Bolivijský prezident Evo Morales zvedá USA krevní tlak novým způsobem. Dává dohromady právní opozici celkem 12 zemí Latinské Ameriky, které se chtějí účinně bránit proti vydírání nadnárodních společností. Ty s minulými loutkovými vládami podepsaly bilaterální dohody o kořistění nerostných surovin, které jsou pro všechny země naprosto nevýhodné (Ekvádor, stát zamlčený světovými médii). Tuto koloniální minulost nyní chtějí opustit.
Summit se pochopitelně konal v Ekvádoru, zemi, která vede spor s ropnou společností Chevron kvůli rozsáhlému zamoření pralesa. Navíc byla neúspěšná inicativa za zastavení těžby v amazonském parku Yasuni (Ekvádor navrhl OSN záchranu pralesa, svět odpověděl mlčením). Představitelé zemí se chtějí společnou právní cestou bránit tomu, co nazývají mezinárodním vydíráním. A nejsou to jen vlády těchto států. které volají po změně obchodních dohod. Mnohé nevládní orgnaizace z USA tento krok jasně podporují, například Jubilee USA bojující proti dluhům a chudobě v rozvojových zemích.
Taktika mezinárodních korporací vůči těmto zemím je úplně stejná jako v případě lichváře, který vede trvalý spor s klientem, aby zničil jeho možnost v klidu pracovat a plánovat svůj život. Soudní spory o cokoliv jsou náročné na čas, prostředky a vyžadují trvalé úsilí vlád, které pak nemají čas soustředit se na rozvojové a sociální programy. Toho pak využívá vláda USA a podněcuje opozici v zemi. Viz článek Typ dnešní „čtvrté války“ vedené USA a Západem.
Státy se nyní chtějí bránit tím, že vypracují společnou taktiku vedoucí země k tomu, aby spor rychle ukončily. Příkladem takových sporů je vydírání v rámci tzv. Bilateral Investment Treaties (BITs) podepsaných mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi v 90. letech. Na základě těchto smluv vedou západní korporace asi 500 mezinárodních arbitráží proti jihoamerickým státům a jen letos jich přibylo okolo 60. Požadované částky se pohybují v rozmezí miliónů až miliard dolarů a slouží jako prostředek vydírání, aby se nadnárodní společnosti dostaly k přírodnímu bohatství a dalším zdrojům těchto zemí, jako voda a půda (Cochabamba a válka o vodu). V případě těchto smluv je klíčovou skutečností to, že tajné doložky vyňaly mnohé opravné a odvolací procesy z pravomoci mezinárodních tribunálů a daly je do rukou různých „expertních“ či „smírčích“ skupin, které jsou přímo napojené na oligarchické zájmy monopolů, především ropných a důlních společností. Chytrost se vyplácí, proto těmto zemím radí i různé aktivistické skupiny z EU a USA, které bojují proti dluhovému otroctví rozvojových zemí.