Nedávno jsme seděli s jedním německým kolegou sami u stolu, což jej osmělilo k otázce týkající se dějinné situace po roce 1989. Má s dějinami své zkušenosti: narukoval jako sedmnáctiletý, byl úplně poslední ročník poslaný na frontu. Pro nezasvěcené dodávám, že odmítnout vojenskou službu na začátku roku 1945, tedy v době totální mobilizace Německa, znamenalo smrt zastřelením. Ale mladíci se do bojů vůbec nedostali, protože hned u Moravské Ostravy je zajali Rusové. Kolega skončil na Sibiři v gulagu pro německé válečné zajatce, odkud jej už po pěti letech vysvobodil Konrád Adenauer a jeho odvážné jednání spojené s uplacením Rusů. Proto má ke Slovanům citový vztah založený na pojídání syrových slupek od brambor. Starší generace Němců nevidí v dějinách pouze materiál pro nezaujatou reflexi, ale bolestivě přemýšleli o tom, kde je v poválečném krachu životů a hodnot „moje“ a národní místo. Němečtí křesťané se navíc ptali, co v tom rumrajchu dělá Všemohoucí, pokud zrovna nespí - nebo pokud není mrtev, jak to tvrdí dávno zemřelý filosof Nietzsche. Bůh je prý mrtev, Nietzsche také. Ani já se necítím nejlíp, zvlášť pokud na mne někdo vyrukuje při kávě s tak zapeklitou otázkou. Ale respekt vyžaduje nejen problém, ale i osoba, která jej klade. Bez Němců tohoto ražení by slavné a nedomrlé EU skončilo jako bezmocný ideál na popravišti národních egoistických zájmů. Osobní stanovisko mého kolegy k ruskému zajetí je vyjádřeno praktickou pomocí kazašským bezdomovcům. Organizuje systematickou sbírku a peněžitými dary podporuje tamější dům křesťanské charity, kde se rozděluje polévka a chleba potřebným. Přes všechnu prakticky založenou aktivitu jej trápí i ona potajmu vyřčená teoretická otázka: Lze nějak spojit pád železné opony, odchod ruských tanků ze střední Evropy a rozvoj demokracie ve východní Evropě s rozvojem božího království, o němž mluví Ježíš v evangeliích? Otázku lze položit i jinak, teologicky: Má tato pozitivní politická realita nějaký význam v dějinách spásy?<BR><BR>Z křesťanského hlediska nese otázka smysl, což lze zjistit i negativně, vyloučením obou extrémních pozic. My svět nespasíme, protože to už udělal někdo jiný. Boží království patří do darů svrchované boží aktivity, kterou nemůžeme manipulovat vlastníma rukama zde na zemi, jak to předpokládal kurážný marxismus-leninismus gulagů a světlých zítřků. Jeho pohrobci nyní pilně budují soukromý kapitalismus, čímž dokazují neplatnost vlastní programové teze a současně potvrzují platnost teze křesťanské. Boží království není z tohoto světa, neb komunismus nepřinesl nebe na zemi a připravovanému peklu jsme spojenými silami zabránili. Druhý extrém je také problematický. Pokud naše jednání nemá na chod spásonosného dění naprosto žádný vliv, pak nemusíme dělat nic veřejného a dějinného, jen se máme starat o vlastní a soukromou spásu. To dělají křesťané rádi a skoro pořád. Důvodů mají několik. Za prvé a hlavně se nemusí trápit filosofickými problémy, dějinnými úkoly či mravními výzvami, před nimiž prý stojíme. Jednak a za druhé se nedostanou do konfliktů s hierarchií, která je podobně dějinně omezená jako ovce, jejichž duše zodpovědně pase. Biskupové či jiní činovníci převážně sledují církevní zájmy, například navrácení Svatovítské katedrály nebo katolického majetku. Dále a za třetí splynou dějinně nemyslící věřící s okolním davem, který reflektuje věci daleko podstatnější. Končí sezóna zimních výprodejů a letní akce jsou ještě strašně daleko. Zlatý střed se skrývá někde uprostřed mezi revolučním aktivismem („Boží království zmáknem do dvou pětiletek!“) a křesťanským spásonosným egoismem („Hlavně, abych se <em>já</em> dostal aspoň do očistce!“). V prvním případě chcete s dějinami skoncovat vlastnoručně, ve druhém případě na ně úplně kašlete.<BR><BR>Ježíšem hlásaná boží vláda již existuje v tomto světě (<em>Lk 7,21</em>). Za tuto prakticky prováděnou a teoreticky hlásanou tezi byl samouk z Nazareta ukřižován, a to svými vlastními a zcela pravověrnými náboženskými činovníky. Je prý lépe, aby zemřel jeden člověk za lid, a nikoliv všichni v protiřímském povstání. To začalo až v roce 69 a skončilo podle Kaifášova nechtěného proroctví (<em>Jn 11,50</em>). Ježíšova výzva znamená, že politické či dějinné poměry se nějak musí odrážet v dějinách spásy, v onom tajemném plánu, který má skončit posledním soudem a definitivním vítězstvím Dobra a Spravedlnosti. Položená otázka tedy má smysl, protože ukazuje na slepou skvrnu křesťanství, kterou ve Starém zákoně řešili proroci. Jejich dějinné dilema můžeme v kostce vyjádřit následovně: Co s námi Jahve zamýšlí zde a nyní, a to vzhledem ke své staré smlouvě s Abrahámem a s Mojžíšem? Podobný problém si musely řešit v Novém zákoně i první křesťanské generace: Jaký epochální význam má Kristova oběť v plánu spásy? Jak jej završuje vzhledem k naší současné situaci, kdy na nás židovští rodáci úplně kašlou a dokonce nás pronásledují? Odpovědí je například Pavlův pojem ospravedlnění v Listu Římanům. No a my stojíme před otázkou zmíněnou výše: Jaké je naše místo v plánu spásy, zde a nyní, po pádu železné opony?<BR><BR>Krok první, pohled do minulosti. První, kdo podobnou otázku musel důkladně odpovědět, byl církevní myslitel a světec <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/teologie/teologove/augustin.html">Augustin z Hippa </A>ve čtvrtém století. Pád Říma obsazeného barbary znamenal i pád tehdejší civilizace. Augustin se snažil předložit koncept spolužití duchovní a světské moci, která již nevycházela z existence Římské říše. Křesťané ji nejprve diabolizovali v novozákonní Apokalypse; po římském obratu spojeném s uznáním křesťanství za státní náboženství se císař Konstantin stal málem Božím zástupcem na zemi. Augustin vyšel z faktu, že dějinná situace křesťanství stojí v kontradikci s tehdejším plánem spásy, postaveném na výkladu knihy <EM>Daniel</EM>, kap. 7. Svět měl totiž po pádu Říma jako poslední velmoci konečně zaniknout, což jak víme, se zatím nestalo. Augustin opravil kulhající představu dějin spásy tím, že od sebe oddělil světské a duchovní dění, ale jen relativně, nikoliv absolutně. Světové dějiny tvoří zápas dobra a zla. Místem tohoto boje je pozemská obec; ta tvoří scénu, kde se zápas mezi obcí boží a obcí ďáblovou odehrává, jednak vnějšně a jednak v našich srdcích. Kdy klání obou obcí skončí, to záleží na rozhodnutí vrchního nebeského úřadu. Jak vidno, krize eschatologického scénáře vyžadovala špičkového intelektuálního opraváře, který nám dnes, v době nemastnosti a neslanosti křesťanského žvanění a plytkého myšlení, zoufale chybí. Augustinův dějinný scénář je tak dobře udělaný, že bez problémů slouží i dnes.<BR><BR>Krok druhý. Zdánlivě uzavřené téma eschatologického pojetí dějin bylo otevřeno po pádu železné opony. Americký neo-konzervativní politolog Francis Fukuyama napsal v roce 1989 článek nazvaný „Konec historie“. Studie vzbudila mezinárodní pozornost a její argumenty rozvinula kniha pod názvem <EM>Konec dějin a poslední člověk </EM>(<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_End_of_History_and_the_Last_Man">The End of History and the Last Man</a>, 1992). Autor ve zmíněném článku dokazuje, že liberální demokracie pravděpodobně představuje poslední bod ideologické revoluce. Tím aspiruje na finální podobu lidské vlády a proto definitivně uzavírá politické dějiny lidstva. Americký politolog vidí jednoduché dilema: buď je vznik demokratických režimů pouze náhodnou záležitostí nebo jde o cílesměrný proces, během něhož se demokracie nakonec prosadí na celém světě. V roce 1776 máme pouze jedinou demokracii světa, zatímco nyní tvoří liberálně-demokratická forma vlády zásadní světovou sílu. Pak ale pád železné opony a rozklad sovětského bloku znamenal rozhodující moment v prosazení demokratické formy vlády. Tvrzení o završení dějin v liberální formě vlády nelze opřít o přímé empirické pozorování, protože představuje filosofickou ideu opřenou o smysl lidské existence danou jednak individuálně (bytostný vztah ke svobodě) a jednak kolektivně (vítězství režimu postaveného na uznání individuálních lidských práv). Nový scénář šťatného konce nestaví žádnou formu nitrosvětské utopie typu marxismu nebo mesianismu. Fukuyma pouze tvrdí, že celosvětovým přechodem k systému liberální demokracie se definitivně uzavře vývoj politických formací. Liberální demokracie konce dějin tvoří podle něj otevřený systém schopný neustálého zlepšování, ale po ní už nic lepšího nepřijde.<BR><BR>Moje pozice je následující: z Augustina beru výzvu současné dějinné situace jako něco, co je nutno zpracovat s vírou a s filosofickým rozumem. Pád opony pro mne neznamená eschatologické vítězství demokracie, jak to tvrdí Fukuyma, ale možnost nového evropského počátku. To jest, pádem opony a rozpadem Sojuzu byla odstraněna zásadní překážka k tomu, aby Evropa jako celek našla své vlastní sebeurčení. A to nejen intelektuálně, ale i morálně a politicky. Tento úkol je částečně naplněn v nové podobě Evropského společenství, kam již plnoprávně patříme. Ale toto společenství přešlapuje na místě a není schopno v současné době prosadit žádné ideje mimo maskovaný národní egoismus a tajné gulagy CIA na svém území. Pád železné opony není proto žádné vítězství, ale pouhá šance. Představuje možnou šanci, jak Evropa, která světu přinesla dvě nejničivější války vůbec, se může znovu stát důležitou silou na světovém poli. Nejde o úplnou utopii, jak ukazuje český filosof Jan Patočka. Definuje totiž v soukromých bytových přednáškách z roku 1973 smysl Evropy jako "péči o duši" v komplexním smyslu: politickém, filosofickém (to hlavně) a náboženském. Pád železné opony otevřel novou možnost této kultivace. Evropský model sociálního smíru, respektu k lidským právům a pracně hledané pojetí nové federalizace vytvoří zajímavý příklad hodný celosvětového následování. Pro Američany již není žádným tajemstvím, že demokratický model USA je zemích třetího světa hodnocen velice kriticky, a to kvůli křiklavé sociální nerovnosti, kterou produkuje. Naopak evropská cesta integrace sociálních a politických práv je ceněna mnohem více. Pokud <EM>eschaton </EM>znamená v křesťanském pojetí vládu konečné spravedlnosti, pak Evropa může jít touto cestou za předpokladu, že si vytvoří systém vlády, kde společná ústava a jednotlivá suverenita, ať již států nebo regionů, bude institučně vyvážená a bude přitom akční. Tím se nenaplní sen marxismu o nebi na zemi, ale pouze se otevře zajímavá možnost, jak smysluplně žít ve společném systému hodnot, politických záruk a sociálního smíru. A to je úkol na mnoho generací – třeba i proto, že pro mne Evropa není geograficky ohraničený region, ale filosofická a duchovní idea. Narodila se v osmém století před Kristem v řeckých osadách v malé Asii (dnešní Turecko), pak šla v náboženském přestrojení do Jeruzaléma, Říma, Konstantinopole, Moskvy. V moderním liberálně-tržním a sekularizovaném pojetí přivandrovala na Západ a po sametu dokonce i na Východ, kde se zatím křehce usadila a očekává věci příští. Pokud tuto cestu zopakuje v novém vydání směrem do Turecka a Ruska, pak má pád železné opony smysl a znamenal by opravdu něco nového. Škoda, že se toho nedožiji.<BR><BR><BR>