Umění mě často zneklidňuje, ač nemám ani umělecké vzdělání, ani se uměním neživím. Tento text tedy bude spíš určitou osobní úvahou, vyvolanou nedávnou besedou a založenou na mých poznámkách z ní. Chtěl bych tímto také pozvat k dlouhodobější diskusi o vztahu umění a duchovního života další zneklidněné zájemce. Soudě dle toho, jak málo příspěvků na téma umění je například i v Umlaufovinách se může zdát, že jezuité a věřící obecně nemají k umění právě vřelý vztah. Prý to u jezuitů vyplývá z jejich racionálního založení, které s uměním příliš nesouzní. Jak řekl člověk, o kterém pojednává tento text: "Když jste jezuity, jste chráněni před uměním - jezuité jsou racionalisté." Ale pozor na generalizace.

Nedávno navštívil Prahu jezuita P. Friedhelm Mennekes SJ (*1940) z Kolína nad Rýnem, který se uměním zabývá profesionálně, dlouhodobě a velmi intenzívně. Na besedu ho do akademického kostela Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu pozval Norbert Schmidt. Tento mladý český architekt, ve volném čase redaktor dominikánské teologické revue Salve, se zabývá uměním a architekturou v církevním kontextu. Kratší představení práce tohoto německého kněze vyšlo v časopise Art & Antiques v listopadu 2007. Rozsáhlý článek s rozhovorem byl publikován také v již zmíněné revue Salve 1/07.

Protože mne tedy umění nenechává v klidu, a zvlášť umění "spojené s vírou", vydal jsem se v úterý 13. listopadu ze svého sudetského domova do Prahy do Salvátora. Sakristie, kde se beseda s P. Mennekesem konala, byla přeplněná. P. Mennekes na úvod s úsměvem poznamenal, že nikdy neviděl tolik křesťanů, kteří se zajímají o umění. V první části pak představil svoji farnost s "experimentálním" kostelním prostorem, ve druhé části pak odpovídal na nesčetně dotazů z publika.

Samotné město Kolín nad Rýnem je zajímavý tím, že jde o starobylou kulturní metropoli, kde se konají i významné veletrhy s umění. P. Mennekes byl do Kolína nad Rýnem povolán v roce 1987. V té době měl již za sebou kromě akademické dráhy (je profesorem teologie na prestižní jezuitské vysoké škole Sankt Georgen) i "pastorační praxi" v sociálně složitém předměstí Nied ve Frankfurtu nad Mohanem, kde začal s výstavami moderního umění. Jejich ohlas byl tak velký, že jej frankfurtský magistrát pověřil pořádáním výstav moderního umění pro město. Z této doby pocházejí větší zkušenosti P. Mennekese z výstav, které organizoval v císařském salónku na frankfurtském hlavním nádraží. Přitom se osobně seznámil s mnoha významnými výtvarníky.

P. Mennekes spravuje v Kolíně nad Rýnem farnost sv. Petra. Kostel sv. Petra je zajímavý jak svou dlouhou historií tak např. i tím, že v něm byl pokřtěn P. P. Rubens. Ale především dnes přitahuje svojí mimořádnou současností. Kostel sv. Petra byl ve II. světové válce silně poškozen a uvažovalo se o jeho zbourání. Přesto se právě jezuité ujali záchrany této památky a jejího opětovného liturgického využití. Po svém příchodu do Kolína P. Mennekes začal pořádat výstavy moderního umění. Neobešlo se to bez konfliktů. Ty v roce 1988 P. Mennekes řešil veřejnou diskusí, kterou uvedl citátem: "V tomto kostele se již nemohu modlit". Během diskuse, která nejdříve probíhala pouze na pódiu mezi farářem, umělci, kritiky, historiky umění a zástupci farnosti - později se mohli zapojit i další návštěvníci, kterých přišlo kolem pěti set - se ukázalo , že kritiků nebylo tolik, jak se mohlo zdát z jejich reakcí a navíc, že většina jich ani nebyla z farnosti. Je zajímavé, že P. Mennekes nepřišel ani o "babičky", jejichž dobrovolná práce při hlídání kostela do značné míry výstavy vůbec umožňuje. Brzy po obnovení života farnosti počet návštěvníků bohoslužeb, kterých bylo po smrti předchozího faráře cca 20, výrazně stoupl na dnešních 900 - 1000 při nedělních bohoslužbách.

Poválečná rekonstrukce se však v devadesátých letech po stavbě metra ukázala jako nedostatečná a bylo nutné přistoupit k rozsáhlejší opravě. Toho využil P. Mennekes a nechal mladého architekta Ulricha Wiegmanna vytvořit v podstatě prostor zcela nový, kde by se mohla ve výstavách překračovat dnešní propast mezi církví a současným uměním. Hledání a pěstování vztahu k modernímu umění se za působení P. Mennekese stalo nedílnou součástí této zvláštní farnosti se svou tzv. Stanicí umění sv. Petra.

Jedna ze zásadních otázek P. Mennekese při rekonstrukci zněla: Jak by měl dnes vypadat sakrální prostor, když máme úplnou svobodu při jeho vytvoření? Během rekonstrukce například z kostela odstranil lavice. P. Mennekes s úsměvem prohodil, že by nejradši odstranil lavice ze všech kostelů. Lavice jsou prý plodem reformace, která místo dosavadních pětiminutových kázání zavedla hodinové vysvětlování věřícím, co je všechno špatně na staré nauce. A poté protireformace zavedla dvouhodinové vysvětlování, v čem se zase mýlí reformace. Kolínský jezuita by se vrátil k původnímu krátkému kázání, kdy lavice nebyly třeba. Odstranění lavic je důležité - lavice zabraňují komunikaci návštěvníka s prostorem, liturgií a mezi sebou navzájem. I další věci v kostele mohou být a často jsou nadbytečné. Když P. Mennekes se studenty analyzoval krásný presbytář katedrály v Münsteru, napočítali 36 zcela postradatelných předmětů. Věcmi zaplněný kostel lze považovat za milieu malé uzavřené skupinky, zatímco prázdný kostel je přístupný i lidem mimo církev, všem. Síla prázdného prostoru vyvolává otázky; prázdný prostor vybízí ke ztišení a meditaci. Atmosféra prázdna přináší úžas, prostředí vyzývající k tázání. Prostor je dle něj konstitutivní pro spiritualitu, "skandalizuje" víru. Naši víru utváří vnitřní prostor, přičemž samotný vnitřní prostor je ale utvářen prostorem vnějším. Atmosféra prostoru je pro člověka velmi důležitá. "Katolicky se nedá věřit bez architektury." Dějiny církve jsou také dějinami boje o prostor a o obrazy.

Ve svém kostele P. Mennekes pěstuje i hudbu pouze novou, tedy od žijících autorů - nehraje se Bach a dokonce ani Messiaen. Varhaník je prý ještě progresívnější než on jako farář a někdy hraje dokonce proti harmonii písní. Na jiném místě zneklidňoval P. Mennekes větou, že "harmonie je katolickou drogou" a upozorňoval na častou tendenci netrpělivé laciné harmonizace, která zatemňuje pravdivý pohled na skutečnost. Když se tento Mennekesův nevšední styl někomu nelíbí, prý mu říká: "Můžeš jít do jiného kostela". Řekl to ovšem se šibalským úsměvem. Pozorný posluchač brzy poznal, že P. Mennekes má zálibu v protikladných, schválně vyostřených formulacích a inteligentních provokacích. Tímto inspirativním společenstvím a programem si prý ve farnosti udržuje všechny lidi mladé. Na to ještě poznamenal: "A mě je nyní skoro 70 let.". Své místo ve farnosti vidí P. Mennekes takto: není členem společenství - předsedá mu. To však zdaleka neznamená, že se může ve své farnosti chovat jako absolutistický monarcha - funguje tam farní rada a další demokratické prvky, které on nemůže obejít. Může se snažit je pouze přesvědčovat. Svůj úkol formuloval: "Musím inspirovat společenství k činnosti, k inovacím, k tvořivosti. Ale ve společenství musí být duchovní atmosféra k vnímání prorockého slova. Určitým znamením této atmosféry je fakt, že každý měsíc koná 6-8 lidí z mé farnosti přísné exercicie mlčení." Na adresu svého řádu s nadsázkou řekl, pro jezuity byla kvalita umění druhořadá. "Používali" umění, ale zcela nepochopili jeho pravý význam. A co máme dnes dělat s architekturou a uměním? Navrátit se do bodu nula a pracovat s jednoduchými, nejzákladnějšími formami. Přitom nelze slevit z požadavku, že "jen to nejlepší je dobré".

Důležité jsou umění, hudba, kreativita, ale i pěstování liturgie. Liturgie je bytostně spojená s uměním. Liturgie je v určitém smyslu nejvyšší formou umění. Proto by liturg měl být i umělcem. P. Mennekes je pro "latinskou" liturgii, ale myslí si, že novou latinou je dnes angličtina. Proto začal vedle latinských mší, které slouží pravidelně jednou za měsíc, sloužit jednou za měsíc i mši v angličtině.

Ke vztahu prostoru a obrazu P. Mennekes uvedl, že umělci na církvi často kritizují: "faráři jsou představitelé sakrálna a přitom nemají cit pro prostor". Obrazy jsou tu proto, aby otevíraly lidem oči, aby se vizuální cestou vstoupilo na cestu víry. Obrazy máme zakrývat, abychom je mohli odkrývat. S obrazy je nutné "pohybovat". Církev se opět musí naučit zakrývat obrazy, je to stará křesťanská tradice. Staré křídlové oltáře se také otevíraly jen 2-3 x ročně. Obrazy musíme "zažít" ale ne je mít stále před sebou, na očích. Obraz je vždycky problematický - je v něm určité nebezpečí protože ohraničuje vidění a váže ho k pevnému bodu. Je třeba naučit se kázni vidění. P. Mennekes také řekl, že nezná obraz, který by vyzařoval sílu stále. Obraz je jako květina, jako růže. Po čase zvadne. A naše kostely jsou plné těchto zvadlých růží. V dnešním kostele by tedy žádné umění nemělo zůstávat trvale.

Ztratili jsme schopnost vnímat tři důležité záležitosti: 1) stále se měnící světlo v prostoru. Kostel má okna, v každém okamžiku je prostor kostela osvětlen jinak, a světlo tak v prostoru maluje jedinečné obrazy, díky čemuž se prostor neustále mění;
2) liturgii;
3) praobrazy. Podle důležitosti by praobrazy seřadil takto: 1. oltář, 2. kříž, 3. pieta, 4. madona, 5. možná patron kostela.
Je důležité nacházet rovnováhu mezi tradicí a inovací. Křesťansky věřit vždy znamenalo žít určitou konkrétní spiritualitu. V církvi je potřeba cítit se jako doma, ale zároveň být "vyzýván" k inovacím. Dialog s moderním uměním učí tvořivosti. Víra žije prvotně ze slova. Přesto má obraz funkci - zhmotňuje smyslovost, barvu, představu scény - dělá slovo plastickým. Umění nemá formovat víru - tu má formovat liturgie a kázání - ale může pomoci formovat vnímání člověka.

Společenství je nutno zakořenit jak pro pocit domova, tak i z jiných důvodů; proto se ve farnosti sv. Petra hodně věnují dětem, aniž by přicházeli o "své babičky". Do kostela sv. Petra přichází také mnoho lidí, kterých se dotknou existenciální záležitosti. Například se jim narodilo první dítě - přicházejí se připravit na jeho křest, někdo jim umřel. Přicházejí i lidé zkroušení těžkými životními situacemi, rozvedení, homosexuálové i další problémové skupiny. Pro P. Mennekese je to dokladem přitažlivosti "otevřeného" prostoru.

Řadu z myšlenek, které jsem si odnesl z debaty s P. Mennekesem, jsem použil při diskusi se známými, které také zajímají otázky církve a umění, či přesněji řečeno: víry, spirituality a umění. Některé byly myšlenky byly inspirativní (prázdný čistý prostor, zaměření na děti), jiné vzbudily nesouhlas až nevoli ("harmonie je katolická droga"). Z osobního projevu P. Mennekese jsem získal dojem, že nejde o žádného obrazoborce nebo přemrštěného kulturního radikála, který stykem s umělci ztratil zdravý rozum. Působil na mne dojmem vzdělaného a citlivého člověka s jemným smyslem pro humor, jehož názory nejsou odtržené od života, ale naopak vycházejí z jeho praxe. Stejně inovativně jako s obrazy zachází kolínský jezuita i s řečí, takže je nutné chvíli poslouchat smršť vyhrocených a pro nepozorného posluchače zdánlivě si protiřečících myšlenek a ne se hned nechat "nachytat". P. Mennekes chce především vzbudit v lidech vlastní přemýšlení a vyvést nás z mnohých navyklých stereotypů. Samozřejmě jsou jeho dnešní podmínky v kulturním centru jedné z nejsilnějších evropských ekonomik, v sousedství mnoha dalších farností a pod teritoriální jurisdikcí jiného velkého příznivce umění z církevních kruhů, kardinála Joachima Meisnera, zcela jiné, než v mnoha našich farnostech.

Domnívám se přesto, že i v naší současné situaci by mohly některé názory P. Mennekese být vhodným průvanem k vyvětrání zdeformovaných a kýčovitých "obrázků", spjatých s některými formami zbožnosti. Tolerance k jinak esteticky cítícímu bratru je jistě na prvním místě, ale nemusí to být na úkor vlastního hledání nových cest. Řadu věcí můžeme vidět rozdílně, ale je důležité, abychom šli za jedním cílem. Pán je jeden, ale cest mnoho, jak je vidět i z jiných důrazů, které v oblasti umění klade další velký jezuitský příznivec umění, kardinál Tomáš Špidlík. Pro někoho je snad těžké smířit se s tím, že pluralita dnes už není jen znakem sekulární společnosti, ale i církve. Ostatně z katolické církve se nikdy pluralitní myšlení zcela nevytratilo. Máme čtyři evangelia, množství různých řádů, kongregací a společností se svou vždy zcela specifickou spiritualitou, téměř každý svatý nám dává jiný příklad apod. A nezapomínejme také, že: In omnibus partibus relucet totum - v každém kousku září celek. Hledejme tyto zářící kousky všude, i v umění, přestože je to v něm možná pro nás složitější. Není vyloučeno, že větší námaha přinese i větší odměnu. Jak řekl P. Mennekes: "Cílem umění není vlastnění jednoho nebo více uměleckých děl, ale obnovené vidění člověka."
Foto: Martin Staněk


/n