červenec 2008) jí patřil spolu s dvěma dalšími charitativními projekty Koncert lidí dobré vůle a taky část peněz na její činnost za nás, co s feťákama - no, jako todlenc,- nemusíme. <BR>„Měla jsem za kým přijít, měla jsem tady člověka, Immaculatu...“ odpověděla jedna klientka, co pro ni bylo na centru pro drogově závislé nejcennější. Tahle usměvavá a vstřícná jeptiška, sestra Immaculata stála na podiu velehradského Koncertu a říkala: „Kdokoliv z těch klientů dneska tady mohl být místo mě a já právě tím, komu by oni pomáhali“. Ona to myslela a říkala opravdu doslovně.<BR>