Včera jsem jako obvykle spěchal. Z domu jsem vyběhl pozdě, za mnou vlála bunda, přede mnou ujížděl trolejbus do města. Z kapsy mi vykukovala platební karta doprovázená půlroční jízdenkou. O všechno jsem pochopitelně přišel, když si vedle mne sedla občanka tmavší pleti se dvěma hezkými a ukázněnými dětmi. Usmál jsem se na ně, děti mne slušně pozdravily, matka během jízdy odborně prošacovala mé svršky. Denní honička změnila svůj charakter, protože zablokování karet, vyřízení nových, přehlášení pobytu z jedné pošty na druhou atd. mě stálo celé odpoledne. Přehlášení místa pobytu jsem stejně nestihl, protože mi poštovní úřednice vysvětlila, že si kvůli mým problémům nenechá ujet autobus. Mezitím asi pět minut telefonovala kamsi do tramtárie, protože vůbec nevěděla, který formulář se má pro hlášení ztráty maxkarty použít. Spěchat se má pomalu, praví moudré přísloví. Banální historku jsem poté vypravoval kolegovi v církevní službě a kolega Josef Hurt, děkan v Mostě, mi pogratuloval k úspěšně provedenému sociálnímu apoštolátu.<BR><BR>Když pominuly negativní emoce, vzal jsem rozum a pero do hrsti a přemýšlel o morálním vyznění celé příhody. Krást se nemá, to je fakt, ani z cizích kapes ne. Ale ani tunelovat se nemá, jenže tento zákon byl z iniciativy převážně pravicových poslanců z novelizace trestního zákoníku vypuštěn. Proto jsem se v duchu zastyděl: už už jsem chtěl zřídit další internační vepřín typu Lety. Jenže to bych do něj nejprve musel zavřít asi polovinu vyšších státních úředníků, poslanců a partajních a podnikových funkcionářů všechno druhu. Jejich drobné krádeže a zpronevěry nejdou pod úroveň mého ročního příjmu přednášejícího filosofie, který umí pouze několik cizích jazyků a má diplomy ze tří zahraničních univerzit. Po internaci papalášů, kteří si zprivatizovali stát do vlastní kapsy, by se koncentrák naplnil až po okraj a pobertové směšného kalibru by museli přešlapovat venku. Navíc nemáme své bližní uvádět v pokušení, tak praví modlitba Otče náš: „A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ A proč jsem svým ledabylým postupem uvedl v pokušení ekonomicky podvyživenou matku se dvěma dětmi, které se navíc během jízdy chovaly velice slušně? Jistěže k tomu měly důvod, neboť nechtěly ohrozit matčinu podnikatelskou aktivitu. Jenže: mám-li srovnat ukázněné chování obou synků s neurvalostí sebevědomé mládeže, jež po skončení školního vyučování jede z Dobětic dolů do města a přitom vysvětluje své telecí názory zoufajícímu osazenstvu celé vozové jednotky, pak opravdu dávám přednost dvěma klidným a meditujícím subjektům odlišného genotypu. Ale zpět k meritu ukradené věci. Ledabylost k majetku, i když nenakradenému, svědčí o mém špatném přístupu k vezdejším statkům. Jednou budu i já vydávat počet ze svého hospodaření, jak připomíná novozákonní přísloví o poctivém a nepoctivém správci. Příliš poctivý jsem asi nebyl, jestliže jsem nechal platební kartu vykukovat z kapsy. Tím jsem vydával zajímavé svědectví o vztahu k majetku: „Podívejte, mám toho tolik, že mohu na potkání rozdávat!“ Není divu, že výpověď beze slov nezůstala nepovšimnuta, zejména u lidí, kteří ještě mají smysl pro symbolická sdělení podobného typu. Drtivá většina obyvatelstva se změnila v mentální kalkulačky množstevních slev a supermarketových akcí. Ti by si symbolické mluvy mé peněženky sotva povšimli. A ejhle, symboličtí tvorové mezi námi stále ještě žijí a přičinlivě reagují na podněty. „A je to dobře, nebo špatně,“ zeptal jsem se sám sebe hořekuje nad ztrátou symbolické komunikace v postmoderním věku, „když většina tradičních symbolů křesťanství, kultury a jazyka umřela na úbytě a vládnou nám pouze obchodní loga?“ Závěr se klade s neúprosnou logikou. Když se objeví alespoň jeden spravedlivý, pardon: alespoň jeden přičinlivý symbolik, pak svět snad není tak hrozné místo k bydlení, jak jsem se před okradením pesimisticky domníval.<BR><BR>Má nálada se po okradení značně zlepšila. Za prvé, ujasnil jsem si svůj vztah k času. Nestihnu více, když vyběhnu z domu jako hasič při poplachu. Za druhé, i můj majetek má cenu, dokonce časově kvantifikovatelnou. Zablokování karty a sehnání nové stojí ve zdejších podmínkách temporální majlant. Nejsme na Západě, kde mohu vlastní kartu zablokovat přímo přes internet a novou dostanu přes internetový podpis. A co dělají ti naši poslanci, že dodnes nemáme funkční zákon o laciném internetovém podpisu, který mohu použít i já se svým platem? Aha, a jsme u politiky, kterou jsem chtěl zneužít pro vlastní sobecké cíle. Vždyť jsem po okradení volal po fašistickém státu, kde místo demokracie zavládne hřbitovní pořádek. Pro bývalého politického vězně za Husákova režimu jde o tristní pád do hlubin marasmu. Příště si dám pozor, abych nesoudil bližní nerozvážně. Nejprve si mám vytáhnout trám z vlastního oka, abych spatřil třísku v oku bližního. Tak praví Bible. A jestli jsem chtěl zavést policejní stát jen kvůli své vlastní blbosti, pak jsem skutečně blbec, a to kapitální. A kdo vlastně v tomto malém státě krade víc? Špatně zajištěná matka se dvěma dětmi, nebo tunelář v mercedesu? A proč vlastně státní úředníci a další lidská havěť krade, když je slušně platíme za to, aby náš společný majetek hlídali a rozmnožovali? No jo, a koho budu vlastně volit? Zase ty samé politické nezbedy jako minule? A vůbec, co se děje s civilizací, která si nechala ukrást symbolické myšlení, spravedlivé uvažování, světskou moudrost a křesťanský přístup k hodnotám? Proč mají lidé v hlavách černobílou řezanku spotřebních a politických hesel jako za komunismu? Nebo jsme na tom stejně jako za komunismu? Raději těch otázek nechám, je to jen další ztráta času. A navíc musím utíkat na poštu na druhém konci města. Kvůli té zatracené kartě, však víte.<BR><BR>