Před dvěma týdny jsem chodil pár dní po horách, málem mne to odfouklo na Ještědu. Zdejší věž totiž magicky zvětšuje proudění vichřice, neb neklidný vzduch obtéká toto pěkně oblé těleso s větší pilností. A předtím jsem v zasněženém lese potkal samostatnou paní, stahovala dřevo s jedním klidným koněm. Neničila les hřmotnou obludou dělající tutéž muziku za mnohem větší škodu a peníze. Sudety mají zatím obojí, moderní věž i starého koně. A jsou zajímavé tím, že v ústeckém kraji pochovali demokracii po krajských volbách léta Páně 2008, čímž uvolnili cestu lidovému fašismu. Ale tento bohem zapomenutý a přírodou požehnaný kraj vyniká i tím, že zde v předválečné minulosti žili lidé, kteří uměli pracovat s rozmyslem a citem. Fascinuje mne moudrá regulace řek a potoků trpělivě prováděná po celé generace, s vděčnou úctou našlapuji na vydlážděné lesní cesty, jež přetrvaly komunistické věky a dokáží odolávat i kapitalistickým těžebním strojům na dřevní hmotu. A to je zajímavé, že nemáme les, ale těžební hmotu, nehladíme koně, ale lichokopytníka, nekácíme ani neklučíme, nýbrž těžíme, a zahnívající větve necháváme povalovat v lese. Mezi nás a svět se vložila technika a věda, která mění život v abstrakce. Na jednu stranu je to špatně. Stačí se po dívat na cestu, po níž jel vzpomínaný těžební stroj na dřevní hmotu. Na druhé straně technika natolik usnadnila život a přeměnila planetu, že bez ní už nelze dát vezdejší kosmos do pořádku. Ozónovou díru, globální oteplování a jiné jevy popírané neochvějnou pravicí, nemůžeme bez přístrojů vůbec zjistit.
Věda vložená mezi nás a všehomír vytváří nový pocit příslušnosti, tentokrát ke světu globálně pojatému. Ekologové modrou planetu představují jako milou a lidsky příjemnou abstrakci zvanou ekosféra, počítačoví mystikové jí vdechli duši na způsob pohanské Gaie, postmoderní etikové ji vybavili matným vědomím, abychom ke kulaté hroudě měli základní slušnost a tunelovali ji alespoň se špatným svědomím. Mnohotvárným úsilím různých otroků abstrakce opět vzniká přítulný svět života, o který jsme přišli útěkem z vesnického ráje. Ale kdo by dnes dřel dvanáct hodin denně na poli. Zato všem připadá úplně normální, že sedí tutéž či delší dobu na umělohmotném PC-bobku v kanclu zamořeném pachem deodorantů proháněných pracovitou klimatizací. Koho by dnes zajímala po tisíciletí stejná příroda měřící naše pozemské putování pouhým mrknutím oka. My potřebujeme svět života smrsknutý na naši smrtelnou míru. Proto jsme ve třech generacích přírodu zcela ujařmili, abychom ji v dalších x-generacích pracně osvobozovali, nikoliv zcela. Tímto ve své podstatě hloupým a nesmyslným zápasem se matička země stává blízká, domácká, ekologicky přítulná. Filosoficky viděno, jde o úsilí hodné kravince. Jenže sedlák jej alespoň vyvezl na pole, čímž uctil ono jsoucno v jeho skutečné podobě. Nechal lejno žít, ergo hnít a lejnem být. My jsme si do zeměkoule promítli vlastní zvrácené představy a nutíme přírodu být tím, čím ve své podstatě není a ani být nemůže. Není totiž výplodem naší abstraktní představivosti (Einbildungskraft) čili místem, kde se podle Kanta rodí objektivita a jiné, životu nebezpečné pojmy. Abstraktní veličina jménem Země se nejprve stala zásobárnou surovin pro nezměrný egoismus spotřeby, později zásobárnou idejí pro nezměrný altruismus ochrany. Tím ji z nepřirozeného stavu číslo jedna převádíme do stavu kvazi-přirozeného, ekologicky zdůvodněného, čili do nepřirozenosti číslo dvě. Je to pořád lepší než zničení pod průmyslovým egoismem tuposti, která by nás za pár desetiletí úplně zabila. Po zničení tohoto světa opravdu, ale opravdu nemáme kam jít, opravdu. Přesto je dobré vědět, že i toto chvályhodné úsilí nedosahuje úrovně kravince, který kdysi byl kravincem. Nyní jeho bytí nese globální nádech, ekonomický či ekologický. Postaru, když nebyl přítulnou abstrakcí, se mu dařilo jistě lépe než dnes.