Je sice pravda, že v husitských dobách u nás nekvetly druhy umění související s kostelní výzdobou, přesto však byli husité podstatně vzdělanější a kulturnější než lidé v západní Evropě. Ani tak nejde o známý výrok zuřivého nepřítele husitů Aenease Piccolominiho, ve kterém připouští, že prostá husitská žena je daleko vzdělanější než italský biskup. To zase až tak moc velká poklona nebyla. Připomeňme si, že snahy Klementa VI. o založení papežské knihovny v Avignonu se zřejmě u jeho nástupců nesetkaly s pochopením, a tak byla vatikánská knihovna založena až za papeže Mikuláše V. (1447-1455), tedy až v době zničení Byzantské říše, kdy z jejích trosek proudily do Evropy knihy ve větší míře.

A nešlo jen o kulturu v užším slova smyslu. Například přímo v době protičeských křižáckých válek, roku 1430, byla v Praze vybudována staroměstská vodárna a položena vodovodní síť - dříve než ve velkých městech západní Evropy. (Jednodušší forma vodovodu však na Starém Městě v té době existovala již nejméně sto let.)

K nekritickému pohlížení na husity jako na revolucionáře, či téměř jako na dělnickou třídu, nepochybně přispělo pozdější zhlížení se v porevolučním Rusku, ovšem spojené s vysmíváním se předrevolučním, zaostalým, negramotným - a pravoslavným - mužikům.

Prohlašovat husitství za revoluční hnutí, v novodobém slova smyslu, mi trochu připomíná prohlašování Srbů za komunisty - jenom proto, že se dokázali pod vnějším tlakem spojit a bránit se agresi. - Připomeňme si, že Jugoslávie byla v té době tak „komunistický“ stát, že tam komunistická strana ani nebyla v parlamentě. (Ke zkompromitování komunistické strany došlo v Jugoslávii tím, že byla v původní „velké“ Jugoslávii zcela ovládána chorvatskými funkcionáři - šlo tedy víceméně o chorvatskou stranu.) Pokud zrovna nehrozil útok, byli husité stejně vnitřně nejednotní jako Srbové, kteří o sobě sami říkají, že když se sejdou dva Srbové, založí tři politické strany. ...Podobně přišli s ryze účelovým ztotožňováním husitů s komunisty v roce 1938 také nacisté.

Pokud chceme husitské hnutí k něčemu přirovnávat, nejbližší patrně bude protifašistický odboj. Nejsou ani tak důležité vnější podobnosti, skutečnost, že metody a ideologie útočící strany byly k nerozeznání podobné metodám a ideologii pozdějšího nacistického Německa. Stejná byla i celá podstata tohoto Drang nach Osten, a síly, které jej řídily. Útočící strana se držela později pro fašismus typické zásady (známé „nordické lsti“), že strana, která není v právu, nemusí dodržovat dohody a sliby vůči straně, která v právu je. Protičeské křižácké války byly vedeny - jako ostatně všechny křižácké války - čistě vyhlazovacím způsobem. Hlavní důraz byl kladen na vyvraždění co největší části civilního obyvatelstva. ...Není divu, že proto později nacisté husitské památníky vyhazovali do povětří.

Války byly vedeny nižší kulturou (třebaže prohlašující se za nadřazenou) proti kultuře vyšší. - Což je ovšem poněkud redundantní, protože „vést dobyvačnou válku“ a „mít nižší kulturu“ je v podstatě samo o sobě synonymem. Můžeme si připomenout i oblibu v hořících hranicích a krematoriích, oblibu v proklínání a vyvražďování „i s rodinou“, a tak dále.

Dokonce je tu shoda i v tom, že se k útočníkům přidali i propagandou zmanipulovaní Němci usídlení na českém území. Podstatný rozdíl však byl v tom, že jelikož se Češi, na rozdíl od pozdějšího Mnichova, hned nevzdali, odešli Němci, když byl útok neúspěšný, už na začátku protičeských křižáckých válek. Ani Zikmund si pak nedovolil požadovat jejich návrat nebo prosazovat nějaké jejich majetkové nároky. Naproti tomu někteří z bývalých sudetských Němců, kteří byli donuceni odejít až po válce, zvláště sudeťáčtí teroristé, se stále „cítí“ být poškozeni. Což může v některých případech, v trochu jiném slova smyslu, být i pravda...

V době protičeských křižáckých válek však odešli z Čech i mnozí němečtí husité. Šli šířit husitství - pravoslaví mezi své krajany, a byli vesměs povražděni. (O německých husitech víme, že udržovali styky s pravoslavným Řeckem.)

Odchodem Němců se České země staly opět ryze slovanským územím. Čeština byla úředním písemným jazykem, i jazykem liturgickým. A nejen v Čechách. Čeština se stala hlavním literárním jazykem i na Slovensku, dokonce se tam uchytila i jako spisovný jazyk. V následující době se čeština stala nejrozšířenějším písemným jazykem západních Slovanů a poněkud tak nahradila dřívější staroslověnštinu.

Husité sami sebe nazývali věrnými Čechy (být zároveň stoupencem římského kultu a Čech se tedy slučuje asi tak stejně, jako být vegetarián a jíst maso), bratry a sestrami nebo božími bojovníky. Husity byli nazýváni - tehdy to slovo mělo ještě hanlivý přídech - svými protivníky.