Vyprávění o duchovním životě se dostalo k bodu, odkud se konečně někam vypravíme. Úzkost ze smrti vzbuzuje pocit, který vyžaduje nějaké jednání, jež jsme z nedostatku jiného pojmenování nazvali "modlitba". Nejprve je potřeba zajistit toto zatím neznámé místo tím, že popíšeme jeho vlastnosti. Místopis modlitby požaduje, abychom odlišili tento zvláštní pocit či jednání od jiných stejně intenzivních prožitků. První odlišení se týká zamilovanosti. Při obhajobě času kairos jsme nastínili kladnou životní situaci, kdy se <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=285">
zamilovaná Alena a Honza
</a>ze septimy realizují naprosto hraničním způsobem. Nejí, nepijí a zcela ignorují chronický čas každodennosti. I jim se život ukazuje v celku, je prozářený smyslem a to dokonce i v situaci, kdy Honza zoufá, že jej Alena nemiluje či naopak. I v negativním případě nemilovanosti je život smysluplný, protože existence je nabita napětím zachvacujícím celou osobu. Erotem trýzněný Honza či Alena se taktéž modlí, aby se věci otočily k lepšímu. Jenže tato situace ukazuje jen částečný místopis modlitby. Zamilovat se můžeme, umřít musíme. Eros neposkytuje potřebný odrazový můstek k duchovnímu životu vinou své nedochvilnosti a vrtkavosti. Na založení solidní modlitby je příliš démonický.
/n/n
Podobně špatně dopadne i konkrétní strach z něčeho. Například se musí psát písemky, udělat zkoušky, vylézt s hromadou kyslíku a placených šerpů na Mont Everest. Tyto a jiné hraniční situace rovněž produkují strach z nejistoty či dokonce ze smrti. Jenže i v tomto případě je místopis modlitby hodně omezený. Představuje jednu reakci na jeden pocit. Víme, čeho se bojíme a proč se máme modlit. A navíc se modlíme k Někomu, kdo má "něco" napravit. Podobný Agent se jmenuje <em>Deux ex machina</em>. Na konci antického dramatu se složitým soukolím kladek a provazů spustilo na scénu konečné božstvo, které udělilo nebeské odměny a tresty všem aktérům. Bůh vytažený z klobouku tváří v tvář "této" obavě či strachu slouží jako každá jiná představa v systému <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=282">do ut des</a>. Já dávám svou modlitbu, přání, touhu, obavu, slib, pokání atd. Modlitbou oblomený Agent dává slíbenou útěchu, klid, peníze, zdraví, zkoušku, manžela či manželku, milence či milenku, auto, barák, kariéru atd. Vše je v pořádku, prosebná modlitba není žádná špatná věc, jen trochu moc konkrétní. Z hlediska zásadního místopisu modlitby opět platí, že tato situace může nastat, ale nemusí. Konkrétní obava totiž generuje odpověď, která je rovněž konkrétní.
/n/n
Situace smrti je před námi vždy, protože umřít musíme. Ale nic nás nenutí na tuto mlhavou a nejasnou situaci myslet či dokonce na ni nějak reagovat. Jsme vůči možnosti konce svobodní v tom, že smrt můžeme prakticky ignorovat a věnovat se užitečnějším věcem. Navíc není vůbec jasné, "co" máme vůči smrti dělat. Jistěže vyzývá můj život vcelku. No a co? Lze pokrčit rameny a více si věci nevšímat. Navíc si mohu vždy říci, že to beztak nemá cenu. Žádný pocit vyplněný reakcí či akcí na tomto morbidním faktu nic nezmění. Modlitba je proto stále poznamenána zápasem víry a nevěry. Modlitba vzbuzená jako aktivně projevovaný pocit vůči nejasné úzkosti ze smrti je svobodná, protože nemusí být. Vůči smrti existujeme ve stálém naladění k celku života a to v čase kairos, který trvá po dobu našeho života. Vždyť můžeme umřít kdykoliv a kdekoliv. Proto se můžeme modlit kdykoliv, kdekoliv a pořád, protože vůči smrti existujeme, dokud neumřeme. Aktivní pocit projevovaný vůči konkrétně-nekonkrétní smrti navíc nemá jasně definovaný předmět W22; ono jsoucí "něco", <em>kvůli</em> čemu se musíme modlit (ke Komu), <em>aby</em> všechno dobře dopadlo. Ono slůvko "aby" ukazuje na ekonomický systém modlitby jako záležitosti dvou na sebe odkázaných agentů: jeden dává, aby druhý dostal a naopak. Vůči smrti nemáme komu dávat, protože tak jako tak umřeme. Tak nač ta námaha? Ve svrchovaně svobodné aktivitě vůči smrti je něco gratuitního. Dáváme něco ze své svobody vůči smrti, která i přes svou nevyhnutelnost neochromuje naši vděčnost za život a jeho smysl. A to je na celé situaci velmi zajímavé. Není totiž ekonomicky založena a její aktéři jsou svobodní lidé, nikoliv potřebami spoutaní Agenti.
/n/n
Místopis modlitby dostal první solidní platformu, stal se topologií. Místo (<em>topos</em>) modlitby dostalo smysl (<em>logos</em>) vzhledem k absolutně jisté a absolutně nevyjádřitelné smrti. Ta je "má" v nejvnitřnějším slova smyslu. Proto i doufající a jednající aktivita vůči "mé" smrti musí jít směrem k nějakému "Ty", kterého se výslovně či skrytě dovolává. Topologie modlitby ji tedy zasadila mimo síť neosobních vztahů, jimiž se vyznačuje náboženský systém Agenta a agentů. V náboženství se k Někomu modlím, Aby se stalo Něco. Onen "někdo" je konkrétní objekt mé modlitby; účelová spojka "aby" ukazuje na ekonomickou závislost potřeb a jejich ukojení; substantivum "něco" poukazuje na útěšnou konkrétnost celé náboženské transakce. Smrt toto kšeftování spolehlivě zničí negativitou své topologie. Její pozice je utopická, protože ji nemůžeme lokalizovat ve srozumitelné síti starostí, nemá místo v každodennosti chronických zájmů a jejich opětovného ukájení. Stejně tak i modlitba navázaná na smrt emigrovala z důvěrně známého prostoru náboženských potřeb. Zbavena tradičních opor a argumentů se stává naléhavým pocitem volajícím po aktivním vyjádření. Místopis modlitby ukazuje smrt jako nerozlučnou společnici duchovního života žitého skrze modlitbu. A tak jsme se konečně nikam nedostali a v tomto duchovním Nikde se na nějakou dobu ubytujeme.
/n/n