Sebestřednost podruhé aneb jak přejít vodopád (XLII)

V minulém zamyšlení jsme našli moment, kdy se naše existence postaví na zadní a tím spolehlivě indikuje práh skoku do nezajištěnosti. Toto rozlišování je „krizí“ v původním významu slova. Řecké slovo „krínein“ znamená „soudit“. V momentu spirituální krize se soudí ekonomický způsob života. Jeho platnost je pozastavena, protože si buď věříme nebo ne. A nevěra stála coby první nepřítel duchovního života. Všimněte si, že nemluvím o zrušení ekonomického principu, protože respektuji naše minulé analýzy o registrovaném soužití času kairos a chronos. Nuda aneb druhý nepřítel duchovního života se v situaci existenciální výzvy ukazuje v podobě „praxe“ čili stálé přítomnosti ekonomického principu. Iniciativa tento bohulibý princip na čas vysadí z pantů, ale funkční dveře do baráku nakonec potřebuje každý. Tolik v kostce k minulému tématu.
/n/n
Pocit „hry o život“ jednoznačně evokuje zásadní zájem, ale by bylo málo pro kvalitní duchovní rozlišování. Nejde o to něco prožít (což je moderní zaklínadlo), ale také tomu rozumět (což je stará a dnes zapomenutá pravda). Na konci minulého dílu jsem mluvil o „sémantice“ kritických situací, to jest o „citu“ pro komplexní rozlišování prahu mezi životem ekonomickým a skokem do nezajištěnosti. Cit pro něco není krátkodobý a prchavý pocit, protože jej nese porozumění a ne pouze momentální prožitek. Proto se musíme věnovat ekonomicky nezdravé sebestřednosti o něco hlouběji. Můžeme si pomoci určitým obrazem z náboženství. Nějaký pán jménem Mojžíš měl zjevení a musel si vyzout boty, aby směl do daného prostoru vkročit. A už před ním měl zjevení jiný pán jménem Jakub a ten musel na onom místě vybudovat malé obětiště. Obecně pro podobné případy náboženského zjevení platí, že poznamenané místo se stává „osou světa“ (axis mundi), tj. místem nabitým posvátným významem. To symbolizuje třeba mešita, kde se vyzouváme nebo kostel, kam už chodíme málem v bikinách. Tato axiální poloha je hrozně výhodná pro všechny pisatele fantastických románů a pro natáčení fantastických blbostí. My ovšem posuzujeme spiritualitu jakoby božské nebo Bůh nebyl, takže nás náboženské jevy příliš nezajímají. Podávají však zajímavou analogii tedy připodobnění k tomu, co se v nás děje v momentu, kdy se postavíme na zadní. V nás samotných vzniká něco jako axiálně centrovaný posvátný prostor. Čím je tento prostor z hlediska „citu“ pro autentickou spiritualitu?
/n/n
V létě 2007 jsem dával exercicie v Hejnicích za Libercem a jeden exercitant ze zdejšího kraje přinesl hezkou knížku o Jizerských horách, kterou jsem si po večerech četl. Autor popisoval následující scénu. Tajně se díval na mladíka, který přecházel po kmenu rozbouřený jarní vodopád nad Štolpichem. Strom přinesla bouře a postavila jej jako přirozený most nad korytem potoka. Mladík nejprve váhal a nakonec riskoval život pro nic. Myslel si, že jej nikdo neviděl. Hraniční situace nasazení života „pro nic“ ukazuje na pozastavení platnosti ekonomického principu. Kdyby si k přecházení pozval TV Nova, dělal by kaskadéra „pro něco“, tj. pro prachy a pro popularitu. Nasazení života byl čistě sebestředný čin podmíněný svobodným zastavením ekonomického principu. Nehodnotím, zda byl morální, správný, vhodný atd. Zajímavá je jiná věc. Tato činnost se „ohnula“ (latinsky: reflexo) k ní samotné. Mladík neriskoval život proto, aby tím získal něco jiného. Viděno zevnitř, tj. sebestředně, se tato akce ohnula k sobě samé. Nebyla učiněna proto, aby byl naplněn nějaký morální princip nebo aby se mladík dostal do nebe (i když mohl). Byla učiněna pouze proto, aby byla. Pro nic jiného. A dokonce existovala pouze v jednom momentu, neopakovatelně, pro nikoho jiného. A dokonce byla míněna absolutně jako hra se smrtí. Zvnějšku lze dosadit různé kauzální determinace, které „spolehlivě“ vysvětlí, „proč“ to dělal − například z oblasti Freudovy psychoanalytické teorie. Jenže objektivní měřítka činu se dosazují zvnějšku a navíc jsou hodně problematická, i když se tváří vědecky. V momentu, kdy se dostal na druhý břeh, objektivně viděno na světě nic nepřibylo ani neubylo. Z hlediska ekonomiky všedně zajištěného života nenese toto jednání absolutně žádný význam, je dokonce kontraproduktivní; vždyť se mohl zabít a žádná ekonomika by nebyla. Z hlediska hledané sémantiky spirituálního života však příběh nese zásadní smysl. I kdyby se zabil , do okamžiku smrti existoval někdo, kdo žil svobodně a mimo ekonomický princip. Zajímavá věc: smrt, třetí nepřítel duchovního života, není konečná stanice existence nesené autentickou spiritualitou.
/n/n
Tyto základní znaky k rozlišování hry na život přinášejí další objasnění sémantiky jednání neseného spirituálně. Je v pravém smyslu slova reflexivní, to jest zásadně a absolutně obrácené na sebe samotné. Z hlediska rozlišování zapomeňte na běžný význam slova „reflexivní“ jako úkonu mého sebevědomí, které něco poznává. Reflexivní, tj. existenciálně sebestředné jednání však není jednáním egoistickým. To by naše ego orientovalo akci k tomu, aby z ní někdo měl nějaký prospěch: ekonomický, morální, náboženský a bůhví jaký. Přitom bylo toto jednání v pravém smyslu slova egocentrické. Tím že vůbec bylo, mladík bytoval jedinečně silným a neopakovatelným způsobem. Byl podobný dítěti na pískovišti, které si jen tak hraje. Princip „jen tak“ holt platí. Existuje sebestředné jednání, které se vykonává pouze proto, aby vůbec bylo. Rozdíl mezi „mít něco“ a „být někým“ potvrzuje na příkladu přecházení vodopádu, že pravá spiritualita se vztahuje k sobě. Tím vůbec netvrdím, že se vztahuje pouze k sobě. Skutečný počátek nesoucí autenticky duchovní vztah k životu je reflexivní v tom smyslu, že vytváří něco jako „vnitřní posvátný prostor“. Ten je tvořený vlastní iniciativou, která se smrtelnou vážností vyzývá na souboj ekonomický princip života. A my staří praktikové víme, že iniciativa stejně prohraje. Už jen proto není egoistická, ale zvláštním způsobem nezištná, dokonce v absolutním slova smyslu. Klidně nasadí život „pro nic“. Jako hloupý kluk, který přechází Štolpich za rozbouřené jarní vody. Jistěže je to blbé. Ale jistě mu všichni v duchu závidíme, že to udělal. My, staří praktikové, si raději zajdeme do kina na akční film, kde to za nás udělá nerozbitný hrdina z Hollywoodu. A on to milerád provede kvůli prachům, které utratíme za film. Tím jsme získali další měřítko k rozlišování autentické spirituality: je ve své podstatě reflexivní iniciativou. Počátek svobodného jednání založí činnost, jež se prvoplánově vztahuje k ní samotné. Druhotně může být i ekonomická, tj. nábožensky, morálně, finančně a jinak užitečná. Tož vidíte, postupně si pěstujeme solidně zdůvodněný „cit“ pro věc, která je výsostným způsobem sama pro sebe a přitom je úplně k ničemu.
/n/n