Co nás drtí zpoza smrti? (XXVIII)

Duchovní úvahy se dostaly kruhovým objezdem na původní místo, viz starší spirituální příspěvek o problému zkorumpovaného státního úředníka. Znovu se před námi profiluje personální podoba duchovní krize, tentokrát absolutního charakteru. Jde o to, popsat existenciální stav při oslovení hraniční situací. Odborně bych to označil jako problém tzv. „dvojí intencionality“. Jednoduše jde o to, že slyšíte ozvěnu vlastních i nevlastních slov nebo že děláte dvojí nástřel směrem ke smrti. Nejde o nic cizokrajného: kradete v obchodě a „něco“ vám řekne, že je to blbě. Svědomí je v nás, ale není tak úplně naším hlasem, protože v něm promlouvá i hlas nepodmíněného dobra, které nezávisí na obecně vysoce vyvinuté schopnosti, jak oblbnout sebe i ostatní. Samozřejmě, pilným úsilím zlomíme i svědomí, ale to by byla jiná kapitola. Zpět k hraniční situaci smrti: Co k nám mluví skrze tuto výzvu?
/n/n
První moment jsem popsal v minulém příspěvku: k lékaři i ke studentům promluvil skrze hraniční situaci svět hodnot: nemá se lhát, nemá se odcházet do hrobu s tím, že nás někdo v duchu tiše proklíná. Tento druh výzvy se profiluje prvoplánově. Je dán jako souhrn hodnot, kterým v životě věříme, protože odpovídají naší dlouhodobé zkušenosti. Vrcholem tohoto morálního postoje je stoická mentalita. Rozumný člověk přece žije v naprostém souladu s kosmickou harmonií, k níž nutně patří i smrt. Proto je filosof Pyrrhón nadšen z vepře, který za ničivé bouře pokojně žvýká ječmen poházený po lodi. Vepř dělá to, co je v souladu s jeho přírodní potřebou. Když má hlad, tak žere. A je mu srdečně jedno, jestli se za chvíli utopí nebo ne. Člověk většinou není prase a má život o to složitější. Musí nejprve poznat sám sebe a své místo v kosmu. Pokud se mu to zdaří, tak dělá v každém okamžiku přesně to, co má. Pokud plní své kosmem uložené povinnosti (ta katékonta, officia) na sto procent, pak je mu rovněž jedno, jestli má zemřít za deset minut nebo za sto let. Pilným úsilím se dostal na úroveň prasete, ale úplně v jiném ranku. Pro příkladně žijícího poustevníka či filosofa se úkol „meditovat smrt“ (meditari mortem) stává cvičením v sebeovládání a v nalézání absolutního postoje. Skrze výzvu smrti mluví svět hodnot, který ji postavil na správné místo. Vidíme, že jde o strategii naprosto odlišnou od panelákového strkání hlavy do televize. Smrt k rozumnému člověku mluví tím, že nemilosrdně prověřuje svět zásadních hodnot, který určuje jeho jednání a myšlení.
/n/n
Tento rozměr bych nazval první intencí, tj. prvoplánovým postojem ke smrti jako absolutní výzvě „mému“ morálnímu, etickému a filosofickému způsobu života. Ale za výzvou smrti se profiluje i jiný svět, jež také patří k prvnímu hnutí mysli. Výzva smrti katalyzuje touhu po nesmrtelnosti v nejrůznějších podobách. Ve formě bankovního konta, mých dětí, životní slávy předávané následujícími generacemi, obrany idejí, manipulace s pozůstalými, upnutí se na Boha jako agenta, obrana nesmrtelnosti duše, tvůrčích uměleckých schopností atd. Jinak řečeno, smrt vzbuzuje také síly pudově bránící a produkující život: sex, eros, touhu mít a být za každou cenu, i za cenu obětování těch druhých W22; nebo naopak za cenu, že se obětuji za druhé. Smrt tedy na prvním místě generuje svět idejí a hodnot, které mi tváří v tvář konci stojí za to, abych se za ně zasadil ve zbytku vyměřeného času.
/n/n
Ale je i možné, že skrze smrt mluví jiný druh touhy, jež nelze prvoplánově vyjádřit a pojmenovat. Tato touha není „něco“ ve smyslu jednoznačně pojmenovatelné hodnoty či motivace. A nesednu hned na lopatu, abych řekl, že je to „Někdo“. Spíše jde o to, zmapovat novou situaci tváří v tvář smrti. To jest, oprostit se od pojmenovávání věcí a vlastností. Proto musíme cvičně vyřadit i klasické náboženské odpovědi, které vsugerovává náboženství a tím i představu Boha jako Agenta. Víme, co máme dělat (modlit se a konat dobré skutky, abychom přišli do nebe). Když je nám skutečně na mále, víme i „co“ máme dělat (zavolat kněze, vyzpovídat se, přijat svátost pomazání nemocných atd.). Tyto a další náboženské odpovědi nejsou špatné, ale patří do prvoplánové aktivity první intence. Chceme se zaměřit na jinou oblast, v níž se hlásí něco jiného, co nejde tak jednoznačně pojmenovat. Máme mapovat něco, o čem ani pořádně nevíme, „co“ to je. Pak je ovšem potřeba postupovat s citem. Víra a duchovní život se tím dostávají na pevnou půdu citů a pocitů. Nemáme zjišťovat, „co“ je druhá náměrná ke smrti (tj. druhá intence), ale „jak“ se v nás projevuje.
/n/n