Edice Apel financovaná občanským sdružením hnutím Duha vydala v listopadu 2005 zajímavý dokument o celkových ekologických dopadech české ekonomiky a spotřeby. To jest, nejde o poškozování našeho životního prostředí, to Duha a další organizace popisují jinde. V této unikátní studii (ve formátu pdf a velikosti 0,7 MB) se dozvíte, co se vlastně ve světovém ekologickém systému stane, když si v Česku koupíte to či ono. Ze studie jsem vytáhnul tyto zajímavé příklady:
- Při každém desátém načerpání nádrže svého auta posíláme peníze zkorumpovanému režimu v Ázerbajdžánu.
- Česká republika ročně dováží asi 100 000 kubíků ilegálně vytěženého dřeva.
- Brambůrky v českých obchodech se smažily na palmovém oleji, kvůli němuž indonéští zemědělci museli opustit půdu, kterou po léta užívali.
- Těžba tantalu, kovu používaného v mobilních telefonech, dlouhou dobu financovala krvavou občanskou válku v Kongu.
- Čeští zemědělci krmí zvířata importovanou sójou, k jejímuž vypěstování je potřeba ekvivalent čtyř procent českého území, vesměs v Brazílii či Argentině. Zavedením sójových monokultur se nenahraditelně ničí biotop pralesů, které planetu zásobují kyslíkem.
- Se 12 tunami na obyvatele a rok patříme mezi země s nejvyššími exhalacemi oxidu uhličitého. To je jeden z hlavních „skleníkových plynů“ způsobujících ohřívání planety.
Tristní závěr studie spočívá ve faktu, že Česká republika spotřebuje skoro dvojnásobně více přírodních zdrojů v porovnání s tím, co má v současné době k dispozici na vlastním území. To znamená, že naši spotřebu trvale a skrytě platí někdo jiný – většinou nejchudší země světa s nejhoršími politickými režimy a s největší mírou korupce a vykořisťování. Tomu se normálně říká „život na dluh“ či dokonce „krádež“. A to necháváme bokem negativní ekologické dopady na celou planetu. Zajímavé a inspirující studii bych vytknul pouze nechutný jazykový styl, který místy připomíná komunistický leták. Pseudovědecké a ideologické úsloví typu „ekologická stopa“, které až příliš ukazují na neobratné překlady z vědecké angličtiny, by měly příště zmizet. Jazyk studie a její stylistická bída nechtěně zviditelňují úpornou topornost pisatelů. Snaží se zahalit důležitá fakta do pseudovědeckého a ustrnulého didaktického hávu, aby je o to efektivněji „prodali“ veřejnosti. Křečovat netřeba, fakta mluví sama za sebe.
/n/n
Pomiňme porodní bolesti menšiny ekologů vládnoucích perem a věnujme se podstatnému. Mnohokrát jsem se již na res publica zamýšlel nad „trvale udržitelným životním stylem“. Tak ve zkratce nazývám duchovní a praktický způsob života pro 21. století, který bude na úrovni požadavků doby, v níž musíme žít. A také jsem mnohokrát opakoval, že to křesťanské církve zajímá opravdu minimálně, k jejich vlastní škodě. Nezávislé ekologické organizace představují na tomto poli prakticky jediný maják lidskosti a zdravého rozumu. V 19. století katolická církev reformovala své zastaralé sociální učení encyklikou Rerum novarum (1891) až půl století potom, co vyšla první část Marxova základního díla Kapitál (1861). Neschopnost poznat znamení doby, tj. analyzovat z morálního, ekonomického a politického hlediska vznik kapitalistického systému založeného na liberální demokracii, světovém trhu a imperiální nadvládě drancující koloniální domény způsobila, že křesťanství v podstatě ztratilo přízeň dělnictva. Na obranu tehdejších nejbezprávnějších a nejponižovanějších lidí se postavila sociální demokracie a později i marxismus. Bylo by hodně smutné, kdyby po skončení 21. století naši potomci kroutili hlavou nad tím, jak hloupí byli křesťané o jednu až dvě generace zpět. Jak to, že neviděli tak jasná fakta o naprosto bezohledném vykořisťování Třetího světa? Vždyť přece mohli na vlastní oči číst studie, které jim všechno postavily před oči. To byli úplně slepí a jen bezmyšlenkovitě konzumovali na cizí účet? A všechny účty se jednou musí platit – třeba i o dvě generace později. Jak říká jedna moudrá kniha: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“ (Jeremiáš 31,29).
/n/n