Řecká dluhová krize nabízí další obrázek přesvědčovací a predátorské moci Wall Streetu, při níž jsou drancovány účty běžných občanů.

Tato krize byla akcelerována před lety obchodem s bankou Goldman Sachs (GS), jejímž architektem byl Lloyd Blankfein, její současný výkonný ředitel. Blankfein a jeho tým pomohli Řecku skrýt skutečný rozsah jeho dluhů, přitom je tato investiční banka téměř zdvojnásobila. A stejně jako při americké hypotéční krizi a současných potížích mnoha amerických měst, skrytou, ale důležitou roli sehrálo predátorské úvěrování ze strany Wall Streetu.

Řecko v roce 2001 hledalo způsob, jak zamaskovat své rostoucí finanční potíže. Maastrichtská dohoda požadovala po všech členech eurozóny, aby provedli nápravu svých veřejných rozpočtů, ale Řecko se vydalo opačnou cestou. Jako na zavolanou přišel na pomoc Goldman Sachs s tajnou půčkou 2,8 mld. euro, jež byla zamaskována jako nerozpočtový "křížový měnový swap" - komplikovaná transakce, v níž byla část devizového dluhu Řecka proměněna v domácí dluhopisy s použitím fiktivního tržního měnového kursu.

Výsledkem bylo, že asi 2 procenta řeckého dluhu tajemně zmizela z jeho rozpočtů. Christoforos Sardelis, pozdější šéf řecké Agentury pro řízení veřejného dluhu (Public Debt Management Agency), později popsal tento obchod novinářům z Bloomberg Business jako "hodně sexy románek mezi dvěma hříšíky". Podle Spyrose Papanicolaua získal GS za své služby od Sardelise v roce 2005 neuvěřitelných 600 milionů euro. Bylo to asi 12 procent příjmů ohromného obchodního a investičního oddělení GS v roce 2001, což byl rekordní obchod toho roku. Tato divize byla vedena Blankfeinem.

Poté však celá dohoda zhořkla. Po útocích z 11. září klesly výnosy z dluhopisů, což znamenalo velké ztráty pro Řecko, kvůli vzorci, který Goldmani použili k výpočtu splátek veřejného dluhu v rámci swapu. Řecko v roce 2005 dlužilo dvakrát tolik, než s čím šlo do obchodu a zvýšilo svůj mimorozpočtový dluh z 2,8 mld. euro na 5,1 mld. V roce 2005 byl tento dluh restrukturován a těchto 5,1 mld. dluhu zmraženo. A možná není náhodou, že Mario Draghi, současný šéf ECB a hlavní hráč v právě probíhajícím řeckém dramatu, byl tehdy u GS generálním ředitelem mezinárodní divize.

Řecko nebylo jediným hříšníkem. Členským zemím EU bylo až do roku 2008 povoleno spravovat své dluhy pomocí tzv. mimotržních sazeb ve swapech nabízených Goldmany a ostatními bankami z Wall Streetu. Na konci 90. let umožnil JPMorgan Itálii zakrýt její dluh měnovým obchodem s "výhodným" devizovým kurzem, čímž umožnil Itáli, aby v budoucnu splácela tak, že se to neobjevovalo v jejích rozpočtech jako budoucí závazek.

Řecko však bylo v nejhorším stavu a GS byl jeho největší svůdce. Řeckému blahobytu bezpochyby nesvědčí dlouholetá korupce a daňové úniky. GS ale nebyl nevinný přihlížející - navýšil své zisky pákováním Řecka, stejně jako mnoha dalších v globálním hospodářství, až nadoraz. Ostatní banky z Wall Streetu dělaly to samé. Když bublina praskla, všechno to pákování poslalo světovou ekonomiku do kolen.

A dokonce i tehdy, když se světová ekonomika začala vzpamatovávat z excesů Wall Streetu, Goldmani nabídli Řecku další trik. V listopadu 2009, tři měsíce předtím, než se do zpráv po celém světě dostala dluhová krize států, nabídl tým od Goldmanů finanční nástroj, který mohl posunout dluh řeckého zdravotního systému dále do budoucnosti. Tentokrát si však Řecko ani nevrzlo.

Víme o tom, že Wall Street byl zachráněn americkými daňovými poplatníky. V následujících letech se tak staly opět ziskovými a zaplatily své záchranné půjčky. Akcie bank začaly opět rychle stoupat. V listopadu 2008 se akcie společnosti Goldman Sachs prodávaly za 53 USD, teď stojí kolem 200 USD. Manažeři u Goldmanů a dalších bank z Wall Streetu se těšili z mohutných prémií a tantiém. Jejich nynější výkonný ředitel Blankfein si jenom sám nahrabal za minulý rok 24 mil. USD.

Ve stejné době lidé v Řecku obracejí každé euro a přemýšlejí, za co si koupí léky a jídlo.

Tady v Americe existují analogie, počínající predátorskými uvěry vytvořenými Goldmany, ostatními velkými bankami a finančními společnostmi, které byly po celé roky spřaženy v čele finančního pelotonu. A v této době, kdy jsou bankéři na prázdninách ve svých letoviscích, miliony Američanů i nadále trpí tím, že kvůli finanční krizi ztratily svoji práci, úspory a domovy.

Současně jsou města a státy napříč Spojenými státy nuceny osekat své základní služby, protože byly chyceny do podobných smluv, jež jim prodaly banky z Wall Streetu. Mnoho z těchto obchodů bylo založeno na swapech podobných těm, které GS prodal řecké vládě. A podobně i je, stejně jako řeckou vládu, ujišťovali, že tyto swapy jim umožní půjčovat si mnohem levněji, než kdyby se spoléhali na tradiční dluhopisy s fixní sazbou, přičemž bagatelizovali rizika, která tím podstoupí. A potom, když úrokové sazby klesly a swapy se ukázaly jako mnohem dražší, Goldman a ostatní banky odmítli refinancování bez placení mastných poplatků za ukončení těchto obchodů.

Detroitská vodárenská společnost musela před třemi lety zaplatit Goldmanům a ostatním bankám pokuty v celkové výši 547 mil. USD, aby ukončila nákladné swapy na úrokové míry. Čtyřicet procent detroitských poplatků za vodu musí jít na splácení této pokuty. Obyvatelé Detroitu, jejichž voda byla zastavena, protože nemohou platit, nemají ani ponětí o tom, že za to můžou Goldmani a ostatní velké banky. Podobně je to s chicagským školstvím – jehož rozpočet byl právě ořezán na kost – musí totiž platit více než 200 milionů USD v poplatcích za předčasné ukončení obchodu s Wall Streetem, který nutil chicagské školy platit 36 milionů USD ročně v úrokových swapech.

Dohoda zahrnující úrokové swapy, kterou Goldmani uzavřeli s Oaklandem v Kalifornii před více než deseti lety, skončila placením kolem 4 milionů USD ročně, ale Goldmani odmítli povolit Oaklandu, aby se vyvázal ze smlouvy, dokud nezaplatil šestnáctimilionovou pokutu za předčasné ukončení, což přimělo městskou radu, aby přijala usnesení o bojkotu GS. Když to na valné hromadě vyčetli Blankfeinovi, vysvětlil jim, že by bylo proti zájmům akcionářů, kdyby se zrušil platný kontrakt.

Goldman Sachs a další gigantické banky z Wall Streetu jsou namistrovaní v sjednávání složitých smluv. Umějí vychválit do nebe jejich přednosti a minimalizovat své náklady a rizika. Tímto způsobem vydělávají na ohromných poplatcích. Pokud se zákazník dostane do potíží – je jedno, jestli je to obyčejný klient, americký vlastník domu, americké město, nebo Řecko – Goldman začne kličkovat nebo se zaštítí právními formalitami a zájmy akcionářů.

Dlužníci, kteří se dostanou do potíží, jsou samozřejmě jen zřídka bezúhonní. Příliš mnoho utráceli, byli naivní nebo dost hloupí na to, aby sedli Goldmanům na lep. Řecko si samo přivodilo své problémy, stejně jako majitelé domů a obce v USA.

Ve všech těchto případech však Goldmani věděli velmi dobře, co dělají. Věděli o skutečných rizicích a nákladech těchto obchodů, jež nabízeli, více než ti, kteří je přijali. „Je to otázka morálky,“ řekl jeden akcionář na valné hromadě GS, kde se projednával Oakland. A měl naprostou pravdu.

Robert B. Reich je bývalý ministr práce, profesor veřejné politiky na University of California v Berkeley, autor knihy Beyond Outrage a oceněného filmu Inequality for All .

Zdroj: The Nation

Překlad: Stan


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde , nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!