Pokud shrneme poučení minulých cest za spiritualitou v dnešním světě, zjistíme následující: touha po nesmrtelnosti produkuje svět symbolických hodnot všeho druhu, od spotřebních až po autenticky náboženské. Ty poslední dnes nejsou příliš vidět. Ale pohledem na plochou střechu supermarketu obscénně rozvaleného v krajině a na štíhlou věž katedrály umístěnou tamtéž zjistíme, že na tom neexistujícím duchovnu něco je. A nejen v krajině je vidět síla spirituálně orientovaného symbolu, ale i v dnešní světové politice. Normální, to jest nábožensky založení občané v USA (téměř 90 % obyvatelstva), se začali zajímat o případ Abdura Rahmána. Žije v Afghánistánu, ale jak dlouho ještě bude žít? Abdur Rahmán konvertoval před mnoha lety ke křesťanství a podle afghánských zákonů, které jsou směsicí civilního práva a islámské šáríji, byl kvůli konverzi <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/konverze.htm">odsouzen k trestu smrti</a>. Samozřejmě, může se vrátit k pravé víře v jednoho Boha a pak půjde z vězení hned domů. Zpravodajské agentury si tohoto případu zatím příliš nevšímají. Ale to se změní, protože prezident George Bush intervenoval za konvertitu u svého afghánského kolegy. Tím se případ stal politickou kauzou hodnou planetární pozornosti. Pro velkého Bílého muže je jistě trapné, že po vítězství „demokracie“ v Afghánistánu zavládlo právo, leč nikoliv demokratické. Pěstování opia a s ním spojený export bílé smrti není příliš vidět, ale případy jako ten Rahmánův ano. Američtí věřící především z pravicových republikánských kruhů na podobné případy reagují velmi rychle a pomocí svých mocných lobby bubnují ve Washingtonu na poplach. Pevně doufám, že to Abdurovi Rahmánovi pomůže. Přečtěte si zprávy, ať se dozvíte podrobnosti.

Málem jsme však už všichni zapomněli na útok amerických raket na vesnici <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/alkaida.htm">Damadola</a> ležící na hranicích s Afghánistánem. Cílem útoku měl být druhý nejvýše postavený velitel Al-Kaidy, pan zločinec Ajman Zavahrí. Při teroristickém náletu zahynulo asi osmnáct vesničanů, možná i třicet, mezi nimi ženy a děti. Vláda USA tento zločin nijak nekomentovala, pozůstalým se oficiálně neomluvila, vzniklé materiální škody oficiálně nenahradila, s pákistánskou vládou si to prý vyříkala. Tolik fakta, na které pomalu padá prach zapomnění. Zaujala mne symbolická hodnota obou případů. Morálně vzato má smrt dvaceti vesničanů stejnou cenu jako život jednoho konvertity odsouzeného k trestu smrti – to jest cenu nevyčíslitelnou. Politicky a ekonomicky vzato, má dvacet lidí větší cenu než jeden. Jenže: těchto dvacet lidí-obětí žilo na konci světa v oblasti Paštůnistánu, kde neexistuje žádná vláda, pouze kmenové právo určované místními muslimskými náčelníky a Al Kaidou. Z našeho křesťansky, liberálně a západně orientovaného pohledu je symbolická hodnota těchto zavražděných takřka nulová. Jistěže mnohé blogy a soukromá média na Západě tento barbarský útok odsoudily; ale vedlo je k tomu rozhořčení nad bezprávím a arogancí jedné supervelmoci. Na oběti se myslelo jen tak mimochodem. Proto se na celý případ tiše zapomnělo. Bezpráví a teror se dějí stále a my máme omezené možnosti k bezmocnému vzteku; agentury tak jako tak nemohou všechno sledovat a komentovat.

Jsem věřící, proto mne hluboce znepokojuje Rahmánovo odsouzení k smrti. Jsem i liberál se sklonem k respektu k lidským právům, proto mne hluboce znechucuje zabíjení nevinných vesničanů tlačítkem stisknutým někde ve Washingtonu. Trpím však i nezvládnutými filosofickými sklony a proto: jak je možné, že případ jednoho odsouzeného na smrt mobilizuje veřejné mínění v USA, přičemž zabití dvaceti nevinných vesničanů všichni přejdou pokrčením ramen jako kolaterální škodu? Tyto nevinné zabila demokratická a nyní i křesťansky motivovaná vláda: bez výstrahy, bez obvinění a bez soudu, tudíž zcela teroristickým způsobem. A tato demokraticky zvolená vláda byla natolik arogantní a zbabělá, že se neomluvila ani pozůstalým ani pákistánské vládě ani světové veřejnosti. Vysvětlení této slepé nespravedlnosti nacházím nejen v občanské lhostejnosti, ale i v odlišné symbolické hodnotě smrti. Věřící Rahmán čekající na smrt reprezentuje všechny archetypy křesťanské víry ztělesněné v osudu apoštola Pavla. V Druhém listu Timotejovi, který apoštol pravděpodobně nepsal, píše Pavlův literární dvojník následující slova./n
„Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ (2 Tim 4,7-8)/n
Očekávání smrti ve vězení modelově naplňuje prototyp mučednické smrti pro víru v Krista, kterou dobrovolně přijal Apoštol národů a nyní i vězeň svědomí a víry ve vzdáleném Afghánistánu. I nevěřícího liberála tento statečný postoj dojímá, protože jde o typického vězně svědomí. Raketami popravené muslimské oběti ve vesnici Damadola už na Západě nezajímají téměř nikoho. Pro nás, věřící a liberály, má jejich osud nulovou symbolickou hodnotu. Neskrývá se za ním žádný příběh pravdy a smrti, pouze anonymní zabití a následné nebytí. Možná a plánovaná smrt nevinného s jedinečnou tváří mobilizuje a dojímá mnohem více než plánovaná a dokonaná smrt anonymních muslimských žen a dětí popravených na základě vojenské moci poslušné tajných příkazů neosobní politické mašinérie. Kde není žalobce není ani soudce. Nevinní vesničané byli zavražděni ve jménu obrany demokracie, kterou je třeba bránit podle nové bezpečnostní doktríny USA i teroristickými metodami. Protože cizí, islámský teror nemáme rádi a má pro nás zápornou symbolickou hodnotu, jsme velmi náchylní k tomu, abychom vytlačili z paměti, popřípadě dokonce cynicky a amorálně ospravedlnili západní teroristický útok na nevinné oběti. Jejich utrpení a smrt přičteme na vrub instrumentálně pojaté spravedlnosti, kterou znal již židovský velekněz Kaifáš: „Byl to ten Kaifáš, který poradil židům, že je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid.“ (Jn 18,14). Dnes je lépe, když za americký či evropský ideál šťastné a bezstarostné konzumní demokracie zemře lidí více. Cílené útoky na jednotlivce zatím nejsme schopni provést. Proto musíme vyvraždit půl vesnice kvůli jednomu teroristovi, který tam stejně nebyl. Jsme humanisté a je nám to opravdu líto. Ale jistě se to časem zlepší. Vždyť investujeme tolik peněz a úsilí do vojenského výzkumu.

Závěr. Symbolické vidění světa je do jisté míry nezbytné a přitom je do jisté míry slepé. Je nezbytné k tomu, abychom zachránili život jednoho nespravedlivě odsouzeného na smrt. Rahmánův osud se z křesťanského hlediska podobá osudu Ježíše Krista a apoštola Pavla. Jenže podobně skončil v Aténách roku 399 před Kristem i jiný vězeň pro své ideály: jmenoval se Sokrates. A ten v poslední řeči na rozloučenou zachycené v dialogu Faidón nezůstává u náboženské symboliky smrti. Jistěže jsou jeho poslední slova náboženská. Přechází na druhou stranu, odkud není návratu. Proto přikazuje, aby jeho přátelé obětovali bohu Asklépiovi kohouta. Tento bůh má v referátu veškeré léčení a uzdravování. Vtipné, co? Umírající Sokrates byl ironický a udržel si odstup jednak od vlastní smrti a jednak od nadvlády náboženského symbolismu. Jeho ironický logos měl poslední vítězné slovo (eirein) i v případě absolutně závažném, to jest v případě vlastní smrti.

V Sokratově ironickém odstupu od nadvlády iracionálního symbolismu vidím základní poučení i pro dnešní dobu. V západních i východních hlavách se pomalu usazuje nový moloch náboženského fundamentalismu, který produkuje zásadně závazný a zásadně závadný symbolický pohled na svět. Duchovno nezmizelo, pouze se transformuje do nebezpečných model vybrojených mezikontinentálními raketami s plochou dráhou letu. Křesťansko-liberálně-západní symbolické vidění je slepé, protože vidí jen to, co vidět chce – to jest oběti, které se mu hodí do krámu. Zbytek se hází přes palubu se stejnou bohorovností jako zapomenuté oběti Al-Kaidy. Filosof vyrostlý ze sokratovsko-aristotelské tradice, ať již evropsky, nebo muslimsky přeformované, do tohoto proudu letálního symbolismu patřit nemůže a ani nesmí. Sokrates staví proti nadvládě slepého symbolického vidění svou kritickou filosofickou reflexi. Ta odsuzuje jménem rozumu nábožensko-politickou mytologii a ideologii, které zapomínají na osud jednotlivce. Pro náboženský a politický symbolismus je vždy a všude lépe, aby jedinec zemřel za systém, jako se to stalo vesničanům v Pákistánu. Jejich jména se už nikdy nedozvíme. Jenže smrt jednoho tesaře z Nazaretu a čtyři století před ním i smrt Sokrata se staly symbolem, dokonce nesmrtelným. Představují vítězné znamení dvou jednotlivců, kteří měli pravdu proti upadlému systému náboženskému i politickému. A zde je pochován pes i s náhrobkem. Pokud západní demokracie produkuje „symboly“ typu vesnice Damadola a nikdo je nechce vidět, pak je na této demokracii něco fundamentálně zvráceného. Nezapomeňme, že odhalení masakru ve vesnici <a href="http://www.law.umkc.edu/faculty/projects/ftrials/mylai/mylai.htm">My Lai</a> ve Vietnamu vedlo k ukončení americké intervence a tím i celé války. S vraždící demokracií a se slepým křesťanstvím mám zásadní problém – jako věřící i jako filosof. Nelidský systém oděný do demokratického hávu totiž nemůže přežít, protože produkuje smrtonosné symboly. A navíc tato znamení vlastní zkázy odmítá interpretovat, a tudíž i vidět.