Zaujala mě slova jednoho mého známého, pronesená krátce po tom, co se oženil. Říkal, že je rád, že teď může o své vyvolené mluvit jako o své ženě, předtím prý nevěděl, jak ji nazývat. Označovat ji jako přítelkyni, což je dnes módní a stále běžnější, odmítal, hnusilo se mu to. Uvědomila jsem si, že pro některé nás starší je nynější užívání slov přítel, přítelkyně blízké významu milenec, milenka. A takhle o tom druhém přímí účastníci vztahu zpravidla nehovoří. Ale tahle souvislost ve vnímání uživatelů jazyka mizí. Prostě si nová situace ve vztazích vynutila nové eufemistické pojmenování. Škoda, že k tomu bylo využito tak krásné slovo, člověk má pak problém, když chce hovořit o svých přátelích.
Napadlo mě, jak vlastně říkáme svým partnerům, když o nich mluvíme. Vypadá to, že směřujeme od bipolárních výrazů, které jsou vyjádřeny odlišnými slovy (muž – žena) k výrazům se stejným základem (partner – partnerka), které dříve byly vyhrazeny spíše formulářům. Že by do jazyka zasahovala politická korektnost? Je třeba vzít v úvahu, že do první skupina patří ke starší vrstvě slovní zásoby a v současnosti tvořená slova odpovídají druhé skupině. Abych si to však jenom necucala z prstu, podívala jsem se do korpusu českého jazyka a využila funkce, které jsou schopny ukázat, co je typické pro užívání určitého slova. Můžete si to taky zkusit, baví-li vás pohrávat si s jazykem. Teď už je to poměrně jednoduché, mrkněte se na oficiální stránky korpusu. Ale zpět k těm manželům. Tady v Čechách se nejčastěji používá (můj) manžel a (můj) muž. Označení manžel je formálnější, vyjadřuje to ovšem onu vzájemnost manželství a zdá se mi, že i určitou noblesu, použijete-li ho. Mám ho spojené s takovým pěkným zážitkem. Vstoupila jsem do obchodu s látkami a zaslechla rozhovor prodavače se starší dvojicí. Mohlo jim být už tak kolem osmdesáti. Prodavač právě té staré paní říkal, že mu nemusí děkovat. Ona odvětila: „Ale já neděkuji vám, já děkuji svému manželovi. Vám poděkuji potom.“ A tak se i stalo. Nádherně to vyjadřovalo jejich vzájemnou úctu. Korpus potvrzuje formálnost při užití výrazu manžel a současný životní trend: toto slovo se pojí s adjektivy jako bývalý, mladý, starý, druhý a s dalšími označeními nejbližších příbuzných.
Slovo muž je protějškem ke slovu žena. A nese s sebou všechny konotace této polarity. V korpusu se také často objevují společně a v novinách jsou typická spojení jako například obvinit muže. Podobně jako je častá zavražděná žena. To je to, co noviny na lidech zajímá. Typické je i můj muž označující manžela. Zaznívá v tom hrdost a pevnost – vždyť slovo dělá muže. Ale záleží na intonaci. Jednou mě navštívily spolužačky z Moravy a ty, když mluvily o svých partnerech, říkali: můj chlap. Cítíte pánové ten rozdíl?! V korpusu ke slovu chlap patří přívlastky jako: pohlednej, vousatej, férovej, báječnej, rozumnej, tvrdý, správný, jako hora. A nezbytným doplňkem je ženská a hospoda. Ovlivňuje to muže, o kterých takto mluví jejich žena?
Podívala jsem se i na slova otec a táta. Vedle ustálených spojení duchovní otec (které nepředstavuje jenom duchovního povoláním, ale i původce nějakého projektu nebo myšlenky) a svatý otec jako označení papeže se tato slova typicky pojí s dalšími příslušníky rodiny (matka, maminka, syn, dcera). A v okolí slova táta se objevuje slovo rád. Není to hezká jazyková charakteristika? Táta je prostě ten, kdo dokáže mít rád a koho mají rádi. Protože, milí tátové, tak jako vás mají rády vaše děti, zvláště, když jsou malé, vás nikdo jiný rád mít nebude.